ECLI:CZ:US:2015:2.US.1462.14.1
sp. zn. II. ÚS 1462/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelů Karla Chanasze a Evy Chanaszové, obou zastoupených JUDr. Radomírem Šimáčkem, advokátem, se sídlem Vídeňská 9/IV, 339 01 Klatovy, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2014, č. j. 30 Cdo 3656/2013-184, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2013, č. j. 18 Co 102/2013-166, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelé se podanou ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a právo na ochranu vlastnictví vyplývající z čl. 11 Listiny.
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. dubna 2013, č. j. 18 Co 102/2013-166, změnil mezitímní rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu, jíž se žalobci (stěžovatelé) domáhali po žalované (České republice - nejprve reprezentované vládou, Ministerstvem zemědělství a Ministerstvem spravedlnosti a posléze Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, resp. Ministerstvem financí) zaplacení částky 1,352.896 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody vzniklé nesprávným úředním postupem a nezákonným rozhodnutím žalované. Nesprávný úřední postup, popř. nezákonné rozhodnutí, měl spočívat v tom, že vláda z podnětu Ministerstva zemědělství vydala (nezákonně) výjimku z blokace prodeje státního majetku, aniž by ověřila existenci případného restitučního nároku. Škoda vzniklá žalobcům pak spočívala v tom, že na základě kupní smlouvy uzavřené v roce 1992 na podkladě vládou udělené výjimky s prodávajícím (Státní statek Mariánské Lázně, s. p.) zaplatili kupní cenu a v dobré víře, že jsou vlastníky nemovitosti (dům s pozemkem), která byla později vydána v restituci jiným osobám, investovali finanční prostředky do jejího zhodnocení. Právě uplatněný restituční nárok měl ovšem za následek absolutní neplatnost uvedené kupní smlouvy. Odvolací soud založil napadené rozhodnutí především na názoru, že stát za škodu vzniklou žalobcům neodpovídá, neboť odpovědnost státu nastupuje subsidiárně až v případě, kdy by žalobci nebyli úspěšní se svým nárokem proti osobám, které se na jejich úkor přímo obohatily (tzn. prodávající Státní statek Mariánské Lázně, s. p., resp. jeho právní nástupce), a dále, že zde není ani dána příčinná souvislost mezi škodnou událostí (nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem orgánů státu) a vzniklou škodou.
3. Následné dovolání žalobců bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2014, č. j. 30 Cdo 3656/2013-184, odmítnuto jako nepřípustné, když dovolací soud neshledal ve stěžovateli nastolené otázce otázku zásadního právního významu. Nejvyšší soud konstatoval, že v otázce, kterou učinili žalobci předmětem svého dovolání (otázka existence odpovědnosti státu), odpovídá napadený rozsudek ustálené judikatuře Nejvyššího soudu (dovolací soud poukázal na usnesení ze dne 4. listopadu 2004, sp. zn. 25 Cdo 1404/2004 a rozsudek ze dne 25. srpna 2010, sp. zn. 25 Cdo 2601/2010, nebo rozsudek ze dne 2. května 2012, sp. zn. 28 Cdo 1512/2011). Nejvyšší soud k tomu ještě doplnil, že obava žalobců z aplikace §457 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, je lichá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2005, sp. zn. 32 Odo 1142/2004). Nejvyšší soud uzavřel, že pokud neobstál hlavní důvod, pro nějž odvolací soud nároku žalobců nevyhověl, nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobců nijak projevit. Tato skutečnost činí dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003).
II.
4. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve rozebírají jednotlivá v řízení vydaná rozhodnutí, jakož i rozhodnutí, která napadeným rozhodnutím předcházela (včetně řízení o určení vlastnictví a řízení o vyklizení nemovitosti) a která mají s celou věcí souvislost a rovněž popisují celkové okolnosti případu. Stěžovatelé poukazují na to, že nemovitost zhodnotili v dobré víře, že jsou jejími vlastníky. V další části ústavní stížnosti opakují argumentaci předloženou Nejvyššímu soudu v rámci jejich dovolání. Tato argumentace se týkala otázky existence příčinné souvislosti mezi usnesením vlády o udělení výjimky z blokace prodeje státního majetku v rámci velké privatizace a vznikem škody, otázky existence příčinné souvislosti mezi registrací kupní smlouvy Státním notářstvím v Chebu a vznikem škody, otázky nezákonnosti usnesení vlády a registrace kupní smlouvy, podmínky nutnosti uplatnění škody po prodávajícím (Státní statek Mariánské Lázně, s. p.), otázky vztahu příčinné souvislosti se vznikem škody, otázky přímé aplikovatelnosti čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, a konečně otázky aplikace §3 a §153 o. s. ř. Městským soudem v Praze. Městskému soudu v Praze a Nejvyššímu soudu stěžovatelé vytýkají, že nevzaly v úvahu judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (zejména rozhodnutí ve věci Pinc - Pincová proti České republice), ani judikaturu Ústavního soudu [zejména nález ze dne 13. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 529/09 (N 51/64 SbNU 625), týkající se odpovědnosti státu za činnost notáře]. Stěžovatelé uzavírají, že postupem vlády, Ministerstva zemědělství, Státního statku Mariánské Lázně, s. p., a státního notáře jim byla způsobena škoda spočívající v zaplacení kupní ceny a následných investicích do nemovitosti.
III.
5. Ústavní soud se podrobně seznámil s obsahem ústavní stížnosti a příslušným soudním spisem, který si vyžádal od Obvodního soudu pro Prahu 1.
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti; není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla porušena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud v právě projednávané věci v prvé řadě konstatuje, že stěžovatelé v ústavní stížnosti jen opakují argumentaci, kterou uplatňovali v předchozím řízení (zejména v dovolání) a s níž se soudy vypořádaly způsobem, kterému nelze z ústavněprávního hlediska nic podstatnějšího vytknout. Námitky znovu opakované (téměř doslovně) stěžovateli v ústavní stížnosti lze hodnotit jako pouhou polemiku se závěry obecných soudů. Stěžovatelé tak nepřípadně očekávají, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Uvedené je však jen dokladem toho, že věc postrádá nezbytnou ústavněprávní rovinu; pouhý odlišný názor stěžovatelů na právní posouzení jejich věci nezakládá porušení práv, jež jsou jim ústavně zaručena.
8. Jedním ze stěžejních bodů ústavní stížnosti je zpochybňování závěru soudů, na němž byla postavena napadená rozhodnutí, o absenci odpovědnosti za škodu na straně státu z důvodu nutnosti primárně uplatnit nárok na náhradu škody vůči osobám, které se na úkor stěžovatelů obohatily. K otázce tzv. subsidiarity odpovědnosti státu za náhradu škody se Ústavní soud, byť v poněkud jiných souvislostech, vyjádřil v celé řadě rozhodnutí počínaje nálezem ze dne 6. dubna 2006 sp. zn. I. ÚS 489/05 (N 80/41 SbNU 59). Podstatou závěrů plynoucích z citovaného nálezu a na něj navazujících dalších rozhodnutí je povinnost osob, které se chtějí domáhat náhrady škody vůči státu z titulu jeho odpovědnosti, uplatnit svůj nárok nejprve vůči přímému původci vzniku škody, resp. po osobě, které vznikl prospěch (tedy ve stávajícím případě po Státním statku Mariánské lázně, s. p., resp. jeho právnímu nástupci). Jinými slovy řečeno, nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem (nezákonným rozhodnutím), v němž je spatřována příčina této skutečnosti, může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, jenž mu je povinen plnit, neboť až v tomto případě mohlo na jeho straně vskutku dojít pochybením státu ke vzniku majetkové újmy. Pokud na výše uvedeném závěru, který sám o sobě vedl k zamítnutí žaloby a proti němuž nemá Ústavní soud žádné výhrady, bylo postaveno jak rozhodnutí odvolacího soudu, tak rozhodnutí dovolacího soudu, nemohou být proto relevantní ani další námitky stěžovatelů uplatňované v ústavní stížnosti, neboť by jim jejich posouzení, třebaže by pro ně mohlo vyznít příznivě, nepřineslo lepší postavení.
9. Vzhledem k akceptaci výše uvedeného závěru o absenci odpovědnosti státu z důvodu nevyčerpání právního postupu proti třetím osobám není tedy opodstatněný ani odkaz stěžovatelů na nález sp. zn. I. ÚS 529/09, týkající se odpovědnosti státu za činnost notáře.
10. Rovněž poukazování stěžovatelů na neaplikování závěrů, které se podávají z rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Pinc - Pincová proti České republice (rozhodnutí ze dne 5. listopadu 2002 č. 36548/97), není případné. Zatímco citovaná věc se týkala restitučního sporu, ve stávající věci se nejedná primárně o restituční spor, nýbrž o klasický soukromoprávní spor (byť s restitučním pozadím) vyplývající z bezdůvodného obohacení.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelů, byla jejich ústavní stížnost odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2015
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu