ECLI:CZ:US:2015:1.US.942.15.1
sp. zn. I. ÚS 942/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Stanislava Vacka, zastoupeného JUDr. Dalilou Pelechovou, advokátkou se sídlem Čs. legií 1364/20, Ostrava - Moravská Ostrava proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 115/2014-29 ze dne 21. 1. 2015 a proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 11A 67/2012-60 ze dne 19. 5. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností ze dne 30. 3. 2015 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to z důvodu porušení jeho ústavně zaručeného práva na informace, zakotveného v čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 Listiny.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že stěžovatel podal žádost o informaci, jakou finanční částku Česká televize vynaložila v období od 4. 1. 2009 do 4. 1. 2010 v souladu s ustanovením §47, odst. 1, písm. b) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování televizního a rozhlasového vysílání na podporu evropské nezávislé a současné tvorby, a to v rozsahu údaje o počtu a délce odvysílaných děl, údaje o nákupu evropských děl vyrobených nezávislými tvůrci, včetně seznamu obsahujícího název díla, jeho tvůrce (resp. prodejce) a výši kupní ceny pro každou z položek. Česká televize svým rozhodnutím ze dne 31. 1. 2012 poskytnutí informace odmítla s argumentací, podle níž Česká televize plní oznamovací povinnost, která se týká podpory evropské nezávislé tvorby tak, že vede evidenci dle ustanovení §43, odst. 1, věta prvá televizního zákona, tudíž nemusí předkládat Radě pro rozhlasové a televizní vysílání doklady uvedené v ustanovení §47, odst. 1, písm. b) tohoto zákona, nevede proto ani databázi v členění, v jakém ji po České televizi stěžovatel požaduje, aby mohla takovou informaci žadateli poskytnout, musela by ji vytvořit a jednalo by se o novou informaci, což představuje výluku z práva na informace podle §2 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. O podaném odvolání rozhodl generální ředitel České televize tak, že rozhodnutí České televize částečně změnil a vyhověl žádosti o informace v části týkající se údajů o počtu a délce odvysílaných děl a údajů o nákupu evropských děl vyrobených nezávislými výrobci včetně seznamu obsahujícího název díla a jeho tvůrce, přičemž uvedl, že ke změně rozhodnutí přistoupil poté, co žadatel v odvolání upřesnil žádost o informaci. K části žádosti, v níž žadatel požadoval informaci o finanční částce v určitém rozsahu v období od 4. 1. 2009 do 4. 1. 2010, znovu odkázal na ustanovení §43 televizního zákona a uvedl, že Česká televize plní oznamovací povinnost týkající se kvót evropské produkce tak, že vede evidenci podle ustanovení §43 odst. 1 televizního zákona, pro tyto účely si zvolila první ze dvou možností uvedených v ustanovení §43, což jí zákon dovoluje. Generální ředitel dále uvedl, že České televizi žádný zákon neukládá, aby vytvářela informaci o tom, jakou finanční částku vynaložila na podporu evropské nezávislé tvorby a současné tvorby v rozsahu údaje o počtu a délce odvysílaných děl, údaje o nákupu evropských děl vyrobených nezávislými tvůrci, včetně seznamu obsahujícího název díla, jeho tvůrce a výši kupní ceny pro každou z položek, proto Česká televize takovou informací nedisponuje a ani ji nevytváří.
3. Napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost proti napadenému rozsudku Městského soudu v Praze, jímž městský soud zamítl žalobu stěžovatele proti výše popsanému rozhodnutí generálního ředitele žalované České televize o odvolání proti rozhodnutí o odmítnutí žádosti o poskytnutí informace dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Městský soud uvedl v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí, že České televize má možnost rozhodnout se, zda bude plnit povinnost podpory evropské nezávislé a současné tvorby způsobem uvedeným v §43, odst. 1 či odst. 2 televizního zákona. Pokud si tedy Česká televize zvolila první variantu, nevzniká jí povinnost předkládat doklady o výši vynaložených finančních prostředků na podporu evropské nezávislé a současné tvorby. Česká televize tedy nemá povinnost vést databázi ohledně vynaložených finančních prostředků za jednotlivá díla. Aby mohla žádosti vyhovět, musela by vytvořit informaci zcela novou, a proto jí dle §2 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím povinnost poskytnout požadovanou informaci nevznikla. Nejvyšší správní soud se ve svém napadeném rozsudku zaujal názor, že Česká televize není povinna disponovat informacemi, které stěžovatel požadoval a že by se v jejich případě jednalo o informace nové. Tento závěr Nejvyšší správní soud podpořil odkazem na svůj dřívější rozsudek č. j. 8 As 9/2013-30 ze dne 27. 11. 2013.
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že připomíná význam, který Ústavní soud tradičně přikládá právu na informace a který mnohdy prosazuje i přes nevoli Nejvyššího správního soudu. Odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. PI. ÚS 2/10 ze dne 30. 3. 2010, v němž Ústavní soud uvedl, že svoboda projevu - včetně v ní obsažené svobody přijímat informace - představuje jeden z nejdůležitějších základů demokratické společnosti; jsou proto její záruky zvlášť důležité. Podstatou sporu je rozlišení pojmu "vytváření nové informace" a "pouhého sběru či katalogizace existujících informací". Obecné soudy zaujaly názor, podle nějž by bylo přiřazení jednotlivých účetních dokladů za nákup evropských nezávislých děl již vytvářením nových informací. I v případě, že by zjištění nákladů vynaložených za vlastní pořady splňující kritéria evropské nezávislé tvorby, bylo vytvářením nových informací, jedná se o zcela mimoběžnou skutečnost, protože stěžovatel požadoval informace o kupních cenách, tedy fakticky vyžadoval to, aby v případě, že Česká televize předmětnou databázi nevede, spárovala účetní doklady, kterými disponuje a seznam pořadů, kterým rovněž disponuje. Je logické, že v případě pořadů, které produkovala sama, by mu informaci o kupní ceně neposkytla. Stěžovatel zdůrazňuje, že ačkoliv se jedná na první pohled o výklad podústavního práva, pouze ústavně konformní výklad může naplňovat kautely základního práva na informace, a v případě, že soud zastává zřetelně omezující názor, který nepřípustným způsobem naplňování tohoto práva znemožňuje, aniž by byl podložen racionální úvahou, přenáší záležitost do bezpochyby ústavně právní roviny. Ve skutečnosti by poskytnutí informací nevyžadovalo prostudování podkladů k jednotlivému dílu, nýbrž pouze identifikaci účetních dokladů zachycujících platby za nakoupená díla a přiřazení těchto dokladů k existujícímu seznamu evropských nezávislých děl.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014]. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo. Stěžovatel pouze polemizuje s právními závěry obecných soudů při výkladu podústavního práva a používá ty argumenty, které již byly dostatečně vypořádány v napadených rozhodnutích obecných soudů.
7. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu