ECLI:CZ:US:2015:2.US.2152.14.1
sp. zn. II. ÚS 2152/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele VOREN - KD s. r. o., se sídlem Nad Zlíchovem 25/393, Praha 5, zastoupeného Mgr. Dušanem Zachem, advokátem se sídlem Na Zámecké 457/5, Praha 4, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. 6. 2012, č. j. 7 C 303/2003-584, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2013, č. j. 25 Co 466/2012-609, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2014, č. j. 22 Cdo 2985/2013-635, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 5, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje i ostatní podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele na určení vlastnictví k blíže specifikovaným nemovitostem, a na vyklizení těchto nemovitostí, podaná proti žalovanému Davidu Hubálkovi. Odvolání stěžovatele proti tomuto rozsudku zamítl napadeným rozsudkem Městský soud v Praze a jeho následné dovolání odmítl citovaným usnesením Nejvyšší soud.
2. Stěžovatel namítá, že obecné soudy napadenými rozhodnutími porušily jeho základní práva, zaručená v čl. 36 odst. 1 a v čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Tvrdí, že Nejvyšší soud porušil právo na spravedlivý proces, neboť odmítl jako nepřípustné dovolání, aniž se vypořádal s tím, že otázkou zásadního významu po právní stránce může být i vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Stěžovatel dále uvádí, že soudy neprovedly jím navržené důkazy, resp. z provedených důkazů dovodily nesprávná skutková zjištění a náležitě neodůvodnily svoje rozhodnutí.
3. Obecné soudy totiž dospěly k závěru, že kupní cena za převod nemovitostí byla žalovaným stěžovateli zaplacena při podpisu kupní smlouvy, což však stěžovatel popírá. Stěžovatel popisuje způsob provádění dokazování obecnými soudy a namítá, že soudy neodůvodnily, proč se přiklonily k závěru ohledně pravosti podpisu na pokladním dokladu. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále též "obvodní soud") přitom odmítl provést důkaz znaleckým posudkem ohledně shody psacích prostředků u údajných podpisů ing. Fišera. Stejný soud sice provedl důkaz zvukovými záznamy z obchodních jednání stěžovatele, nicméně není patrné, jaká zjištění z tohoto důkazu učinil, a tuto vadu nenapravil ani soud odvolací. Pokud by projevy zachycené na zvukových záznamech nebyly pro soud dostatečně zřetelné, měl provést doplňující důkaz výslechem stěžovatelem navržených svědků, což však také neučinil. Stěžovatel soudům rovněž vytýká, že se vůbec nezabývaly znaleckým posudkem M. Sodomka a odborným stanoviskem ing. B. Bezdíčkové, které stěžovatel předložil jako důkaz.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a vyžádaného spisu a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud vyhodnotil argumenty stěžovatele, obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí a obsahem vyžádaného spisu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud připomíná, že není běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví. Není proto jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných předpisy podústavního práva, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody těchto osob, zaručených ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu; z judikatury zdejšího soudu pak např. nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123); veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná též na http://nalus.usoud.cz]. Není proto nadán ani pravomocí k přezkumu, doplňování či změně skutkových zjištění, neboť takto by Ústavní soud nechránil ústavnost, jak mu ukládá článek 83 Ústavy, ale postupně by se stával pravidelnou třetí soudní instancí, což jeho úkolem není [srov. přiměřeně nález sp. zn. I. ÚS 2/93 ze dne 7. 7. 1994 (N 37/1 SbNU 267)]. Zároveň však ve své konstantní rozhodovací praxi vymezil podmínky, za jejichž porušení vede nesprávná aplikace norem podústavního práva obecnými soudy k porušení ústavně zaručeného práva či svobody [k tomu srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95)]. Jednou z nich je případ svévolné aplikace normy podústavního práva ze strany obecného soudu, a to za situace, kdy právní závěr obecného soudu je "v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními" [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257) nebo nález sp. zn. I. ÚS 549/2000 ze dne 18. 4. 2001 (N 63/22 SbNU 65)].
7. Právě i této zásady se dovolává v nyní projednávané věci stěžovatel, neboť považuje skutkové a z nich následně vyvozené právní závěry obecných soudů za nesprávné a ve své podstatě narušující jeho právo na spravedlivý proces. Tento názor stěžovatele však Ústavní soud poté, co se podrobně seznámil s obsahem napadených rozhodnutí a také s obsahem vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 zn. 7 C 303/2003, nesdílí. Ústavní soud totiž konstatuje, že obecné soudy (především obvodní soud) provedly v průběhu celého řízení značné množství důkazů, a nemohl ani přehlédnout, že Obvodní soud pro Prahu 5 i Městský soud v Praze v této věci rozhodovaly dvakrát, jelikož jejich první vydaná rozhodnutí byla v dovolacím řízení zrušena Nejvyšším soudem, a to právě z důvodu zjištění některých deficitů při dokazování. Tyto deficity byly následně oběma zmíněnými soudy odstraněny a teprve poté jejich rozhodnutí obstála při opětovném přezkumu dovolacím soudem.
8. Jak plyne ze shora uvedeného, podstata ústavní stížnosti spočívá v dílčích výhradách k jednotlivým důkazním prostředkům, a to buď v tom směru, že byly chybně, nedostatečně či nelogicky vyhodnoceny, anebo že nebyly provedeny vůbec. Stěžovatel tak ve skutečnosti nebrojí proti porušení svých ústavně zaručených základních práv, nýbrž pouze polemizuje se způsobem vedení soudního řízení a s výsledky provedeného dokazování a závěry z nich vyvozenými, což však nepožívá ochrany v řízení před Ústavním soudem. Stěžovatel totiž staví Ústavní soud do pozice, která mu nepřísluší (čl. 83 Ústavy), tzn. do pozice další přezkumné soudní instance.
9. Navíc, pokud stěžovatel tvrdí, že obecné soudy neodůvodnily, proč se přiklonily k závěru ohledně pravosti podpisu na pokladním dokladu, je třeba uvést, že se mýlí, protože z obsahu odůvodnění napadeného rozsudku obvodního soudu velmi přesvědčivě plyne, v jakém celkovém kontextu byly provedené důkazy hodnoceny. Obvodní soud tak dostatečně vyložil, že i samotný stěžovatel původně tvrdil, že předmětnou smlouvu uzavřel dne 11. 1. 2000 (stejné datum bylo ostatně uvedeno i na této smlouvě) a tuto skutečnost potvrdila rovněž výpověď svědka JUDr. Hynka. Faktické převzetí částky 5 mil. Kč je prokázáno podpisy na příjmovém pokladním dokladu, kde uvedené datum rovněž odpovídá datu uzavření předmětné smlouvy. Zaplacení této ceny potvrdil následně i svědek M. Točina. Obvodní soud se dostatečně vypořádal i s posudky Mgr. Plzákové, PhDr. Valešky a ing. Kokiše, když konstatoval, že vycházely pouze z kopie a nikoliv z originálu posuzované listiny a nemohly ani zpochybnit revizní znalecký posudek. Ostatně, podle předmětné kupní smlouvy výslovně platilo, že se kupní cena hradí při podpisu smlouvy.
10. Pokud stěžovatel namítl, že obvodní soud odmítl provést důkaz znaleckým posudkem ohledně shody psacích prostředků u podpisů ing. Fišera, je třeba uvést, že i tento závěr je obvodním soudem dostatečně odůvodněn (viz str. 8) tím, že podpis do kolonky "převzal" byl vyhotoven teprve po odpojení stvrzenky, což vyplývá z posudku ing. Kokiše. I pokud by tedy navržený posudek zjistil, že tento podpis byl vyhotoven jiným psacím prostředkem, nemohlo by to ovlivnit výsledné posouzení věci.
11. Stěžovateli nelze přisvědčit ani v tom, že obvodní soud sice provedl důkaz zvukovými záznamy z obchodních jednání stěžovatele, nicméně není patrné, jaká zjištění z tohoto důkazu učinil, a tuto vadu nenapravil ani soud odvolací. V tomto případě totiž provedení právě tohoto důkazu bylo důvodem, pro který Nejvyšší soud svým prvním rozhodnutím zrušil dříve vydaná rozhodnutí obvodního a městského soudu, které měly nejprve za to, že se jedná o důkaz nepřípustný. Z odůvodnění napadeného rozsudku obvodního soudu, který poté tento důkaz provedl, totiž plyne (str. 9), že předchozí skutkové závěry mohly být zvráceny právě tímto důkazem, což se však nestalo, jelikož z něj nevyplývá, že by žalovaný neuhradil kupní cenu při podpisu kupní smlouvy a také jím nebyla prokázána verze o fingovaném prodeji předmětné nemovitosti za účelem dosažení úvěru. Obvodní soud v této souvislosti zcela správně poukázal i na to, že pokud by tato verze měla být shledána pravdivou, jednalo by se ze strany obou smluvních stran zřejmě o trestný čin úvěrového podvodu. Jakkoliv si Ústavní soud samozřejmě dokáže představit, že vyhodnocení tohoto důkazu mohlo být provedeno pečlivěji, není jeho úkolem, aby v takovýchto případech jakkoliv do předchozího řízení zasahoval, jelikož musí vnímat celé řízení jako celek.
12. Není konečně ani pravdou, že se soudy vůbec nezabývaly znaleckým posudkem M. Sodomka a odborným stanoviskem ing. B. Bezdíčkové, které stěžovatel předložil jako důkaz, jelikož z odůvodnění rozsudku obvodního soudu (str. 8) se podává, že ani z těchto listinných důkazů nelze dovodit, že by k předání kupní ceny stěžovateli nedošlo, jelikož oba tyto důkazy nezakrytě vycházely pouze ze vstupních údajů poskytnutých stěžovatelem, na základě kterých uzavírají praktickou nemožnost plnění žalovaným v případě finanční angažovanosti hypoteticky mapované stěžovatelem.
13. Konečně, pokud stěžovatel tvrdí, že mu Nejvyšší soud znemožnil soudní ochranu, když podané dovolání shledal nepřípustným, je třeba uvést, že stěžovatel skutečně v dovolání - stejně jako v ústavní stížnosti - brojil výhradně proti způsobu hodnocení, resp. neprovedení důkazů v předchozím řízení, a tedy koncentroval se výhradně na polemiku se skutkovými zjištěními a na upozornění na vady řízení, což však nelze považovat za otázku právního posouzení věci. Tvrzení o odepření soudní ochrany je ostatně v daném případě zcela zjevně nepřípadné i proto, že prvnímu dovolání stěžovatele Nejvyšší soud vyhověl (viz výše) a předchozí rozhodnutí obvodního soudu a městského soudu zrušil.
14. Lze tak uzavřít, že pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které ve věci učinily obecné soudy, nelze samu tuto skutečnost podle ustálené judikatury Ústavního soudu považovat za zásah do ústavně zaručených základních práv. Podle názoru Ústavního soudu jsou totiž právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a pokud nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by teprve měly za následek porušení namítaných základních práv stěžovatele, nemůže Ústavní soud do jejich rozhodovací činnosti vstupovat, a to ani tehdy, pokud by se s nimi neztotožňoval.
15. Ze shora vyslovených důvodů proto Ústavní soud neshledal porušení tvrzených základních práv a svobod stěžovatele a posoudil tak ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
16. Za této situace, kdy Ústavní soud již rozhodl o ústavní stížnosti, z důvodu procesní ekonomie samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť by to bylo zjevně neúčelné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. března 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu