ECLI:CZ:US:2015:2.US.1066.15.1
sp. zn. II. ÚS 1066/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Volodymyra Dublenyche, zastoupeného JUDr. Milanem Jebavým, advokátem se sídlem Italská 1274/8, Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 6. 2014, č. j. 2 T 12/2009-4029, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. 2 To 100/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní soud obdržel dne 10. 4. 2015 ústavní stížnost stěžovatele, jíž se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť soudí, že závažně zasáhla do jeho práv zaručených čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a zásadním způsobem porušila zásadu in dubio pro reo, neboť všechny důkazy svědčící v jeho prospěch prý soudy hodnotily jako nevěrohodné a naopak veškeré důkazy svědčící v jeho neprospěch, byť byly provedeny v rozporu s trestním řádem, hodnotily jako jednoznačně věrohodné. Zároveň stěžovatel uvádí, že ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele ve smyslu ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
2. Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou posuzované věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti ústavní stížnosti. Jen v případě, že návrh splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti, se jím totiž může zabývat také věcně. V nyní projednávaném případě nicméně Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je nepřípustná.
3. Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 citovaného zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (ustanovení §72 odst. 4 téhož zákona).
4. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je totiž její subsidiarita. Ústavní stížnost tak lze podat pouze tehdy, pokud byly před jejím podáním vyčerpány všechny prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje. Takovým prostředkem se podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení [viz usnesení sp. zn. II. ÚS 207/05 ze dne 31. 5. 2005 (U 12/37 SbNU 747); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz].
5. Jak přitom Ústavní soud zjistil z veřejně přístupné databáze informací o průběhu soudních řízení (přístupné na: http://infosoud.justice.cz/InfoSoud/public/search.jsp), stěžovatel podal proti nyní napadeným rozhodnutím též dovolání k Nejvyššímu soudu. Využil tedy svého práva podat mimořádný opravný prostředek, přičemž jak vyplývá ze shora řečeného, jedná se o procesní prostředek, který mu zákon poskytuje k ochraně vlastních práv. Za této situace tedy Ústavnímu soudu a priori nepřísluší zabývat se podanou ústavní stížnosti, neboť z důvodu vytýkané subsidiarity je nynější návrh stěžovatele nepřípustný ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
6. Výjimku z principu subsidiarity ústavní stížnosti, jíž se stěžovatel ostatně také dovolává, představuje ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Podle písm. a) tohoto ustanovení Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně stěžovatelova práva, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo.
7. Tento postup - jako výjimku z obecného principu - je však třeba vykládat restriktivně [srov. již nález sp. zn. II. ÚS 193/94 ze dne 13. 3. 1996 (N 19/5 SbNU 159)]. Z ustálené judikatury Ústavního soudu přitom vyplývá, že k aplikaci ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je možno přistoupit zejména tehdy, jestliže nelze od dalšího postupu ve věci, a to ani před obecnými soudy, očekávat efektivní ochranu ústavně zaručených práv. Naplnění této podmínky Ústavní soud spojuje s případy, kdy je podstatný přesah odůvodněn potřebou zrušení neústavního právního předpisu [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 16/96 ze dne 6. 1. 1997 (U 1/7 SbNU 325)], anebo kdy právní předpis v praxi pravidelně vyvolává výkladové potíže či aplikační nejednotnost [viz nález sp. zn. I. ÚS 89/94 ze dne 29. 11. 1994 (N 58/2 SbNU 151)], případně jde-li o věc, jež se týká mnoha obdobných věcí dalších a její řešení by zabránilo dalším soudním sporům [nález sp. zn. I. ÚS 38/95 ze dne 24. 4. 1996 (N 35/5 SbNU 283)], resp. je pociťována potřeba zajištění ústavně konformního výkladu právního předpisu či dodržení mezinárodní smlouvy [nález sp. zn. I. ÚS 322/96 ze dne 14. 10. 1997 (N 127/9 SbNU 161)] či potřeba zajistit respektování nálezů Ústavního soudu [nález sp. zn. III. ÚS 467/98 ze dne 25. 2. 1999 (N 31/13 SbNU 221)].
8. V nyní projednávaném případě nicméně stěžovatel v ústavní stížnosti vůbec neuvádí, v čem vlastně má spočívat podstatný přesah jeho vlastních zájmů, jelikož argumentačně brojí toliko proti napadeným rozhodnutím obecných soudů. Po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů přitom ani Ústavní soud sám neshledal, že by nyní projednávaná ústavní stížnost svojí podstatou byla způsobilá jakkoliv přesáhnout vlastní zájmy stěžovatele.
9. Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel Ústavní soud předložený návrh odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2015
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj