ECLI:CZ:US:2015:2.US.2066.14.1
sp. zn. II. ÚS 2066/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky TOI TOI, sanitární systémy, s. r. o., IČ: 495 51 655, se sídlem Pražská 264, 274 01 Slaný, zastoupené Mgr. Ivem Siegelem, advokátem se sídlem Školská 38, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 23. 5. 2014 č. j. 107 EC 63/2012-181, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
[1.] Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výroků III., IV., V., VI. a X. v záhlaví označeného soudního rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejího práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 a 4, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
[2.] Stěžovatelka konkrétně Okresnímu soudu v Kladně vytýká, že odmítl provést výslech jí navržených svědků a místo toho provedl důkaz pouze čtením protokolů o jejich dřívější výpovědi; tímto postupem - rozporným se zásadou přímosti dokazování - byla stěžovatelce údajně znemožněna efektivní procesní obrana. Tím, že soud vyšel z dokazování provedeného v dřívější, byť skutkově a právně podobné, věci, bylo prý rovněž porušeno stěžovatelčino právo na zákonného soudce a obejita pravidla o koncentraci řízení, neboť okamžik koncentrace byl de facto posunut ještě před počátek řízení. Důkaz spisem z dřívější věci navíc soud provedl z vlastní iniciativy, ačkoliv bylo s ohledem na výsledek předchozího řízení zřejmé, že provedení tohoto důkazu půjde k tíži stěžovatelky, čímž soud porušil zásadu rovnosti účastníků řízení. Stěžovatelka rovněž namítá, že o jejích důkazních návrzích soud ani korektně nerozhodl (stěžovatelka navrhovala provést důkaz mj. i výslechem Jany Antonové, přičemž soud explicitně zamítl jako nadbytečné návrhy na vyslechnutí svědků Lazára, Alberta i Svobody); tím se prý Okresní soud v Kladně dopustil pochybení označovaného v judikatuře Ústavního soudu jako "opomenutý důkaz". Uvedené považuje stěžovatelka za významné zejména s ohledem na skutečnost, že se jednalo o tzv. bagatelní spor, v němž řízení probíhá toliko v jedné instanci a případná procesní pochybení nelze v řízení před obecnými soudy napravit.
[3.] Bližší obsah napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jeho vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžované rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
[4.] Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podané podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
[5.] Námitky, jež vedly stěžovatelku k závěru, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, se týkaly především provádění a hodnocení důkazů Okresním soudem v Kladně. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu (srov. i ustanovení §120 občanského soudního řádu, dále jen "o. s. ř.") a polemika s jeho postupem tak zásadně nemá ústavněprávní rozměr. Otázce vztahu zákonných zásad důkazního řízení a ústavních principů nezávislosti a nestrannosti soudu se Ústavní soud věnoval již ve svých dřívějších rozhodnutích. Judikoval přitom, že pokud soud zamítne důkazní návrhy účastníka řízení, jejich zamítnutí řádně odůvodní a jestliže zároveň z důkazů do té doby provedených lze na skutkový stav posuzované věci bezpečně usoudit, nezakládá takový postup porušení kautel spravedlivého procesu [srov. nález sp. zn. III. ÚS 150/93 ze dne 3. 11. 1994, N 49/2 SbNU 87 (91)]. Výjimečná situace, v níž by Ústavní soud zejména byl nucen do procesu dokazování zasáhnout (a to bez provedení dokazování vlastního), může nastat tehdy, jedná-li se o případ tzv. opomenutého důkazu. K takovému procesnímu pochybení dojde tehdy, pokud soud zamítne provedení důkazu navrženého účastníkem řízení bez věcně adekvátního odůvodnění, případně jej zcela opomene [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2343/08 ze dne 25. 3. 2009 (N 67/52 SbNU 663), nález sp. zn. II. ÚS 418/03 ze dne 16. 6. 2005 (N 125/37 SbNU 573)].
[6.] Jak ovšem Ústavní soud vyložil např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 566/07 ze dne 5. 8. 2009 (N 176/54 SbNU 209), právo na spravedlivý proces, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny, nelze vykládat tak, že by pokrývalo veškeré případy porušení kogentních procesních ustanovení v objektivní poloze: "Samotné porušení procesních pravidel stanovených procesními právními předpisy ještě nemusí samo o sobě znamenat porušení práva na spravedlivý proces, ale teprve takové porušení objektivních procesních pravidel, které by skutečně jednotlivce omezilo v některém konkrétním subjektivním procesním právu" [srov. např. i nález sp. zn. IV. ÚS 1796/11ze dne 18. 10. 2011 (N 178/63 SbNU 69)]. V tomto ohledu lze tedy konstatovat, že nikoliv všechny nedostatky v průběhu procesu dokazování v podobě "opomenutí" či nedostatečné vypořádání se s důkazními návrhy účastníků řízení ze strany obecných soudů dosahují ústavněprávní intenzity, odůvodňující kasační zásah ze strany Ústavního soudu, obzvláště pokud se lze v praxi setkat i s důkazními návrhy účastníků řízení, které nemají v projednávané věci relevanci či nemohou vést k objasnění skutečností a otázek, podstatných pro dané řízení (k tomu srov. nález sp. zn. II. ÚS 2172/14 ze dne 10. 3. 2015, odst. 21).
[7.] Ústavní soud přitakává stěžovatelce v tom smyslu, že způsob, jakým se Okresní soud v Kladně vypořádal s jejími důkazními návrhy, nebyl zcela bezchybný. V tomto ohledu lze zmínit zejména skutečnost, že soud zaměnil jméno svědkyně, jejíž výslech stěžovatelka navrhovala, za jména svědků, jejichž výslech byl požadován v jiné (skutkově prakticky totožné) věci. Na druhou stranu však - ve světle shora řečeného - toto pochybení nedosahuje ústavní intenzity a neučinilo řízení jako celek nespravedlivým. Z odůvodnění napadeného rozsudku totiž mimo jakoukoliv praktickou pochybnost plyne, že důkazní návrhy stěžovatelky byly odmítnuty proto, že relevantní skutkové okolnosti případu byly postaveny najisto v jiném řízení před týmž soudem a že další důkazy nemohly dle soudu na hodnocení tohoto skutkového stavu nic změnit. Tento postup Okresního soudu v Kladně (tj. postup spočívající v "převzetí" dokazování z jiné - právně a skutkově prakticky totožné - věci) přitom Ústavní soud akceptoval jako ústavně souladný v řízeních vedených o ústavních stížnostech stejné stěžovatelky pod sp. zn. I. ÚS 3267/13 či II. ÚS 2065/2014. Např. v usnesení ze dne 15. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 2065/14 Ústavní soud konstatoval, že "skutečnost, že soud při rozhodování vyšel z dokazování provedeného v jiné, skutkově a i právně totožné věci, zároveň nelze vnímat jako porušení práva na zákonného soudce, nýbrž za legitimní postup vyjadřující zájem na efektivitě řízení; stěžovatelka měla možnost vyjádřit se k provedeným důkazům právě v oné předchozí věci, a pakliže v ní byly určité skutkové okolnosti postaveny najisto, nelze mít ústavněprávních výhrad vůči tomu, že je soud akceptoval i ve věci pozdější." Uvedený právní názor obsažený v citovaném usnesení Ústavního soudu se uplatní i v nyní projednávané věci.
[8.] Ústavní soud nemůže ostatně přitakat ani námitce stěžovatelky, podle níž byla tímto postupem obejita pravidla upravující koncentraci řízení. Stěžovatelka totiž i v řízení, proti jehož výsledku brojí, mohla podávat důkazní návrhy. Fakt, že soud některé jí provedené důkazy fakticky neprovedl, proto není porušením pravidel o koncentraci řízení.
[9.] K argumentu stěžovatelky, že soud prvního stupně provedl ze své iniciativy důkaz spisem, Ústavní soud uvádí, že podle ustanovení §120 o. s. ř., o jehož ústavnosti nemá pochyb, může soud provést i jiné než účastníky navržené důkazy, a to v případech, kdy to je potřebné ke zjištění skutkového stavu a vyplývají-li z obsahu spisu.
[10.] Shora uvedené platí tím spíše, že se v projednávané věci jedná o tzv. bagatelní věc. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně odmítá ústavní stížnosti proti rozhodnutím ve věcech tzv. objektivně bagatelního významu z důvodu zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, která nejsou již z kvalitativního hlediska obecně schopna založit porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 185/98, usnesení sp. zn. II. ÚS 53/11 obě dostupná na http://nalus.usoud.cz); případný zásah uplatňuje pouze v případech extrémního vybočení obecného soudu ze standardů, jež jsou esenciální pro zjištění skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení (srov. usnesení III. ÚS 2612/07 a další rozhodnutí v něm citovaná). V usnesení ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 Ústavní soud konstatoval, že "již ve své dřívější rozhodovací praxi dal (...) najevo, že v případech bagatelních věcí, u nichž procesní úprava nepřipouští odvolání (§202 odst. 2 o. s. ř.), tedy ve věcech jako je věc i nyní Ústavním soudem posuzovaná, je v podstatě - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí obecného soudu - ústavní stížnost vyloučena (rozhodnutí ve věci sp. zn. IV. ÚS 695/01, obdobně další sp. zn. IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01, IV. ÚS 185/98)."
[11.] Nad rámec uvedeného Ústavní soud opakuje, že obdobnými návrhy stěžovatelky se zabýval mj. již v řízeních vedených pod sp. zn. I. ÚS 3267/13 či II. ÚS 2065/2014, přičemž tyto ústavní stížnosti rovněž odmítl pro zjevnou neopodstatněnost. Jak plyne ze shora řečeného, neměl Ústavní soud důvodu odchylovat se od svého dřívějšího postupu ani v této věci.
[12.] Ústavní soud tedy uzavírá, že řízení před Okresním soudem v Kladně, jehož výsledek stěžovatelka napadá, lze jako celek označit za spravedlivé a k porušení jejího práva na spravedlivý proces nedošlo v žádném z tvrzených aspektů. Vzhledem k tomu odmítl ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu