ECLI:CZ:US:2015:2.US.1377.15.1
sp. zn. II. ÚS 1377/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele M. P., zastoupeného JUDr. Miroslavem Demčákem, advokátem se sídlem Praha 3, Baranova 17, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2015, č. j. 6 Tdo 1409/2014-90, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2014, sp. zn. 61 To 82/2014, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 41 T 81/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 5. 2015, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces.
2. Ústavní soud ve vztahu k procesním náležitostem předmětné ústavní stížnosti v podrobnostech uvádí, že s přihlédnutím k petitu ústavní stížnosti, kdy v jeho rámci stěžovatel Ústavnímu soudu výslovně navrhoval toliko zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2014, sp. zn. 61 To 82/2014, tj. nikoli posledního rozhodnutí ve věci (k tomu srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2980/14 ze dne 10. 11. 2014), Ústavní soud zvažoval, zda stěžovatele nevyzvat k upřesnění jeho návrhového žádání. Ve snaze vyhnout se přílišnému formalismu a s přihlédnutím k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva [viz zejm. rozsudek ze dne 20. 4. 2004, Bulena proti ČR, stížnost č. 57567/00 (publikován v Přehledu rozsudků ESLP, roč. 2004, č. 3)] a k obsahu předmětné ústavní stížnosti, však učinil závěr, že ústavní stížnost stěžovatele směřuje rovněž proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2015, č. j. 6 Tdo 1409/2014-90, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 41 T 81/2012, přestože stěžovatel zrušení těchto rozhodnutí v petitu své ústavní stížnosti výslovně nenavrhuje. Tento závěr Ústavní soud učinil zejména s přihlédnutím k titulní straně ústavní stížnosti, kde je uvedeno, že tato směřuje proti rozsudku odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně a ve spojení s usnesením soudu dovolacího, jejichž kopie stěžovatel ke své ústavní stížnosti rovněž přiložil, a dále s přihlédnutím k odůvodnění ústavní stížnosti, v jehož rámci stěžovatel zpochybňuje nejen závěry soudu odvolacího, ale i závěry soudu prvního stupně a soudu dovolacího. Vzhledem k uvedenému proto Ústavní soud nepovažoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění ústavní stížnosti nebo k odstranění vad jeho podání.
II.
3. Z ústavní stížnosti a jejích příloh bylo zjištěno následující. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 41 T 81/2012, byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání pokračujícího zločinu přijetí úplatku dle §331 odst. 1 alinea první, odst. 3 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění účinném do 30. 11. 2011 (dále jen "trestní zákoník"), a jednak pokračujícího přečinu zneužití pravomoci úřední osoby dle §329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let. Stěžovateli byl dále uložen peněžitý trest v celkové výši 60.000,- Kč a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce zkušebního komisaře ve smyslu zákona č. 247/2000 Sb., o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel, ve znění pozdějších předpisů, a v zákazu jakékoliv činnosti ať již jako podnikatele, osoby samostatně výdělečně činné či zaměstnance v oboru provozování autoškoly, a to na dobu deseti let. Předmětného trestného činu se měl stěžovatel dopustit tím, že jako zkušební komisař Odboru dopravně správních agend Magistrátu hlavního města Prahy ve dnech 7. 12. 2010 a 5. 5. 2011 při konání závěrečných zkoušek z odborné způsobilosti žáků autoškoly převzal od dalších spoluobžalovaných peníze v přesně nezjištěné výši za to, že zajistil či zajistí některým žákům bezproblémové a úspěšné vykonání této zkoušky v souvislosti se získáním řidičského oprávnění či jeho rozšířením.
4. Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatel odvolal. Jeho odvolání však bylo rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2014, sp. zn. 61 To 82/2014, zamítnuto.
5. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2015, č. j. 6 Tdo 1409/2014-90, podle §265i odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuto, neboť dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání stěžovatele nelze podřadit pod žádný ze zákonem stanovených dovolacích důvodů.
III.
6. Rozhodnutí soudů všech stupňů stěžovatel napadl ústavní stížností. V ní popřel, že by se dopustil jednání, jež je mu kladeno za vinu. Uvedl, že u zkušebních jízd se nikdy žádného korupčního jednání nedopustil a o žádném úplatku nikdy s nikým (ani šifrovaně) nehovořil. U zkoušek z pravidel silničního provozu, které se uskutečnily ve dnech 7. 12. 2010 a 5. 5. 2011, ke korupčnímu jednání navíc neměl ani příležitost, neboť v obou případech byl v době konání zkoušek v jiné místnosti, kde obsluhoval svůj počítač. Jedinou nabídku úplatku, která byla zachycena na policejní kameře, odmítl. Pokud soudy stěžovateli kladly za vinu, že tento při zkouškách dne 5. 5. 2011 zajistil bezproblémové a úspěšné vykonání závěrečné zkoušky mj. dvou vietnamských občanů, pak stěžovatel k této skutečnosti uvedl, že této zkoušce byli přítomni úřední překladatelé, kteří stvrdili řádný průběh zkoušky svým razítkem. Tito překladatelé však nebyli před soudem jako svědci vyslechnuti. Stěžovatel soudům vytkl též to, že tyto nezkoumaly, kdo ze zkušebních komisařů u kterého žáka prováděl zkoušku z praktické jízdy. S přihlédnutím k uvedenému stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, a tudíž mu nezbylo, než obrátit se na Ústavní soud, aby tento "přezkoumal a vyhodnotil správnost a úplnost zjištění skutkového stavu a prověřil úplnost provedeného dokazování i správnost hodnocení důkazů (...)".
IV.
7. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a jejích příloh dospěl k závěru, že tato představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že ochrana práv - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena soudům v rámci obecného soudnictví, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti a ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda takovým vybočením nebyly porušeny stěžovatelova základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255)].
9. Žádné z právě naznačených pochybení, která by jedině mohla vést ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí, však Ústavní soud v nyní souzené věci neshledal. Ústavní soud má naopak za to, že argumentace obsažená v ústavní stížnosti je pouze pokračující polemikou stěžovatele se skutkovými a právními závěry obecných soudů, jejichž přezkumu se stěžovatel ve své ústavní stížnosti výslovně dovolává. Jak však již bylo výše uvedeno, tato pravomoc Ústavnímu soud nepřísluší.
10. Ústavní soud po prostudování ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že tato byla řádně odůvodněna, když v jejich rámci bylo soudy řádně a srozumitelně uvedeno, které skutečnosti a na základě jakých důkazů vzaly soudy za prokázané (zejména zvukový záznam ze dne 7. 12. 2010 a audiovizuální záznam ze dne 5. 5. 2011, jež byly pořízeny na základě povolení ke sledování osob a věcí, pořizování zvukových, obrazových nebo jiných záznamů za použití technických prostředků, které bylo vydáno Okresním soudem Praha - západ dne 21. 9. 2010, sp. zn. 33 Nt 1514/2010). Ústavní soud tak nemá, co by obecným soudům v této souvislosti vytkl.
11. Důvodem pro kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí pak nemůže být ani námitka stěžovatele, že tento neměl možnost jakkoli ovlivnit zkoušku z pravidel silničního provozu, neboť v obou případech (dne 7. 12. 2010 i dne 5. 5. 2011), které byly předmětem trestního stíhání, byl v době konání těchto zkoušek v jiné místnosti, jakož ani námitka, že soudy nezkoumaly, kdo ze zkušebních komisařů vykonával v daných dnech zkoušku z konstrukce a údržby a který z komisařů v daných dnech prováděl u kterého z žáků zkoušku z praktické jízdy. To proto, že jak již ve svém rozhodnutí podrobně vysvětlil soud prvního stupně, pro závěr o vině není v nyní souzené věci podstatné zcela přesné zjištění, jakou konkrétní část zkoušky (zda zkoušku z pravidel silničního provozu, zkoušku z konstrukce a údržby či zkoušku z praktické jízdy) a jakým přesným způsobem zkušební komisař u jakého konkrétního žáka zvýhodnil, ale postačí i zjištění obecnější povahy, kdy je beze všech pochybností zjištěno, že ke zvýhodnění došlo. Soud prvního stupně dále srozumitelným způsobem vyložil, že pro závěr o vině není rovněž třeba přesně zjistit ani to, ke kterému z žáků, kteří v daný den předmětnou zkoušku konali, se úplatek, který byl stěžovateli poskytnut, konkrétně vztahoval, ale postačí zjištění, že minimálně k jednomu z nich se s naprostou jistotou vztahoval (viz str. 58 rozsudku soudu prvního stupně). Tato zjištění pak soudy učiněna byla, když tyto na podkladě provedených důkazů (zejména výše specifikovaných zvukových a audiovizuálních záznamů) uzavřely, že úplatek, který stěžovatel od spoluobžalovaných v daných dnech převzal, se vztahoval ke studentce Kuldanové (dne 7. 12. 2010) a studentům Le Thi Tham a Trinh Tung Duong (dne 5. 5. 2011), jakož i k dalším blíže nezjištěným studentům, kteří v daný den vykonávali závěrečné zkoušky z odborné způsobilosti žáků autoškoly. S přihlédnutím k právě uvedenému tak Ústavní soud námitky stěžovatele stran nedostatečného prokázání jeho viny obecnými soudy neshledal důvodnými.
V.
12. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2015
Jiří Zemánek v. r.
předseda II. senátu Ústavního soudu