ECLI:CZ:US:2015:2.US.2178.14.1
sp. zn. II. ÚS 2178/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele I. T. A. - Institut technologických aplikací s. r. o. se sídlem Vratičová 277/11, Praha 5, zastoupeného JUDr. Filipem Princem, advokátem se sídlem Na Vrstvách 827/11, Praha 4, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 2. 2012, č. j. 41 C 82/2010-88, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2012, č. j. 51 Co 283/2012-106, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, č. j. 30 Cdo 1235/2013-121, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje i ostatní podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále též "obvodní soud"), kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele o zaplacení částky 753.500 USD s příslušenstvím, požadovaná po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti. Tento rozsudek následně k odvolání stěžovatele potvrdil napadeným rozsudkem Městský soud v Praze a jeho následné dovolání odmítl citovaným usnesením Nejvyšší soud.
2. Stěžovatel namítá, že obecné soudy napadenými rozhodnutími porušily princip právní jistoty a předvídatelnosti práva podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a principy řádného a spravedlivého procesu podle čl. 90 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Důvod, pro který stěžovatel podal předmětnou žalobu, spočíval v zajištění zboží Policií České republiky (dále jen "Policie") dne 31. 7. 2007 z důvodu prověřování údajné trestné činnosti RNDr. Ing. P. Kozmy, avšak až poté, co toto zboží bylo prodáno jiné firmě (kupní smlouvou ze dne 27. 7. 2007) a mělo být vyvezeno do Singapuru. Toto zboží bylo uskladněno v naprosto nevhodném prostředí pro tento druh materiálu (polokrystalický křemík) a v průběhu jeho uskladnění uplynula expirační doba a stěžovatel tak nemohl dostát své smluvní povinnosti, musel uhradit smluvní penále a dodat zboží náhradní. Přitom toto zboží nijak nesouvisí s předmětným trestním stíháním. Stěžovatel obecným soudům vytýká, že obvodní soud neprovedl důkaz kupní smlouvou ze dne 27. 7. 2007 a ani jiný důkaz k prodeji zboží zahraničnímu odběrateli a nezabýval se jeho smluvně sjednanou kvalitou. Obvodní soud se nezabýval ani námitkami stěžovatele, podanými proti znaleckému posudku doc. P. Machače k posouzení kvality polykrystalického křemíku pro solární aplikace, a zamítl také návrh na provedení důkazu výslechem svědka ing. Kostky, zájemce o koupi tohoto zboží. Za zásadní považuje stěžovatel rovněž skutečnost, že se soudy zcela odmítly zabývat způsobem uskladnění zboží a tím, zda mu vznikla škoda.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a vyžádaného spisu a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
4. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud vyhodnotil argumenty stěžovatele, obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí a obsahem vyžádaného spisu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud připomíná, že není běžnou instancí v systému obecného soudnictví. Není proto jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných předpisy podústavního práva, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody těchto osob, zaručených ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 odst. 1 písm. a), §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.; z judikatury zdejšího soudu pak např. nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123); veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná též na http://nalus.usoud.cz]. Není proto nadán ani pravomocí k přezkumu, doplňování či změně skutkových zjištění, neboť takto by Ústavní soud nechránil ústavnost, jak mu ukládá článek 83 Ústavy, ale postupně by se stával pravidelnou třetí soudní instancí, což jeho úkolem není [srov. přiměřeně nález sp. zn. I. ÚS 2/93 ze dne 7. 7. 1994 (N 37/1 SbNU 267)]. Zároveň však ve své konstantní rozhodovací praxi vymezil podmínky, za jejichž porušení vede nesprávná aplikace norem podústavního práva obecnými soudy k porušení ústavně zaručeného práva či svobody [k tomu srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95)]. Jednou z nich je případ svévolné aplikace normy podústavního práva ze strany obecného soudu, a to za situace, kdy právní závěr obecného soudu je "v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními" [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257) nebo nález sp. zn. I. ÚS 549/2000 ze dne 18. 4. 2001 (N 63/22 SbNU 65)].
6. Právě do oblasti způsobu prováděného dokazování přitom směřuje podstata ústavní stížnosti, když stěžovatel považuje skutkové a z nich následně vyvozené právní závěry obecných soudů za nesprávné a ve své podstatě narušující jeho právo na spravedlivý proces. Tento názor stěžovatele však Ústavní soud poté, co se podrobně seznámil s obsahem napadených rozhodnutí a také s obsahem vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 zn. 41 C 82/2010, nesdílí.
7. Stěžovatel tvrdí, že zajištěné zboží nijak nesouvisí s předmětným trestním stíháním. Jak k tomu nicméně správně uvedl v odůvodnění napadeného usnesení Nejvyšší soud, s tímto tvrzením stěžovatel přišel teprve v odvolání proti rozsudku obvodního soudu a odvolací soud k němu proto nemohl přihlédnout (§205a občanského soudního řádu). Navíc, s poukazem na obsah napadeného rozhodnutí obvodního soudu a vyžádaného spisu Ústavní soud konstatuje, že proti jednateli stěžovatele RNDr. Ing. P. Kozmovi byla podána obžaloba pro trestný čin podvodu, kterého se měl dopustit právě za použití předmětného materiálu (viz také usnesení Policie o sdělení obvinění ze dne 30. 8. 2010, č. j. ORPB-2443-131/TČ-2008-91). Jednalo se tedy o věc, která měla být použita ke spáchání trestného činu. Pokud za této situace obvodní soud dospěl k závěru, že pokud trestní stíhání zmíněné osoby i nadále trvá, nelze s určitostí říci, že by samotné zabavení materiálu bylo nezákonné, neboť je stále dáno důvodné podezření, že ho bylo použito ke spáchání trestného činu, považuje Ústavní soud tento závěr za zcela případný a logický. Zajištění zboží proto nelze považovat za nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup, dokud nebude ve věci vydán zprošťující rozsudek anebo nedojde k zastavení trestního stíhání. Ostatně, i z tohoto důvodu obvodní soud usnesením ze dne 4. 11. 2010 nejprve přerušil řízení do pravomocného skončení trestního stíhání obviněného RNDr. Ing. P. Kozmy a v řízení pokračoval až poté, co toto rozhodnutí k odvolání žalobce i žalovaného změnil Městský soud v Praze, který usnesením ze dne 27. 6. 2011 rozhodl, že se řízení nepřerušuje.
8. Obecné soudy také logicky odůvodnily závěr, že není důvodná ani argumentace stěžovatele ohledně nepřiměřené délky zajištění zboží, protože - jak ostatně uvádí i stěžovatel - jeho expirační doba uplynula již 3 měsíce po zajištění, přičemž znalecký posudek byl vyhotoven teprve dne 10. 1. 2008, tzn. až po uplynutí této doby. I pokud by proto bylo zajištěné zboží stěžovateli po tomto datu vráceno, nemohla by tato skutečnost mít žádný význam z hlediska plnění smluvního závazku vůči zahraničnímu odběrateli. Stěžovatelem tvrzená škoda (penále za nedodržení smlouvy a náklady na nové zboží) tedy nemůže mít přímou příčinnou souvislost s namítanou dobou zajištění věcí.
9. Pokud za takto vyloženého právního stavu, který Ústavní soud považuje za zcela logický a tedy i nezasahující do ústavních práv stěžovatele, obecné soudy odmítly důkazní návrhy, které se měly týkat prokázání vlastnictví k předmětnému zboží (viz výše citovaná kupní smlouva ze dne 27. 7. 2007), postupovaly konsekventně a nedopustily se stěžovatelem tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces. Jak totiž plyne z notoricky známé judikatury zdejšího soudu, zásada volného hodnocení důkazů nutně neznamená, že soud je povinen provést veškeré navržené důkazy, nýbrž že musí - pokud takovémuto návrhu nevyhoví - přesvědčivě vysvětlit, proč považuje provedení takovéhoto důkazu za zbytečné, a to např. pro nadbytečnost, nevěrohodnost anebo absenci souvislosti s projednávanou věcí.
10. V nyní projednávaném případě proto Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy, které dospěly k závěru, že žaloba podaná stěžovatelem je předčasná, jelikož zatím není postaveno najisto, zda došlo ke spáchání trestného činu za použití zajištěného zboží, a zcela logicky dovodily, že provedení stěžovatelem navržených důkazů není nezbytné, protože by nikterak nemohlo ovlivnit konečné rozhodnutí ve věci (spornou totiž nebyla otázka vlastnictví k zajištěnému zboží a ani výše případné škody), tímto svým postupem nemohly zasáhnout ústavní práva stěžovatele. Stěžovatel tak za dané procesní situace ve skutečnosti nebrojí proti porušení svých ústavně zaručených základních práv, nýbrž polemizuje pouze se způsobem vedení soudního řízení a s výsledky provedeného dokazování a závěry z nich vyvozenými, což však nepožívá ochrany v řízení před Ústavním soudem. Stěžovatel totiž staví Ústavní soud do pozice, která mu nepřísluší (čl. 83 Ústavy), tzn. do pozice další přezkumné soudní instance. Pokud totiž stěžovatel nesouhlasí se závěry, které ve věci učinily obecné soudy, nelze samu tuto skutečnost podle ustálené judikatury Ústavního soudu považovat za zásah do ústavně zaručených základních práv. Podle názoru Ústavního soudu jsou totiž právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a pokud nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by teprve měly za následek porušení namítaných základních práv stěžovatele, nemůže Ústavní soud do jejich rozhodovací činnosti vstupovat, a to ani tehdy, pokud by se s nimi neztotožňoval.
11. Ze shora vyslovených důvodů proto Ústavní soud neshledal porušení tvrzených základních práv a svobod stěžovatele a posoudil tak ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. března 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu