ECLI:CZ:US:2015:2.US.2136.14.1
sp. zn. II. ÚS 2136/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Hasičská vzájemná pojišťovna, a. s., se sídlem Římská 2135/45, Praha 2, zastoupeného Mgr. Petrem Mikeštíkem, advokátem se sídlem Novotného lávka 5, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2013, č. j. 35 Cm 98/2013-277, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 10. 2013, č. j. 9 Cmo 341/2013-287, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2014, č. j. 23 Cdo 342/2014-327, za účasti Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 35 Cm 98/2013 plyne, že žalobce (ADV Libštát, a. s.) uplatnil proti stěžovateli žalobní nárok ve výši 2.742.500 Kč s příslušenstvím z titulu pojistného plnění u Obvodního soudu pro Prahu 2. Poté, co tento soud věc projednal a rozhodl o ní a proběhlo rovněž odvolací řízení u Městského soudu v Praze, Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 14. 5. 2013 zrušil předchozí rozsudky obou označených soudů s tím, že žalobě bylo vyhověno věcně nepříslušným soudem. Poté, co však byla věc postoupena věcně příslušnému Městskému soudu v Praze, aniž by proběhlo jednání, vzal žalobce žalobu dne 29. 7. 2013 zpět s tím, že stěžovatel mu požadovanou částku již zaplatil (č. l. 275). Proto Městský soud v Praze usnesením napadeným nyní projednávanou ústavní stížností řízení zastavil s tím, že se žalobci náhrada nákladů řízení nepřiznává. Toto usnesení následně potvrdil napadeným usnesením Vrchní soud v Praze a dovolání stěžovatele částečně zamítl a částečně odmítl v záhlaví označeným usnesením Nejvyšší soud.
3. Stěžovatel spatřuje tvrzenou protiústavnost v tom, že ačkoliv byl ve věci plně úspěšný, nebyla mu na základě formalistického rozhodování soudů bez ohledu na celkový průběh řízení přiznána náhrada nákladů řízení a nadto mu byla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení žalobci. Obecné soudy prý totiž zcela pominuly skutečnost, že dosavadní řízení bylo časově i finančně náročné a že stěžovatel již uhradil žalobci náklady předchozího řízení (částku 200.247 Kč), a s odkazem na (zejména) nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 315/07 (N 224/51 SbNU 799; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz) zdůrazňuje, že soudy dospěly k nesprávnému závěru, že žaloba byla podána důvodně, přestože z předchozího zrušovacího rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá opak. Stěžovatel má též za to, že pokud žalovanou částku uhradil žalobci na základě pravomocného a vykonatelného rozsudku (věcně nepříslušného) nalézacího soudu, pak nemohla být žaloba účinně vzata zpět, resp. obecné soudy měly dospět k závěru, že zastavení řízení způsobil žalobce, jenž poté, co bylo zřejmé, že se po kasačním rozhodnutí dovolacího soudu řízení nevyvíjí v jeho prospěch, svým procesním postupem způsobil, že o věci nemůže být meritorně rozhodnuto.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení městského soudu nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
5. Ústavní soud v této souvislosti předně zdůrazňuje, že argumentačně i obsahově v podstatě totožnou ústavní stížností stejného stěžovatele, byť týkající se odlišného řízení, se zabýval již ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 2759/14, ústící do vydání usnesení ze dne 18. 9. 2014, v němž rovněž dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost byla zjevně neopodstatněným návrhem ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Jelikož Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal důvody, kvůli nimž by se měl od závěrů obsažených v citovaném usnesení odchýlit, považuje za účelné je nyní pouze ve stručnosti rekapitulovat.
6. V citovaném usnesení Ústavní soud zdůraznil, že napadená rozhodnutí obecných soudů, posuzovaná prizmatem stížnostních námitek, potřebné - v předchozím vymezené - ústavněprávní roviny nedosahují. To platí jak pro prvotně soudy zodpovězenou otázku, zda zpětvzetí žaloby přiznat účinnost (došlo-li k němu poté, co po právní moci rozsudku odvolacího soudu stěžovatel plnil), tak i pro otázku navazující, jak v takové situaci naložit s náklady řízení. Obě tyto otázky - vycházejí-li z námitky vadného právního (procesně právního) posouzení - mohou být totiž hodnoceny v ústavněprávním kontextu výhradně z hledisek zásad tzv. spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny), vymezených ve standardní judikatuře Ústavního soudu tak, že ústavněprávní kontext se otevírá až tehdy, když interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, je výrazem zřetelného porušení příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, případně je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz ustálená teze o tzv. "přepjatém formalismu"). O garance rozhodnutí "správného" zde tedy nejde.
7. Procesní postup, k němuž se obecné soudy uchýlily v nyní rozhodovaném případě i v případě řešeném ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 2759/14, tzn. k přiznání účinnosti zpětvzetí žaloby s tím, že jí uplatněný nárok zanikl splněním, a "ve zbytku" může jít než o stěžovatelovy nároky z bezdůvodného obohacení, je však zcela v souladu s dominantní judikaturní linií, sledovanou jmenovitě většinovou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, završenou rozsudkem velkého senátu ze dne 23. 4. 2014 sp. zn. 31 Cdo 3309/2011 (viz též tam označená s ním souladná další rozhodnutí). Již odtud se proto dovozuje, že výše vyložené podmínky zásahu Ústavního soudu v dané věci splněny být nemohou, neboť, zjednodušeně řečeno, nejde o ústavněprávně relevantní "exces". Rozhodnutí obecných soudů bylo předvídatelné a spočívá na obhajitelných důvodech.
8. To ostatně platí i tehdy, kdyby se rozhodující senát Ústavního soudu mínil jako k "přiléhavějšímu" řešení přiklonit ke konstrukci, akcentující naopak, že plnění stěžovatele v daných procesních souvislostech nelze pokládat za plnění ve smyslu zániku povinnosti a že ke vzniku nároku z bezdůvodného obohacení jím (bez dalšího) nedochází, v důsledku čehož zpětvzetí žaloby účinnost přiznat nelze a v řízení nutno pokračovat. Je tomu tak proto, že "ve hře" je toliko spor o podústavní "věcnou správnost" (viz shora), k jehož rozhodnutí však Ústavní soud povolán není.
9. Obdobné se sluší vztáhnout ke stěžovatelem vytýkanému řešení otázky náhrady nákladů řízení. Ta totiž, jak konstantně Ústavní soud uvádí, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující úvahu o možném porušení základních práv a svobod (srov. rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Případný kasační zásah Ústavního soudu by proto v projednávané věci přicházel do úvahy toliko v případě zjištění zcela zásadního (procesního) pochybení obecných soudů, což však zjištěno nebylo.
10. Obecné soudy (prvního a druhého stupně) totiž podle názoru Ústavního soudu aplikovaly ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř. naopak evidentně opodstatněně, přiléhavě přistoupily i k užití (ve prospěch stěžovatele) ustanovení §150 o. s. ř. a své závěry řádně odůvodnily. Stěžovateli se ostatně sluší připomenout, že očividně přeceňuje důsledky kasačního rozhodnutí dovolacího soudu, pakliže již ve vztahu k němu se má za "plně úspěšného"; skutečný úspěch bude totiž zjistitelný až podle výsledku řízení o jeho žalobě na vydání bezdůvodného obohacení, oznámené v ústavní stížnosti, o níž vede Krajský soud v Hradci Králové řízení pod sp. zn. 33 Cm 104/2013.
11. Shrnutím řečeného - k oběma stěžovatelem otevřeným otázkám - je namístě učinit závěr, že zásah do ústavně zaručených základních práv stěžovatele, tvrzený ústavní stížností, Ústavní soud neshledal.
12. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu bez ústního jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. března 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu