ECLI:CZ:US:2015:2.US.2357.13.2
sp. zn. II. ÚS 2357/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Petra Bursíka, zastoupeného JUDr. Jindřichem Budilem, advokátem se sídlem Pražská čp. 146, 259 01 Votice, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. března 2012 č. j. 30 Co 462/2009 - 737 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2013 č. j. 22 Cdo 932/2013 - 864, za účasti 1) Krajského soudu v Praze a 2) Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 2. srpna 2013, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 1, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 11 odst. 1 čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny procesní podmínky, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
V předmětné věci se žalobci domáhali vydání rozhodnutí, kterým by bylo uloženo žalovaným (právní nástupce žalovaných vystupuje v řízení před Ústavním soudem jako stěžovatel) společně a nerozdílně vyklidit pozemek parc. č. X v katastrálním území a obci Heřmaničky (dále jen "předmětný pozemek"), a odstranit na něm se nacházející drobnou stavbu - oplocení a stavbu hráze vodní plochy.
Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 28. prosince 2007 č. j. 6 C 1538/2000-415, ve znění opravného usnesení tohoto soudu ze dne 15. prosince 2009 č. j. 6 C 1538/2000-485 ve výroku pod bodem I. žalobu na vyklizení předmětného pozemku a odstranění drobné stavby a stavby hráze vodní plochy zamítl.
Krajský soud v Praze k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 16. června 2010 č. j. 30 Co 462/2009-581 rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení tohoto soudu zrušil v zamítavé části výroku pod bodem I. ohledně povinnosti žalovaných, aby společně a nerozdílně odstranili na svůj náklad z pozemkové parcely č. X, k. ú. a obec Heřmaničky, stavbu hráze vodní plochy v rozsahu vymezeném body 54, 136 - 32, 98, 43, 68, 67, 66, 65, 64 zakreslenými ve vytyčovacím náčrtu - příloha č. 7.1 znaleckého posudku č. 9/2003, ve znění znaleckého posudku č. 39/2005 znalkyně z oboru geodézie a kartografie Ing. Evy Soukupové, Jana Drdy 504, Příbram, ve lhůtě 30-ti dnů od právní moci rozsudku, dále ve výroku pod bodem III. o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a ve výroku pod bodem III. o nákladech státu, a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok pod bodem I. rozsudku). Rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení v zamítavé časti výroku I. ohledně vyklizení a odstranění oplocení změnil tak, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně vyklidit část pozemkové parcely č. Xk. ú. a. obec Heřmaničky, zapsané na LV č. Y, vedeném u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj Katastrální pracoviště Benešov, vymezené ve vytyčovacím náčrtu - přílohy č. 7.1 znaleckého posudku č. 9/2003 ve znění znaleckého posudku č. 39/2005 znalkyně z oboru geodézie a kartografie, vyhotovených znalkyní Ing. Evou Soukupovou, jednak body č. 43, 103, 99, 136 - 30, a dále vymezené body č. 100, 55, 54, 136 - 33 s tím, že tato plocha je součástí výroku rozsudku a dále, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně odstranit z pozemkové parcely č. X, k. ú. a obec Heřmaničky, stavbu oplocení, vymezenou body 43, 103, 99, zakreslenými v uvedeném vytyčovacím náčrtu - přílohy č. 7.1 znaleckého posudku znalkyně Ing. Evy Soukupové č. 9/2003 ve znění znaleckého posudku č. 39/2005, to vše ve lhůtě dvou měsíců od právní moci rozsudku (výrok po bodem II. rozsudku).
Tento rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 16. června 2010 č. j. 30 Co 462/2009-581 byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2011 č. j. 22 Cdo 1704/2011-650 a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Praze k odvolání žalobců usnesením ze dne 26. března 2012 č. j. 30 Co 462/2009-737 následně zrušil rozsudek soudu prvního stupně a řízení zastavil v rozsahu, pokud šlo o vyklizení části předmětného pozemku a odstranění drobné stavby oplocení, neboť žalobci vzali podanou žalobu v tomto rozsahu zpět. Odvolací soud se vzhledem ke skutečnosti, že žalovaní s částečným zpětvzetím žaloby nesouhlasili, zabýval tím, zda jsou na straně žalovaných vážné důvody, pro které by nemohlo být rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno. Odvolací soud dospěl k závěru, že takové důvody na straně žalovaných nejsou. Vyšel přitom z toho, že v dané věci se jedná o sporné řízení. Žalovaní v průběhu řízení navíc převedli k předmětnému pozemku přilehlé pozemky do vlastnictví svého syna Petra Bursíka darovací smlouvou s účinky vkladu do katastru nemovitostí dne 18. července 2011. Žalovaní tedy nemohou mít zájem na tom, aby řízení skončilo rozhodnutími ve věci samé.
Proti usnesení odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. května 2013 č. j. 22 Cdo 932/2013 - 864 zamítl. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že v posuzovaném případě žalovaní podle pravomocného rozsudku odvolacího soudu, který byl později zrušen v dovolacím řízení, splnili povinnost (tímto rozsudkem uloženou), která byla předmětem řízení a jejíhož splnění se žalobci v řízení domáhali. To, že ke splnění této povinnosti došlo, uvádějí v dovolání opakovaně sami dovolatelé. Žalobci za této situace neměli zájem na dalším pokračování sporu a vzali žalobu zpět. Vzhledem k tomu, že v dané věci byla splněna povinnost, jejíž realizace se žalobci žalobou domáhali, chováním žalovaných (bez ohledu na to, že se tak zjevně stalo na základě pravomocného a vykonatelného rozhodnutí odvolacího soudu), nemohl by soud, pokud by pokračoval v řízení, rozhodnout jinak, než zamítnout žalobu právě pro splnění této povinnosti, aniž by zkoumal, zda nárok žalobců byl po právu či nikoliv. Ostatně ani takový závěr soudu, jehož se dovolatelé domáhají (vydržení vlastnického práva k části pozemku parc. č. X), by se nijak neprojevil ve výroku rozhodnutí. I z toho je zřejmé, že k pokračování řízení (a tedy k vyslovení nesouhlasu se zpětvzetím žaloby) nemají žalovaní vážné důvody. Za této situace se již dovolací soud nemusel zabývat jednotlivými dovolacími námitkami, jež podle přesvědčení dovolatelů opodstatňují jejich zájem na pokračování řízení, neboť z pohledu výše uvedeného konečný závěr odvolacího soudu promítající se do zastavení řízení, obstojí.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že do řízení vstoupil na místo původně žalovaných svých rodičů Jaroslava Bursíka a Marty Bursíkové, a namítá, že s částečným zastavením řízení navrhovaným žalobci žalovaní nesouhlasili a měli k tomu vážné důvody: zpětvzetí části žaloby považovali za zcela účelové, vůči žalovaným za dané situace za šikanózní a protiprávní, učiněné se záměrem, aby žalovaní zaplatili žalobcům náklady jedenáct let trvajícího sporu.
Stěžovatel dále namítá, že žalovaní by souhlasem s částečným zpětvzetím žaloby byli poškozeni na svých vlastnických právech za situace, kdy zcela nepochybně došlo k vydržení předmětných částí pozemkové parcely p. č. X samotnými žalovanými.
Stěžovatel dále namítá, že návrh na rozšíření žaloby na Petra Bursíka nese datum 27. června 2012 a usnesení, kterým soud rozhodl o připuštění Petra Bursíka do řízení, bylo datováno dnem 26. června 2012, tedy o den dříve.
Stěžovatel namítá, že původní žalovaní ode dne 18. července 2011 (den kdy vznikly věcněprávní účinky z převodu vlastnického práva z původních žalovaných na Petra Bursíka), nebyli dostatečně věcně pasivně legitimováni, přesto soud prvního stupně s takto postavenými účastníky jednal a dokonce v předmětné věci rozhodoval, přičemž akceptoval naprosto nekvalifikovaný návrh žalobců na přistoupení dalšího účastníka - Petra Bursíka, do řízení, na straně žalovaných. Rovněž krajskému soudu stěžovatel vytýká, že meritorně rozhodl o návrhu žalobců na zastavení části řízení za situace, že účastníci řízení na straně žalovaných nejsou dostatečně věcně pasivně legitimováni. Za dané situace měl odvolací soud podle stěžovatele žalobu zamítnout s konstatováním, že právní předchůdci stěžovatele předmětné části pozemkové parcely p. č. X vydrželi. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti namítá průtahy v řízení před obecnými soudy.
III.
Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17, dostupný též na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná).
V souzené věci se obecné soudy vzhledem ke skutečnosti, že žalovaní nesouhlasili s částečným zpětvzetím žaloby, zabývaly tím, zda jsou na straně žalovaných vážné důvody, pro které by nemohlo být rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, přičemž dospěly k závěru, že takové důvody na straně žalovaných nejsou. Vyšly přitom z toho, že žalovaní splnili povinnost, která byla předmětem řízení a jejíhož splnění se žalobci v řízení domáhali. Žalobci za této situace neměli zájem na dalším pokračování sporu a vzali žalobu zpět. Vzhledem k tomu, že v dané věci byla splněna povinnost, jejíž realizace se žalobci žalobou domáhali, chováním žalovaných, nemohl by soud, pokud by pokračoval v řízení, rozhodnout jinak, než zamítnout žalobu právě pro splnění této povinnosti. Žalovaní v průběhu řízení navíc převedli k předmětnému pozemku přilehlé pozemky do vlastnictví stěžovatele - svého syna Petra Bursíka - darovací smlouvou s účinky vkladu do katastru nemovitostí ke dni 18. července 2011, a proto žalovaní nemohou mít zájem na tom, aby řízení skončilo rozhodnutími ve věci samé. Uvedeným závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
Ústavní soud dodává, že právní názor vyjádřený v odůvodnění rozhodnutí byl Ústavním soudem již v minulosti potvrzen např. v usnesení Ústavního soudu ze dne 16. ledna 2003 sp. zn. III. ÚS 210/02, ve kterém se k nastíněné otázce vyjádřil v tom smyslu, že vážné důvody, které opodstatňují nesouhlas se zpětvzetím návrhu (žaloby), zpravidla spočívají v tom, že žalovaný má právní nebo jiný (morální, procesně ekonomický apod.) zájem na tom, aby o návrhu bylo meritorně rozhodnuto. Takový zájem, jak správně konstatoval dovolací soud, stěžovatel v souzené věci nemá, neboť předmětem sporu bylo vyklizení části pozemku, který byl v mezidobí vyklizen a nebyl proto důvod spor dále vést, a pokud by žalobci nevzali žalobu zpět, musel by soud v této věci žalobu zamítnout.
Ústavní soud ověřil, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními.
V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na nepřiměřenou délku řízení a namítá průtahy řízení před soudem prvního stupně. V této souvislosti Ústavní soud především připomíná svoji konstantní judikaturu, podle které průtahy v řízení před obecnými soudy (byť by i existovaly a byly nedůvodné) samy o sobě nemohou vést ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí. Ústavní soud proto v souladu se svou judikaturou odmítá argument stěžovatele, že by samotné průtahy v řízení, pokud by k nim v dané věci došlo, zakládaly důvod pro zrušení rozhodnutí, které bylo po průtazích vydáno. Ústavní soud opakovaně vyslovil, že pokud ústavní stížnost napadá pravomocné rozhodnutí orgánu veřejné moci pro porušení základního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), má důvodnost takovéto argumentace za následek kasaci pouze tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv. Samotné průtahy v řízení tedy nejsou důvodem kasačního nálezu [např. nález ze dne 10. 7. 1997 sp. zn. III. ÚS 70/97 (N 96/8 SbNU 375), usnesení sp. zn. III. ÚS 355/97, nález ze dne 14. 9. 2004 sp. zn. IV. ÚS 628/03 (N 128/34 SbNU 301)]. Stěžovatel ostatně nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo porušení hmotných ústavních práv, která by byla způsobena průtahy v řízení nebo s těmito průtahy bezprostředně souvisela, ani netvrdí.
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 23. června 2015
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu