ECLI:CZ:US:2015:2.US.1038.15.1
sp. zn. II. ÚS 1038/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Medvedě, t. č. ve výkonu vazby ve Vazební věznici Olomouc, zastoupeného Mgr. Alešem Nytrou, advokátem se sídlem Přívozská 703/10, Ostrava-Moravská Ostrava, proti usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 2. 2015, č. j. 5 To 12/2015-3909, ze dne 5. 2. 2015, č. j. 5 To 13/2015-3913, a ze dne 5. 2. 2015, č. j. 5 To 14/2015-3917, za účasti Vrchního soudu v Olomouci jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Dne 11. 7. 2014 byl stěžovatel obžalován ze zločinu loupeže podle ustanovení §173 odst. 1 a odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a z přečinů nedovoleného ozbrojování podle ustanovení §279 odst. 1 trestního zákoníku a neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle ustanovení §234 odst. 1 trestního zákoníku. Usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 0 Nt 547/2013, byl stěžovatel vzat do vazby a od té doby je trestní řízení proti němu vedeno vazebně.
2. Dne 10. 12. 2014 požádal stěžovatel Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") o propuštění z vazby na svobodu a tuto žádost doplnil zárukami jeho rodičů a družky (jako důvěryhodných osob) za jeho další chování a písemným slibem ve smyslu ustanovení §73 odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. V průběhu vazebního zasedání pak také navrhl, aby byla vazba nahrazena peněžitou zárukou ve výši 250.000 Kč, kterou by složila jeho družka.
3. Krajský soud rozhodl tak, že považuje přijetí nabídnuté peněžité záruky za přípustné a po jejím složení ve stanovené výši rozhodl o propuštění stěžovatele z vazby na svobodu (totožně pak krajský soud rozhodl dne 14. 1. 2015, kdy rozhodoval z důvodu uplynutí lhůty stanovené v ustanovení §72 odst. 1 trestního řádu). V odůvodnění těchto rozhodnutí krajský soud uvedl, že nadále trvají důvody vazby stěžovatele podle ustanovení §67 písm. a) a c) trestního řádu. Zároveň však konstatoval, že po provedených hlavních líčeních došlo ke změně důkazní situace a fakticky bylo oslabeno podezření, jež stojí proti stěžovatelovi, a z tohoto důvodu také došlo k oslabení důvodů vazby. Proto po složení peněžité záruky soud nepovažoval další trvání vazby za ospravedlnitelné, přijal nabízené záruky a stěžovatele z vazby propustil.
4. Na základě stížnosti státní zástupkyně Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") nyní napadenými rozhodnutími shora citovaná usnesení krajského soudu zrušil, nepřijal nabízené záruky a žádost stěžovatele o propuštění z vazby zamítl (třetí rozhodnutí o vazbě pak bez dalšího zrušil, neboť je považoval za nadbytečné, jelikož o vazbě stěžovatele bylo rozhodováno v zákonné tříměsíční lhůtě již na jeho žádost a nebylo tak nutno znovu nařizovat další vazební zasedání). Vrchní soud v napadených usneseních shledal (mj. ve shodě s krajským soudem) důvodnost vazby útěkové i předstižné. V této souvislosti především poukázal na ohrožení stěžovatele vysokým trestem, na sofistikovanost, organizovanost a závažnost trestné činnosti, pro níž je obžalován, na jeho trestní minulost a značnou narušenost jeho osoby stran dodržování základních pravidel společnosti. Vrchní soud se přitom neztotožnil se závěrem krajského soudu, že stěžovatelem nabízené záruky jsou s ohledem na současnou důkazní situaci v jeho trestní věci dostatečné, neboť od posledního rozhodování stížnostního soudu se důkazní situace nijak výrazně nezměnila, když dokazování není uzavřeno, stále ve věci probíhá a jsou nařízena ještě další hlavní líčení. Nadto, účelem stížnostního řízení není hodnotit samotnou otázku viny, nýbrž důvodnost vedení trestního stíhání vůči obžalovanému, když v současné fázi řízení nebyly závěry obžaloby dosud jednoznačně vyvráceny. Zjištěné skutečnosti tak nadále nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal právě stěžovatel. Jednotlivé instituty nahrazující vazbu pak soud nepovažoval za dostatečné mj. již z toho důvodu, že vazba je odůvodněna více zákonnými důvody. Takto odmítl peněžitou záruku jako naprosto neadekvátní (s ohledem na závažnost projednávané trestné činnosti i násilnou trestní minulost stěžovatele) i slib rodičů a družky stěžovatele, neboť poukazované dobré rodinné zázemí nemělo ani v minulosti na obžalovaného pozitivní výchovný vliv v tom směru, aby jej odradilo od opakovaného porušování základních pravidel společnosti.
II.
5. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení Vrchního soudu v Olomouci, kterými byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby na svobodu, a dále byla zamítnuta rovněž nabídka peněžité záruky za něj, nabídka osobní záruky a nebyl přijat ani písemný slib stěžovatele.
6. Uvedená rozhodnutí dle stěžovatele porušila jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a dále právo na osobní svobodu zaručené čl. 8 odst. 1 Listiny a právo na přiměřenou délku řízení podle čl. 38 odst. 2 Listiny [stěžovatel se dovolává rovněž porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Porušení těchto práv stěžovatel spatřuje v nedostatečném odůvodnění napadených rozhodnutí, v nichž se soud nevypořádal s jeho argumentací svědčící ve prospěch přijetí peněžité záruky či dalších institutů nahrazujících vazbu, a také v neúměrné délce trvání vazby. Stěžovatel především zdůrazňuje, že v současné době došlo k zásadní změně důkazní situace ve věci samé, čímž došlo k výraznému oslabení podezření, že by spáchal stíhanou trestnou činnost. Dle stěžovatele je dokonce v současné době důkazní situace proti němu natolik slabá, že by sama o sobě nepostačovala ani pro zahájení trestního stíhání, natož pro podání obžaloby a vzetí do vazby. Zároveň se stěžovatel dovolává pevných sociálních vazeb a toho, že nebyl nikdy trestně stíhán pro závažnou trestnou kriminalitu a ani se nedopustil trestné činnosti, která je mu nyní kladena za vinu; proto u něj nemůže být obava, že by se vyhýbal trestnímu řízení, skrýval se či by v trestné činnosti pokračoval. Proto prý soud měl přijmout nabídnuté instituty nahrazující vazbu, neboť ani peněžitá záruka nebyla zárukou pouze formálního charakteru. Okrajem se pak stěžovatel dovolává skutečnosti, že jiný spoluobžalovaný již byl z vazby propuštěn, ačkoliv jeho podíl na údajně spáchané trestné činnosti byl razantnější.
III.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Takové zásahy či pochybení obecného soudu však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud v minulosti opakovaně konstatoval, že vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Je tedy přirozené, že je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoliv jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Vazbu je však nutno náležitě odůvodnit konkrétními skutečnostmi, jež naplňují její zákonné důvody (§68 odst. 1 trestního řádu). Trestní řád to vyjadřuje slovy, že musí být naplněna důvodná obava, že nastanou okolnosti, pro něž lze vazbu uvalit (§67 trestního řádu).
10. Zároveň Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil nutnost restriktivní interpretace důvodů vazby, neboť vazba má závažné negativní sociální a psychologické důsledky. Vazba izoluje obviněného od jeho rodinného a sociálního prostředí a může sloužit i jako prostředek nátlaku na obviněného, aby se dosáhlo jeho doznání [viz nález sp. zn. Pl. ÚS 6/10 (N 89/57 SbNU 167; veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná z: http://nalus.usoud.cz)]. Z toho plyne též požadavek přísné proporcionality ve vztahu ke sledovanému cíli. Přesto je věcí především obecných soudů posuzovat, zda je vazba v konkrétní věci nezbytným opatřením k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak [§67 písm. c) in fine trestního řádu]. Do příslušných úvah a rozhodnutí jimi podložených je Ústavní soud oprávněn zasáhnout v zásadě jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (srov. čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou ve zjevném rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku.
11. O takový případ však v nyní projednávané věci nejde, neboť Ústavní soud po prostudování napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že rozhodnutí vrchního soudu netrpí stěžovatelem vytýkanými vadami.
12. Předně musí Ústavní soud odmítnout tvrzení stěžovatele, že by byla napadená rozhodnutí nedostatečně odůvodněna. Zde Ústavní soud připomíná svoji ustálenou judikaturu, dle které je ve vazebních rozhodnutích potřeba zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro i proti omezení osobní svobody jednotlivce, což musí být náležitě a pečlivě odůvodněno. Právě požadavek řádného a vyčerpávajícího odůvodnění rozhodnutí, jako jedné ze základních podmínek spravedlivého, resp. ústavně souladného rozhodnutí, vyplývá i z ústavního zákazu výkonu libovůle soudy (viz čl. 2 odst. 2 Listiny v návaznosti na §125 trestního řádu). Ústavní soud takto například již v minulosti uvedl, že povšechné a obecné odůvodnění rozhodnutí, jímž je omezena osobní svoboda, není v souladu s ústavním pořádkem České republiky [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 103/99 ze dne 3. 2. 2000 (N 17/17 SbNU 121)].
13. Této podmínce však vrchní soud v nyní projednávané věci dostál, neboť se vypořádal s argumenty stěžovatele a jeho obhájce předestřenými v žádosti o propuštění z vazby a zároveň reagoval na stížnost státní zástupkyně a na předchozí vazební rozhodnutí krajského soudu. Z odůvodnění napadených rozhodnutí přitom vyplývá, že soud zvažoval jak tvrzení svědčící dalšímu pokračování vazby, tak propuštění stěžovatele na svobodu, včetně možnosti přijmutí institutů nahrazujících vazbu. Vrchní soud tak výslovně, přehledně a logicky vysvětlil, ze kterých konkrétních skutečností vyplývá obava, že se obviněný bude chovat způsobem uvedeným v ustanovení §67 písm. a) a c) trestního řádu, a to za podmínek stanovených v dovětku tohoto ustanovení, a zároveň výslovně dovodil, proč je v daném případě vazba opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a že ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze tohoto účelu dosáhnout jinak [srov. a contr. nález sp. zn. III. ÚS 612/06 ze dne 30. 11. 2006 (N 215/43 SbNU 393)]. Jak navíc již dříve uvedl zdejší soud ve shodě s Evropským soudem pro lidská práva (dále jen "ESLP"), soudy rozhodující o vazbě nejsou povinny se ve svých rozhodnutích vypořádat jednotlivě s každým argumentem uplatněným obviněným nebo jeho obhájcem, musejí však reagovat adekvátním způsobem na všechna tvrzení, která jsou způsobilá zpochybnit oprávněnost dalšího trvání vazby (srov. rozsudek ESLP ze dne 8. 2. 2011 ve věci Ignatenco proti Moldavsku, stížnost č. 36988/07, nebo rozsudek ESLP ze dne 21. 12. 2010 ve věci Michalko proti Slovensku, stížnost č. 35377/05), což se v nyní posuzovaném případě, i s ohledem na výše uvedené, stalo. Ústavní soud proto musí odmítnout námitku stěžovatele, že napadená rozhodnutí vrchního soudu jsou neúplná a nepřezkoumatelná a vyznačují se libovůlí.
14. Za této situace se Ústavní soud zaměřil na otázku, zda napadená rozhodnutí obstojí z hlediska zásahu do práva na osobní svobodu stěžovatele a zda vazební omezení osobní svobody stěžovatele dostálo požadavku na restriktivní interpretaci důvodů vazebního stíhání.
15. Ústavní soud se při posouzení zásahu do osobní svobody stěžovatele zabýval nejprve délkou vazebního stíhání stěžovatele. Z ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel byl vzat do vazby rozhodnutím Okresního soudu v Olomouci ze dne 18. 7. 2013, přičemž vazba započala dnem 16. 7. 2013, takže v době rozhodování vrchního soudu byl ve vazbě již takřka 19 měsíců, ke dni podání ústavní stížnosti takřka 21 měsíců. Při takto trvající délce přitom musí být důvodnost dalšího trvání vazby obzvláště silně zvažována, neboť se podává, že postupem času se důvodnost trvajícího vazebního stíhání snižuje (vazba totiž nemůže být fakticky institutem nahrazujícím trest odnětí svobody). Ústavní soud takto pracuje s tzv. doktrínou zesílených důvodů (viz nález sp. zn. I. ÚS 2665/13 ze dne 12. 12. 2013 nebo nález sp. zn. II. ÚS 2086/14 ze dne 16. 9. 2014), dle které musí soud náležitě vážit, zda i nadále existují relevantní a dostačující důvody, jež by ospravedlnily pokračující odnětí svobody, byť k uvalení vazby mohlo dříve dojít na základě důvodného podezření. Nepostačuje proto v dalších rozhodnutích o vazbě pouze zopakovat důvody, uváděné v počáteční fázi vazby, aniž by soudy náležitě vysvětlily, proč je trvání vazby i nadále nezbytné a odnětí svobody je tak ospravedlnitelné (viz také rozhodnutí ESLP ze dne 7. 4. 2005 ve věci Rokhlina proti Rusku, stížnost č. 54071/00). Zároveň je však nutno zdůraznit, že nelze přesně určit (vyjma zákonem dané přípustné doby trvání vazby stanovené v ustanovení §72a trestního řádu), jaká délka vazby je - z obecného hlediska - přiměřená, neboť je nezbytné vždy vycházet z konkrétních okolností každého případu. Pokračování vazby však může být ospravedlněno pouze tehdy, jestliže zjevně existuje opravdový veřejný zájem, který - i přes presumpci neviny - převáží nad právem na osobní svobodu. Trvání důvodného podezření, že zadržená osoba spáchala trestný čin, je tak sice nezbytnou podmínkou zákonnosti prodlužované vazby, ale po uplynutí určité doby již nepostačuje. Soud poté musí stanovit, zda důvody (skutečnosti) ve věci zjištěné nadále opravňují omezení osobní svobody (viz rozsudek ESLP ve věci Punzelt proti České republice ze dne 25. 4. 2000, stížnost č. 31315/96).
16. V nyní posuzovaném případě vrchní soud své rozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě opřel především o charakter jím údajně spáchané trestné činnosti (včetně výše hrozícího trestu) a o trestní minulost stěžovatele, který se opakovaně dopouštěl násilné trestné činnosti. Tyto skutečnosti spojil jak s rizikem opakování trestné činnosti, tak s obavou ze skrývání obžalovaného. Ústavní soud přitom již dříve uvedl, že existence důvodu předstižné vazby podle ustanovení §67 písm. c) trestního řádu bude závislá mj. na osobním postoji obviněného, jeho sklonech, návycích, na jeho aktuálním zdravotním stavu, rodinném zázemí a na prostředí, v němž se obviněný pohybuje. Tyto aspekty, jejichž přiměřené zhodnocení musí být z odůvodnění rozhodnutí seznatelné, nesporně mohou podléhat v čase změnám, což musí soud při rozhodování zkoumat i vzhledem k ustanovení §72 odst. 1 trestního řádu [nález sp. zn. III. ÚS 612/06 ze dne 30. 11. 2006 (N 215/43 SbNU 393)]. Stejně tak zdejší soud zdůraznil, že pro posouzení rizika útěku musí být hrozba vysokého trestu hodnocena spolu s dalšími relevantními faktory, jako jsou charakter a morálka obviněného, jeho majetek a kontakty v zahraničí (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 980/14 ze dne 18. 6. 2014).
17. Tyto podmínky, jak ostatně plyne i z výše konstatovaného, nicméně v nyní posuzovaném případě splněny byly, neboť vrchní soud dostatečně konkretizoval a individualizoval důvody (viz charakteristika stěžovatele nebo charakteristika jím páchané trestné činnosti), pro které je nutno ponechat stěžovatele ve vazbě. Pokud přitom stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že nikdy v minulosti nebyl stíhán pro nyní stíhaný trestný čin, musí Ústavní soud konstatovat, že odlišení, zda vazebně stíhaná osoba v minulosti páchala stejné nebo druhově blízké trestné činy, není klíčové. Důležitým faktorem naopak je, zda uvedené skutečnosti nasvědčují nemožnosti vazebně stíhaného vést řádný život a zapojit se do chodu společnosti. Pokud přitom stěžovatel již opakovaně páchal trestnou činnost spojenou s násilím (či se též choval násilně, což ústilo v jeho přestupkový postih), existuje zde zesílená obava, že by mohl v tomto svém jednání pokračovat. Za této situace potom může převážit veřejný zájem na zachování bezpečnosti a pořádku před ochranou práva na osobní svobodu vazebně stíhaného. Jakkoli totiž musí být důvody pokračujícího trvání vazby vykládány restriktivně, tak právě v těchto případech převáží nad osobní svobodou jednotlivce. Z osobní charakteristiky stěžovatele totiž plyne, že se opakovaně dopouštěl trestné činnosti, přičemž ani jeho potrestání nevedlo k jeho nápravě; naopak lze zaznamenat stupňování závažnosti jím páchané trestné činnosti. Pokud se k tomu připojí též další skutečnosti, jako je charakter nyní posuzované trestné činnosti a hrozící výše trestu, zůstává ponechání obžalovaného ve vazbě nadále důvodným a Ústavní soud nemá důvod přehodnocovat závěry obecného soudu. A to i přesto, že se ve vazbě nachází po značnou dobu, neboť stále přetrvává obava z útěku stěžovatele či z páchání další trestné činnosti.
18. V této souvislosti musí Ústavní soud také odmítnout námitky stěžovatele týkající se jím nabídnutých záruk. Ústavní soud plně souhlasí s názorem, že i s ohledem na krajnost vazebního omezení osobní svobody musí obecné soudy vždy vážit, zda nabízené instituty nahrazující vazbu nejsou dostatečné pro naplnění sledovaného účelu a zda neexistují alternativní řešení, která by nezasáhla do práva na osobní svobodu obviněného či obžalovaného. Nutnost zvažování přijetí těchto "preventivních opatření", která by zajistila přítomnost osoby na hlavním líčení, a nezbytnost náležitého vypořádání se s těmito návrhy předestřenými vazebně stíhaným ve své judikatuře zdůraznil též ESLP (viz rozsudek ze dne 4. 10. 2005 ve věci Jarzynski proti Polsku, stížnost č. 15479/02, nebo rozsudek ze dne 13. 11. 2008 ve věci Fešar proti České republice, stížnost č. 76576/01). Uvedené se může zostřeněji projevit též při opakovaném rozhodování o dalším trvání vazby, neboť, jak již bylo řečeno, relevance i dostatečnost důvodů pro vazbu se v čase mění a pokud nepřistoupí další okolnosti, spíše slábne. Za této situace tedy může být záruka dostatečnou, i když při předchozím přezkumu ji soud za dostatečnou nepovažoval (viz např. rozhodnutí ESLP ze dne 22. 3. 2011 ve věci Georgiou proti Řecku, stížnost č. 8710/08).
19. Přesto však i nadále platí, že při posuzování otázky, zda je možné nahradit vazbu jiným opatřením ve smyslu ustanovení §73 odst. 1 a §73a odst. 1 trestního řádu, nelze opomenout hodnocení míry přesvědčivosti a spolehlivosti nabízeného opatření z hlediska možnosti dosáhnout jím stejného účelu jako vazbou. Uvedené nastalo i v nyní posuzovaném případě, neboť vrchní soud (na rozdíl od soudu krajského) nepovažoval nabízené záruky za dostatečné. Z hlediska přezkumu Ústavního soudu je přitom klíčové, že tyto své závěry náležitě odůvodnil a vztáhl je ke konkrétním okolnostem vazebního stíhání stěžovatele. Takto se podává, že zvažoval především výši nabídnuté peněžité záruky vstříc veřejnému zájmu, který by nabídnuté záruky měly zajišťovat, tj. především účasti stěžovatele na hlavním líčení a předejití opakování jím páchané trestné činnosti (srov. ustanovení §73a odst. 4 trestního řádu). Ve věci konkrétní výše peněžité záruky přitom Ústavnímu soudu obecně nepřísluší přehodnocovat závěry obecných soudů vyjma extrémních případů, kdy by požadovaná výše peněžité záruky byla prima facie nepřiměřená a fakticky znemožňovala stěžovatelovi nahrazení vazby jiným, mírnějším institutem. Uvedené však v nyní posuzovaném případě nenastalo, neboť lze i z ústavněprávního hlediska souhlasit s vrchním soudem, že částka 250.000 Kč není (s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem kauzy a stěžovatele) adekvátní zárukou za rizika, která by plynula z propuštění stěžovatele z vazby na svobodu. Stejně tak Ústavní soud nemůže rozporovat závěry vrchního soudu týkající se dalších záruk, neboť z předchozího života stěžovatele vyplývá, že jeho rodiče, nakolik je jistě lze považovat za důvěryhodné osoby, nedokázali v minulosti zajistit, aby stěžovatel vedl řádný život a nepokračoval v páchání trestné činnosti.
20. Stěžovatel se dále dovolává skutečnosti, že provedená hlavní líčení zeslabila podezření, které je vůči němu vznášeno. Zde Ústavní soud musí dát stěžovatelovi za pravdu, že průlom do presumpce neviny je v případě rozhodování o pokračování vazebního omezení osobní svobody vyvažován mj. požadavkem neoslabování podezření, který shodně s ESLP aplikoval i Ústavní soud. Nejsou-li v průběhu řízení konkretizovány a precizovány původní indicie odůvodňující stíhání obviněného, nemůže takové obvinění ospravedlnit další pokračování vazby [viz nález sp. zn. I. ÚS 603/07 ze dne 7. 6. 2007 (N 95/45 SbNU 353)]. Uvedené však neznamená, že by bylo povinností soudů (natož pak Ústavního soudu), aby při rozhodování o vazbě detailně zkoumaly eventuální vinu stěžovatele ve věci samé s ohledem na již provedené důkazy. Citovaná výzva Ústavního soudu se především dotýkala povinnosti soudů vážit, zda-li je nezbytné pokračování vazebního stíhání dotčené osoby, a to též s přihlédnutím ke skutečnostem zjištěných ve věci samé tak, aby byly splněny podmínky vazby dle ustanovení §67 trestního řádu. Uvedené povinnosti přitom vrchní soud v nyní posuzovaném případě dostál, neboť hodnotil i stav důkazní situace ve věci samé, dospěl však k názoru, že ta ve svém souhrnu doposud velmi silně svědčí o vině stěžovatele, a proto je (mimo jiné) nezbytné pokračovat v jeho vazebním stíhání. K přehodnocování těchto závěrů přitom není Ústavní soud příslušný, neboť k přehodnocování důkazů není zdejší soud povolán, obzvláště za situace, kdy hodnocení důkazů není pro rozhodování o prodloužení vazby klíčové, neboť k jejich souhrnnému hodnocení dojde až ve věci samé. V rozhodování o vazbě nadále platí již výše řečené, že každé toto rozhodování je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoliv jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje trestního řízení, který lze jen odhadovat (uvedené Ústavní soud vyřkl mj. ve stejném nálezu, v němž hovořil o onom požadavku na neoslabování podezření).
21. Ústavní soud tedy uzavírá, že vrchní soud v projednávané věci dostál ústavněprávnímu požadavku zdrženlivosti ve vazebních věcech a imperativu maximální šetrnosti k právům stěžovatele. Přehledně a logicky vysvětlil, ze kterých konkrétních skutečností vyplývá obava, že se bude chovat způsobem uvedeným v ustanovení §67 písm. a) či písm. c) trestního řádu za podmínek stanovených v dovětku tohoto ustanovení. Zároveň výslovně uvedl, proč je v daném případě vazba ještě nezbytným opatřením pro dosažení účelu trestního řízení. Jakkoli Ústavní soud nepopírá, že trvání vazby v délce 21 měsíců je z hlediska podstaty vazebního stíhání poměrně dlouhé, je v odůvodněných případech i tato délka nadále akceptovatelná, samozřejmě za podmínky, že obecný soud obzvláště pečlivě váží, zda je vazební stíhání i nadále přiměřeným opatřením a zda je již není možno nahradit jinými instituty nahrazujícími vazbu.
22. Závěrem pak Ústavní soud dodává, že nelze vyčítat vrchnímu soudu, pokud hodnotil třetí vazební rozhodnutí krajského soudu za nadbytečné, neboť jestliže ve lhůtě tří měsíců rozhodoval krajský soud o propuštění stěžovatele z vazby na jeho žádost a této žádosti vyhověl, nemusel opětovně rozhodovat o prodloužení vazby z úřední povinnosti. Povinnost soudu rozhodnout podle ustanovení §72 odst. 3 trestního řádu, ve spojení s ustanovením §72 odst. 1 téhož zákona, o dalším trvání vazby je totiž splněna i v případě, kdy soud o dalším trvání vazby rozhodne na základě žádosti obžalovaného o propuštění z vazby; od právní moci tohoto rozhodnutí pak začínají běžet lhůty pro další rozhodnutí o trvání vazby (srov. přiměřeně např. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 1. 2002, sp. zn. 23 To 55/2002, publ. pod č. 3/2003 Sb. rozh. NS). Stejně tak se Ústavní soud nezabýval námitkou stěžovatele, že jiný spoluobžalovaný již byl z vazby propuštěn, neboť tato okolnost není pro rozhodování o vazbě stěžovatele klíčová.
23. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, dotčenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí vrchního soudu totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecnému soudu z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jeho rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
24. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu