ECLI:CZ:US:2015:2.US.191.15.1
sp. zn. II. ÚS 191/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Mariána Kamenického, zastoupeného JUDr. Vlastimilou Kaufmannovou, advokátkou se sídlem Pod sokolovnou 692/11, Praha 4, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2012, č. j. 22 Co 210/2012-173, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2014, č. j. 26 Cdo 1243/2013-201, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, které se týkají žaloby stěžovatele na obnovu řízení.
2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením potvrdil jako věcně správné předchozí usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") ze dne 15. 9. 2011, č. j. 6 C 80/2005-141, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele na obnovu řízení, neboť neshledal, že by odvolání stěžovatele bylo důvodné. Městský soud se ztotožnil s obvodním soudem, že ve stěžovatelově případě nejsou podmínky pro obnovu řízení splněny, neboť skutečnosti a důkazy, jimiž odůvodňoval podání návrhu na obnovu řízení, nelze považovat za důkazy, jejichž provedení bylo objektivně nemožné v době původního řízení. Nejedná se tedy o nové důkazy ve smyslu ustanovení §228 odst. 1 písm. a) či písm. b) občanského soudního řádu, přičemž pro povolení obnovy řízení není rozhodné, že se o nich stěžovatel subjektivně dozvěděl později, jelikož obnova řízení neslouží k revizi původního pravomocného rozhodnutí. Rovněž tak i další odvolací námitky městský soud považoval za věcné námitky, které měl stěžovatel uplatnit již v řízení o věci samé. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a), §238 odst. 1 písm. a), odst. 2 občanského soudního řádu, neboť jím bylo rozhodnuto o peněžitých plněních nepřevyšujících 50.000 Kč.
3. V záhlaví označená rozhodnutí dle stěžovatele porušila jeho právo vlastnit majetek zaručené čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 a čl. 38 Listiny. Porušení těchto práv stěžovatel spatřuje především ve skutečnosti, že se městský soud a ani Nejvyšší soud nezabývaly procesními a věcnými pochybeními soudů v původním i současném řízení a ve svých usneseních v rozporu se zákonem dovodily, že stěžovatel neuvedl ani jediný způsobilý důvod obnovy řízení pro zmatečnost, ačkoliv byla jednoznačně prokázána procesní i věcná pochybení soudů. Stěžovatel dále namítá, že právo na spravedlivý proces bylo porušeno též tím, že v původním řízení rozhodoval věcně nepříslušný soud, neboť se v jeho věci jednalo o obchodní spor ve smyslu ustanovení §9 odst. 3 písm. u) občanského soudního řádu v tehdy platném znění. Dle stěžovatele tedy i v nynějším řízení rozhodoval věcně nepříslušný soud, důkazní řízení je zmatečné, hodnocení důkazů je v rozporu s ustanovení §131 občanského soudního řádu a průtahy soudního řízení odporují spravedlivému procesu.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podané podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud předně připomíná svoji ustálenou judikaturu, dle níž je žaloba na obnovu řízení mimořádným opravným prostředkem, jenž představuje průlom do principu nezměnitelnosti a závaznosti vydaných rozhodnutí a jehož účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních pravomocného rozsudku toliko v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. V řízení o povolení obnovy tedy soud nepřezkoumává zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, nýbrž posuzuje otázku, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohou odůvodnit jiné - a žalobci příznivější - rozhodnutí, než které bylo dříve vydáno. Měřítkem důvodnosti ústavní stížnosti, směřující proti rozhodnutím vydaným v řízení o obnově, proto není (případná) věcná správnost žalobou na obnovu řízení napadených rozhodnutí, nýbrž toliko otázka, zda zde byly relevantní důvody pro povolení obnovy řízení, respektive zda obecné soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč stěžovatelem předestřené (nové) skutečnosti takovými neshledaly. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je tedy především významné, zda obecné soudy návrh stěžovatelky řádně projednaly, zda vydaná rozhodnutí jsou adekvátně odůvodněna a zda uplatněné právní závěry nejsou výrazem libovůle či excesu [srov. za všechny nález sp. zn. III. ÚS 3386/09 ze dne 29. 7. 2010 (N 151/58 SbNU 281)].
7. V kontextu výše vyložených východisek Ústavní soud shledal, že v nyní projednávaném případě obecné soudy nezasáhly do ústavně chráněných práv a svobod stěžovatele. V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že argumenty předložené stěžovatelem v ústavní stížnosti korespondují s těmi, které uplatnil již v řízeních před obecnými soudy, přičemž se dotýkají především výkladu a aplikace podústavního práva či hodnocení důkazů provedeného obecnými soudy (navíc i v ústavní stížnosti stěžovatel zjevně částečně zaměňuje jím podanou žalobu na obnovu řízení se žalobou pro zmatečnost). Z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu přitom plyne, že jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných občanským zákoníkem, trestním zákonem, občanským soudním řádem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody těchto osob, zaručených ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.; z judikatury zdejšího soudu pak např. nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. Zároveň Ústavní soud není nadán pravomocí k přezkumu, doplňování či změně skutkových zjištění, neboť takto by Ústavní soud nechránil ústavnost, jak mu ukládá čl. 83 Ústavy, ale postupně by se stával pravidelnou třetí soudní instancí, což jeho úkolem není [srov. přiměřeně nález sp. zn. I. ÚS 2/93 ze dne 7. 7. 1994 (N 37/1 SbNU 267)].
8. Po prostudování nyní projednávané ústavní stížnosti, včetně napadených rozhodnutí, tak Ústavní soud dospěl k závěru, že i s ohledem na výše vyřčené nemá důvod přehodnocovat právní ani skutkové závěry obecných soudů, neboť jejich odůvodnění se vypořádávají s námitkami stěžovatele stran povolení obnovy řízení a řádně osvětlují, z jakých důvodů není dán důvod obnovy původního řízení. K námitkám stěžovatele (včetně těch uplatněných v ústavní stížnosti) musí shodně s obecnými soudy Ústavní soud konstatovat, že se vztahují především k původnímu řízení, přičemž samy o sobě nezakládají zákonný důvod pro jeho obnovu, jelikož je stěžovatel mohl řádně uplatnit již v tomto řízení (včetně například v ústavní stížnosti namítané věcné nepříslušnosti tehdy rozhodujících soudů). Jak již bylo řečeno výše, účelem řízení o povolení obnovy řízení totiž není přezkum tehdy vydaných rozhodnutí (po skutkové i právní stránce), nýbrž pouze zvážení okolností, zda jsou naplněny zákonné podmínky pro obnovu řízení. Procesní povinností obecných soudů tak bylo soustředit se výlučně na skutkové důvody obnovy řízení, které stěžovatel v žalobě vymezil, přičemž této povinnosti obecné soudy plně dostály a nezasáhly tak do ústavně chráněných práv stěžovatele.
9. Ústavní soud se pak nezabýval námitkou stěžovatele ohledně průtahů v řízení (navíc nikterak nekonkretizovanou a nerozvedenou), neboť z judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud je námitka průtahů v řízení vznášena za stavu, kdy je řízení již pravomocně skončeno, nezakládá sama o sobě porušení čl. 38 odst. 2 Listiny. Její důvodnost by byla shledána pouze tehdy, jestliže by průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 379/01 ze dne 12. 11. 2001 (N 170/24 SbNU 261) nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 202/02 ze dne 27. 8. 2002 (U 28/27 SbNU 325)]. Takové okolnosti, i s ohledem na výše řečené, však v případě stěžovatele nebyly shledány.
10. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, dotčenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí obecných soudů totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
11. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. března 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu