ECLI:CZ:US:2015:2.US.1591.15.1
sp. zn. II. ÚS 1591/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Roberta Chaloupky, zastoupeného Mgr. Daliborem Franzem, advokátem, se sídlem Římská 1276/36, Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 9 To 57/2015-69 ze dne 5. 3. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 5. 2015, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 8 odst. 1, odst. 2, odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 40 odst. 2 Listiny.
Z obsahu spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 70 Nt 1907/2015 se podává, že usnesením policejního orgánu Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování, expozitura Brno č. j. OKFK-4343/TČ-2012-252402 ze dne 4. 11. 2014 bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele a dalších osob pro zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku.
Usnesením Městského soudu v Brně sp. zn. 70 Nt 3660/2014 ze dne 6. 11. 2014 byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. b) a c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."). V mezidobí od vzetí stěžovatele do vazby bylo rozšířeno jeho trestní stíhání pro další dílčí útoky pokračujícího zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, takže v době rozhodování soudů byl stěžovatel stíhán pro zkrácení daně ve výši 166 593 519,83 Kč.
Státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně podal dne 20. 1. 2015 návrh na vydání rozhodnutí o dalším trvání vazby. Městský soud v Brně usnesením sp. zn. 70 Nt 1907/2015, 70 Nt 4205/2015 a 70 Nt 4206/2015 ze dne 4. 2. 2015 rozhodl, že na straně stěžovatele důvod vazby podle §67 písm. b) tr. ř. odpadl. Dále rozhodl, že podle §72 odst. 1 tr. ř., jakož i podle §71a tr. ř. se stěžovatel propouští z vazby na svobodu při přijetí písemného slibu obviněného podle §73 odst. 1 písm. c) tr. ř., kdy u obviněného jsou dány důvody vazby ve smyslu §67 písm. c) tr. ř., ale účelu vazby lze dosáhnout přijetím písemného slibu a současným dohledem probačního úředníka. Stejným způsobem rozhodl i o vazbě dalších spoluobviněných.
O stížnosti státního zástupce rozhodl Krajský soud v Brně napadeným usnesením, jímž podle §149 odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a podle §72 odst. 1 tr. ř. stěžovatele ponechal ve vazbě, neboť u něho i nadále trvá důvod vazby dle §67 písm. c) tr. ř. Současně podle §71a tr. ř. zamítl žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu, podle §73 odst. 1 písm. b) tr. ř. nepřijal písemný slib stěžovatele a podle §73 odst. 1 písm. c) tr. ř. nepřijal návrh na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka. Stejně postupoval i ohledně spoluobviněných stěžovatele.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že byl vzat do vazby přes absenci vazebních důvodů. Má za to, že ze samotné skutečnosti, že je postupně rozšiřováno jeho trestní stíhání, nelze uzavřít, že je splněna zákonná definice vazebního důvodu předstižné vazby, ani že tato skutečnost zesiluje vazební důvod. Rovněž poukaz na zajištěné prostředky a výši způsobené škody nelze vnímat jinak než účelově. Skutečnosti zeslabující obavu z pokračování v trestné činnosti naopak krajský soud ze svých úvah vyloučil, aniž by však provedl relevantní zjištění k možnosti nahrazení vazby opatřeními nespojenými s omezením osobní svobody. Přitom nemohlo být pravděpodobné, že by stěžovatel trestnou činnost opakoval. Z odůvodnění napadeného usnesení je dle stěžovatele zřejmé, že krajský soud nepřípustně předjímá rozhodnutí o vině.
Po zvážení stížnostních námitek, obsahu napadeného rozhodnutí a příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" ústavní stížnosti ještě předtím, než dospěje k závěru, že o ní rozhodne meritorně nálezem. Jedná se o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, a kdy Ústavní soud může zpravidla rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně z příslušného spisu.
V ústavní stížnosti je namítáno, že se krajský soud řádně nevypořádal s existencí vazebních důvodů.
Ústavní soud opakovaně připomíná, že je především věcí soudů, aby při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace v konkrétní věci svědomitě posoudily, zda je omezení osobní svobody vazbou opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Obecně platí, že posouzení konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy České republiky), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod některý z vazebních důvodů uvedených v ustanovení §67 tr. ř. Ústavní soud je oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem, jestliže tvrzené důvody vazby jsou v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem nebo když rozhodnutí není odůvodněno poukazem na konkrétní skutečnosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 18/96 ze dne 26. 9. 1996 (N 88/6 SbNU 145), nález sp. zn. IV. ÚS 137/2000 ze dne 20. 11. 2000 (N 174/20 SbNU 235), nález sp. zn. III. ÚS 121/02 ze dne 6. 6. 2002 (N 68/26 SbNU 203), nález sp. zn. I. ÚS 585/02 ze dne 7. 4. 2005 (N 77/37 SbNU 83) a další].
Pochybení obdobného charakteru, které by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu, v projednávané věci shledáno nebylo.
Jak je konstatováno v napadeném usnesení, důvodné podezření z toho, že se stěžovatel spolu s dalšími obviněnými dopouštěli velice závažné trestné činnosti právně kvalifikované jako zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, i nadále plyne z doposud zjištěných skutečností. V této souvislosti se Ústavní soud ztotožňuje s názorem stěžovatele, že rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině [srov. nález sp. zn. I. ÚS 603/07 ze dne 7. 6. 2007 (N 95/45 SbNU 353) a usnesení sp. zn. I. ÚS 2705/07 ze dne 21. 11. 2007]. Ústavní soud však nemůže stěžovateli přisvědčit v tom, že by krajský soud jeho vinu jakkoli předjímal. Nic takového z napadeného rozhodnutí nevyplývá, neboť je v něm toliko poukázáno na dosavadní průběh dokazování, který je podrobně rozebrán v rozhodnutí soudu prvního stupně, a z něhož je zřejmé, že důvodné podezření ze spáchání trestné činnosti všemi obviněnými nebylo v mezidobí nijak vyvráceno ani výrazněji oslabeno, když naopak došlo ve vztahu ke všem obviněným k rozšíření jejich trestního stíhání.
Oba soudy se shodly na tom, že důvody předstižné vazby u stěžovatele nadále trvají, přičemž poukázaly na konkrétní skutečnosti, z nichž vyplývá a stále přetrvává obava, že by se stěžovatel mohl chovat způsobem, pro který byl vzat do předstižné vazby. Stěžovatel je stíhán pro velmi závažnou trestnou činnost, které se měl dopouštět po dobu několika let s motivem získání majetkového prospěchu. Právě pácháním trestné činnosti, v níž mu bylo zamezeno až jeho zadržením, si mohl dlouhodobě obstarávat většinu prostředků k obživě, přičemž zisky měly dosahovat velmi vysokých částek. Oba soudy také z doposud zjištěných skutečností vyvodily, že stěžovatel se měl promyšlené a vysoce sofistikované trestné činnosti dopouštět spolu s dalšími obviněnými po vybudování velice rozsáhlé sítě spolupracovníků a vybudování a zapojení dalších firem v České republice i Slovenské republice. Krajský soud se však neztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že tato organizovaná struktura spolupracujících osob a firem je již narušena; naopak poukázal na okolnosti, které ho vedly k přesvědčení, že by obvinění v případě propuštění na svobodu mohli bez větších problémů v trestné činnosti, pro niž jsou stíháni, pokračovat. Pokud na základě těchto okolností, s přihlédnutím k tomu, že v mezidobí od vzetí do vazby bylo trestní stíhání rozšířeno pro další dílčí útoky pokračujícího zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, shledal u stěžovatele i dalších obviněných důvody předstižné vazby v takové intenzitě, že nelze rozhodnout o jejich propuštění z vazby na svobodu ani za současného přijetí písemného slibu či vyslovení dohledu probačního úředníka, z ústavního hlediska nelze jeho řádně odůvodněným závěrům nic vytknout.
Ústavní soud proto nemůže přisvědčit stěžovateli v názoru, že v napadeném usnesení stížnostního soudu není řádně odůvodněna existence vazebního důvodu dle §67 písm. c) tr. ř. a možnost jeho nahrazení instituty upravenými v §73 odst. 1 písm. b), c) tr. ř.
Lze uzavřít, že závěry učiněné Krajským soudem v Brně v napadeném usnesení nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele.
Nad uvedený rámec Ústavní soud poukazuje na to, že na základě ústavní stížnosti spoluobviněného Martina Blaháka, podané proti stejnému rozhodnutí Krajského soudu v Praze a odůvodněné obdobnou argumentací jako v případě stěžovatele, prověřil ústavnost vazebního stíhání tohoto spoluobviněného, přičemž žádné pochybení dosahující ústavního rozměru neshledal (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 1590/15 ze dne 30. 6. 2015).
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. července 2015
Radovan Suchánek
předseda senátu