ECLI:CZ:US:2015:2.US.2016.15.1
sp. zn. II. ÚS 2016/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele A. T., zastoupeného Mgr. Petrem Faltusem, advokátem, se sídlem Praha 4, Doudlebská 1046/8, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2015, č. j. 22 Co 255,483/2014-227, a proti rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 28. 11. 2013, č. j. 19 C 21/2013-150, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 27. 8. 2014, č. j. 19 C 21/2013-197, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Berouně jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 7. 2015, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 36 Listiny základních práv a svobod, v článku 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že řízení bylo vedeno soudy obou stupňů zcela jednostranně, veškeré důkazy byly hodnoceny ve prospěch žalobkyně I. T., bývalé manželky stěžovatele (dále jen "žalobkyně"), zatímco důkazy, které svědčily ve prospěch stěžovatele, soudy nevzaly při svém rozhodování v potaz. Pokud jde o doplňující rozsudek ze dne 27. 8. 2014, zde stěžovatel uvádí, že nebyl řádně vyrozuměn o nařízeném jednání, čímž mu byla odňata možnost jednat před soudem.
3. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 28. 11. 2013, č. j. 19 C 21/2013-150, bylo stěžovateli uloženo přispívat na výživu žalobkyně částkou 1 000 Kč měsíčně, počínaje od 11. 3. 2013. Dále bylo stěžovateli uloženo zaplatit žalobkyni dlužné výživné za dobu od 11. 3. 2013 do 9. 11. 2013 v celkové výši 7 977,40 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 2 000 Kč, splatných ke každému 15. dni v měsíci, počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku. Citovaný rozsudek byl doplněn rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 27. 8. 2014, č. j. 19 C 21/2013-197, tak, že žaloba, kterou se žalobkyně domáhala, aby stěžovateli byla stanovena povinnost přispívat na její výživu částkou 3 000 Kč měsíčně počínaje od 11. 3. 2013, se zamítá. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 2. 2015, č. j. 22 Co 255,483/2014-227, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobkyni částku 7 977,40 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Odvolání stěžovatele do doplňujícího rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud odmítl.
4. Ústavní soud posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje v převážné části zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit stěžovatelova základní práva a svobody, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
5. Posledně uvedený závěr dopadá přiléhavě na právě projednávanou věc. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé přesvědčení stěžovatele, že obecné soudy dostatečně neposoudily skutečnost, zda žalobkyně měla či neměla v inkriminované době mimomanželský poměr - tato skutečnost se přitom dle stěžovatele měla projevit v tom, že přiznání výživného žalobkyni by bylo s ohledem na navázání poměru za trvání manželství v rozporu s dobrými mravy. V této souvislosti stěžovatel namítá procesní vadu spočívající v opomenutí provedených důkazů (výpověď svědkyně B. P., jakož i potvrzení Centra psychologicko-sociálního poradenství Středočeského kraje ze dne 6. 3. 2013), a dále jednostranné hodnocení provedených důkazů.
6. Pokud jde o důkazní řízení, resp. proces při zjišťování skutkového stavu, Ústavní soud ve své judikatuře vymezil, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu mají ústavněprávní relevanci a za určitých podmínek odůvodňují zásah Ústavního soudu. Jedná se mimo jiné o případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez adekvátního odůvodnění zamítnut (event. opomenut), což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci, nebo dále o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí (ať již negativně či pozitivně) zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 150/93 ze dne 3. 11. 1994 (N 49/2 SbNU 87), nález sp. zn. III. ÚS 61/94 ze dne 16. 2. 1995 (N 10/3 SbNU 51), nález sp. zn. IV. ÚS 185/96 ze dne 29. 11. 1996 (N 131/6 SbNU 461), nález sp. zn. II. ÚS 213/2000 ze dne 20. 2. 2002 (N 19/25 SbNU 143), nález sp. zn. I. ÚS 549/2000 ze dne 18. 4. 2001 (N 63/22 SbNU 65), nález sp. zn. IV. ÚS 219/03 ze dne 20. 2. 2004 (N 25/32 SbNU 225), a další]. Konečně třetí skupinou případů vad důkazního řízení tvoří případy, kdy z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255), nález sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003 (N 130/31 SbNU 165), a další].
7. V projednávané věci Ústavní soud ústavněprávní pochybení takto vymezená v postupu obecných soudů neshledal, když z obsahu napadeného rozsudku soudu prvního stupně zjistil, že ohledně skutečnosti, zda žalobkyně udržovala po dobu trvání manželství mimomanželský poměr s J. S., bylo provedeno řádné dokazování zahrnující mimo výpovědi stěžovatele a žalobkyně taktéž výpověď psycholožky PhDr. Zuzany Černé, u které tito podstoupili manželskou terapii, výpověď J. S., jeho partnerky B. P. a svědkyně T. T. (dcery stěžovatele a žalobkyně). Tyto důkazy hodnotil soud ve vzájemných souvislostech a dospěl k závěru, že příčinou rozpadu manželství stěžovatele a žalobkyně nebyl v té době existující mimomanželský vztah žalobkyně s J. S. Je tedy zřejmé, že se soudy nedopustily stěžovatelem namítaného pochybení, neboť vycházely ve svých závěrech z řádně provedených důkazů, kterými byl skutkový stav věci dostatečně zjištěn.
8. Pokud má stěžovatel za to, že obecné soudy hodnotily provedené důkazy ve prospěch žalobkyně, poukazuje Ústavní soud na svoji konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů (článek 81 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v §132 občanského soudního řádu. Do volného uvážení obecného soudu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, zjišťuje však, zda rozhodnutí soudu je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry, pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
9. Takový stav v posuzované věci shledán nebyl. Obecné soudy postupovaly v hranicích vymezených příslušnými procesními předpisy a ve věci aplikovaly podústavní právo ústavně konformním způsobem, když po konstatování, že nepřiznat výživné pro rozpor s dobrými mravy je namístě pouze v případech, kdy osoba, která se domáhá přiznání výživného svým jednáním (zpravidla navázáním mimomanželského poměru) způsobila rozpad manželství, poté společnou domácnost opustila a vede společnou domácnost s novým partnerem, následně dovodily, že v daném případě taková situace prokázána nebyla, a proto nejsou dány důvody pro nepřiznání výživného pro rozpor s dobrými mravy. V takovém závěru nelze spatřovat ani libovůli ani extrémní nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem a z něho vyvozenými právními závěry ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Napadená rozhodnutí jsou logická, jasná, přesvědčivá a jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
10. Ohledně doplňujícího rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 27. 8. 2014, č. j. 19 C 21/2013-197, je nutno uvést, že odvolání proti tomuto rozsudku bylo výrokem I. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2015, č. j. 22 Co 255,483/2014-227, odmítnuto s odůvodněním, že citovaným rozsudkem soudu prvního stupně zamítajícím žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby stěžovateli byla stanovena povinnost přispívat na její výživu další částkou 3 000 Kč měsíčně, nebyla v právech stěžovatele způsobena žádná újma, a stěžovateli proto nepřísluší právo podat odvolání proti uvedenému zamítavému výroku.
11. Dle §75 odst. 1 věta před středníkem zákona o Ústavním soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3). Takovým procesním opravným prostředkem zakotveným v právním řádu od 1. 1. 2001 je také žaloba pro zmatečnost. Tento procesní institut koncipovaný jako mimořádný opravný prostředek má sloužit k možnému zrušení pravomocného rozhodnutí soudu, které trpí vadami, jež představují porušení základních principů soudního řízení, případně je takovými vadami postiženo řízení, které vydání takového rozhodnutí předcházelo. Žalobou pro zmatečnost lze ve smyslu §229 odst. 4 občanského soudního řádu napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání, nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení.
12. Vzhledem k tomu, že výrokem I. napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2015, č. j. 22 Co 255,483/2014-227, bylo odvolání stěžovatele proti rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 27. 8. 2014, č. j. 19 C 21/2013-197, odmítnuto podle ustanovení §218 písm. b) občanského soudního řádu, je žaloba pro zmatečnost, jejíž přípustnost je dána ustanovením §229 odst. 4 občanského soudního řádu, posledním opravným prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Z obsahu ústavní stížnosti nevyplývá, že by stěžovatel možnosti domáhat se ochrany svých práv prostřednictvím uplatnění žaloby pro zmatečnost využil, a proto Ústavnímu soudu nezbylo, než posoudit podanou ústavní stížnost při zachování principu subsidiarity ústavní stížnosti v části směřující proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2015, č. j. 22 Co 255,483/2014-227, jako nepřípustnou.
13. Za těchto okolností proto Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost směřující proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2015, č. j. 22 Co 255,483/2014-227, odmítl jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, a ve zbytku ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. července 2015
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu