ECLI:CZ:US:2015:2.US.1451.15.1
sp. zn. II. ÚS 1451/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Lenky Cinkové, 2) Ing. Martina Dobeše, obou zastoupených JUDr. Lucií Kolářovou, advokátkou, se sídlem Přemyslovská 28, Praha 3 - Flora, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci č. j. 55 To 98/2015-718 ze dne 2. 4. 2015 a usnesení Okresního soudu v Šumperku č. j. 3 T 183/2014-636 ze dne 24. 2. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 5. 2015 se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich základní právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z obsahu ústavní stížnosti a příloh k ní připojených se podává, že stěžovatelé jsou stíháni pro skutek právně kvalifikovaný jako přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"). Trestní řízení se nachází ve stádiu řízení před Okresním soudem v Šumperku. Stěžovatelé podali dne 10. 2. 2015 námitku podjatosti soudce, jemuž byla věc přidělena k rozhodnutí. Napadeným usnesením okresního soudu bylo rozhodnuto, že samosoudce JUDr. Milan Churavý není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, neboť nemá žádný poměr k projednávané věci nebo osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům. Stížnost stěžovatelů zamítl Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci dalším napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř.") jako nedůvodnou.
Stěžovatelé namítají, že od prvního hlavního líčení vnímají velmi silně negativní postoj ze strany samosoudce JUDr. Milana Churavého proti nim (jeho nevhodné chování, způsob rozhodování stížností a žádostí o zrušení zajištění peněžních prostředků na účtu první stěžovatelky, protěžování důkazů obžaloby) a z tohoto důvodu mají pochybnosti o jeho nepodjatosti. Poukazují na odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž se tento soudce záměrně nevypořádal s jejich námitkami, což pochybnosti stěžovatelů o jeho podjatosti potvrzuje. Krajský soud pak již nemohl v rámci své rozhodovací činnosti činit jakékoliv závěry, když argumenty stěžovatelů nebyly samosoudcem JUDr. Milanem Churavým nijak vyvráceny. Stěžovatelé vyslovují přání, aby o důvodech podjatosti uvedeného soudce včetně námitky jeho členství v KSČ rozhodoval soudce, který nebyl členem Komunistické strany Československa.
Dříve, než se Ústavní soud může zabývat věcným posouzením napadaných rozhodnutí, je vždy povinen zkoumat, zda jsou splněny formální předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Pojmovým znakem ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci již nemají v dispozici prostředky, kterými by mohly protiústavní stav napravit. Jinými slovy, musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých práv jiným zákonným způsobem. Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, v daném případě soudy v rámci trestního řízení, nemůže Ústavní soud do jejich postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve, než tak mohla učinit instanční soustava soudů. Princip právního státu takové souběžné rozhodování nepřipouští (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3477/14 ze dne 22. 1. 2015, dostupné jako další uvedená rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz).
Je proto třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoliv rozhodnutí dílčí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány.
Z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, jež umožňují napadnout i pravomocné rozhodnutí, které pouze uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoliv řízení ve věci samé ještě neskončilo. Musí však být kumulativně splněny dvě podmínky - rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod a dále je třeba, aby se námitka porušení základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, tedy aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím, včetně ústavní stížnosti proti takovým rozhodnutím) efektivně uplatněna (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 174/15 ze dne 27. 4. 2015).
Stěžovatelé ústavní stížností brojí proti usnesením, kterými bylo rozhodnuto o jimi vznesené námitce podjatosti soudce, tedy proti procesním rozhodnutím vydaným v trestním řízení, a to za situace, kdy dosud nebylo meritorně rozhodnuto.
Vydáním napadených rozhodnutí trestní řízení nekončí a stěžovatelé mají nadále k dispozici opravné prostředky podle trestního řádu (zejména odvolání a dovolání). Námitku, že trestní řízení vedl soudce, který měl být z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen, lze nepochybně uplatnit v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, stejná námitka může být vznesena i v dovolání jako dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
Až po vyčerpání uvedených opravných prostředků, budou-li se stěžovatelé nadále domnívat, že jejich prostřednictvím nebyl tvrzený protiústavní stav napraven, by se cestou ústavní stížnosti mohli domáhat zásahu Ústavním soudem. V dané procesní situaci nelze napadená usnesení o nevyloučení soudce z projednávání věci považovat za konečná rozhodnutí ve věci stěžovatelů, kteří mají v dispozici procesní prostředky na ochranu svých práv.
Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost podána předčasně a je nepřípustná (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3309/13 ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 2284/14 ze dne 15. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 3477/14 ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. III. ÚS 665/15 ze dne 19. 3. 2015).
Ústavní soud proto postupoval podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. června 2015
Jiří Zemánek, v. r.
soudce zpravodaj