ECLI:CZ:US:2015:2.US.2368.15.1
sp. zn. II. ÚS 2368/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele statutárního města Brna, se sídlem Dominikánské nám. 196/1, Brno, zastoupeného Mgr. Janem Burdychem, advokátem, se sídlem Pekařská 398/4, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2015, č. j. 19 Co 318/2014-151, a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 20. 5. 2013, č. j. 29 C 44/2010-120, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 8. 2015, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v článku 4 a článku 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že otázka, na níž spočívala napadená rozhodnutí (zda užívání pozemku - veřejného prostranství ve vlastnictví třetí osoby, má za následek vznik bezdůvodného obohacení na straně obce), není judikatorně uspokojivě vyřešena. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že jakýkoliv případný nárok na peněžitou náhradu za omezení vlastnického práva k pozemku v důsledku toho, že tento pozemek tvoří veřejné prostranství a slouží obecnému užívání, nelze kvalifikovat jako soukromoprávní nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Stěžovatel si je vědom judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, podle které vlastníkovi pozemku tvořícího veřejné prostranství náleží náhrada za omezení jeho vlastnického práva, avšak z uvedených rozhodnutí nikterak nevyplývá, že k zaplacení této náhrady by měly být povinné právě obce jako základní územní samosprávné jednotky. Stěžovatel zejména poukazuje na nález sp. zn. I. ÚS 581/14 ze dne 1. 7. 2014 (dosud nepublikovaný), jehož závěry lze podle jeho názoru bez dalšího vztáhnout i na daný případ, neboť vlastnosti v nálezu uvedených pozemků odpovídají vlastnostem pozemků vydaných v projednávané věci, jedná se tedy o věc právně i skutkově totožnou. Věc tak byla obecnými soudy posouzena v rozporu s právními závěry vyplývajícími z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 21/02 ze dne 22. 3. 2005 (N 59/36 SbNU 631; 211/2005 Sb.), nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/08 ze dne 8. 7. 2010 (N 137/58 SbNU 115; 256/2010 Sb.) a nálezu sp. zn. I. ÚS 581/14 ze dne 1. 7. 2014. Stěžovatel závěrem poukazuje na skutečnost, že posouzení předmětné právní otázky má pro něj zcela zásadní význam, neboť v současné době čelí množství žalobních návrhů, kterými se vlastníci pozemků domáhají plateb z titulu bezdůvodného obohacení v řádu miliónů korun.
3. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 20. 5. 2013, č. j. 29 C 44/2010-120, bylo ve výroku I. řízení v rozsahu vymezeného úroku z prodlení z částky 17 850 Kč zastaveno, ve výroku II. byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobkyni Libuši Strejčkové (dále jen "žalobkyně") částku ve výši 24 773,80 Kč s úrokem z prodlení, ve výroku III. byla žaloba částečně zamítnuta ohledně částky 10 926,20 Kč, ve výroku IV. byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 9 804 Kč. Ve výroku V. nebyla žalobkyni stanovena povinnost zaplatit České republice žádnou částku a ve výroku VI. byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit České republice na nákladech řízení částku 5 320 Kč. Rozsudek soudu prvního stupně napadl stěžovatel odvoláním, na základě kterého Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 5. 2015, č. j. 19 Co 318/2014-151, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku II., V. a VI., změnil je pouze ohledně výše náhrady nákladů řízení, které je stěžovatel povinen zaplatit žalobkyni.
4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Krajského soudu v Brně ani Městského soudu nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti. Vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne.
5. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať již k němu došlo předtím nebo poté.
6. Tak je tomu i v nyní projednávané věci, kdy Ústavní soud ve shodné právní věci (týkající se na straně žalobce manžela žalobkyně) usnesením sp. zn. II. ÚS 3033/14 ze dne 3. 11. 2015 odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou. V citovaném usnesení Ústavní soud odkázal na svou judikaturu [např. nález sp. zn. I. ÚS 1607/11 ze dne 25. dubna 2012 (N 89/65 SbNU 203), nález sp. zn. III. ÚS 3735/11 ze dne 27. září 2012 (N 163/66 SbNU 425), nebo nález sp. zn. IV. ÚS 2127/12 ze dne 1. 2. 2013 (N 25/68 SbNU 295)], podle které vlastníkovi pozemku za omezení vlastnického práva náleží náhrada. V této souvislosti Ústavní soud dodal, že smyslem čl. 11 odst. 4 Listiny je, aby omezení vlastnického práva jednotlivce, které je v zájmu veřejném, v zájmu společnosti, je rozumné a spravedlivé, bylo jednotlivci vykompenzováno tím subjektem, v jehož prospěch k omezení dochází, tj. společností (skrze stát, obec), nelze přitom spravedlivě požadovat, aby "náklady" společnosti nesl jen jednotlivec, jehož právní (vlastnická) sféra je omezována. Tomuto požadavku napadená rozhodnutí obecných soudů dostála, což považoval Ústavní soud pro ústavně právní posouzení ve věci sp. zn. 3033/14 za klíčové. Pokud jde o posouzení otázky, zda subjektem, který je povinen náhradu poskytovat, má být obec nebo nějaký jiný subjekt (např. stát), odkázal Ústavní soud na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 872/2003 ze dne 9. 3. 2004, které bylo již dříve učiněno předmětem ústavně právního přezkumu, přičemž ústavní stížnost proti citovanému rozhodnutí byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná usnesením sp. zn. III. ÚS 338/04 ze dne 14. 9. 2004. Pokud stěžovatel argumentoval nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 581/14 ze dne 1. 7. 2014, který v rámci svého obiter dicta vyslovil názor, že by subjektem povinným k náhradě neměly být obce, a z něhož stěžovatel dovozuje odklon od dosavadní judikatury, zdůraznil Ústavní soud jednak specifika dané věci [jednalo se o restituci, přičemž primárním předmětem ústavněprávního přezkumu nebyla otázka náhrady za omezení vlastnického práva užíváním pozemku jako veřejného prostranství, nýbrž otázka aplikace a interpretace §11 odst. 1 písm. c) zákona o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku - byl zde řešen střet mezi restitučním nárokem a konkrétním veřejným zájmem] a jednak právě skutečnost, že uvedený názor byl vysloven toliko v rámci obiter dicta pro futuro v obecné rovině, což za judikaturní posun či změnu považovat nelze. Ústavní soud uzavřel, že hlavním adresátem výhody vyplývající z užívání pozemku je obec prostřednictvím svých obyvatelů, přičemž stěžejní pro stanovení subjektu, jenž se obohacuje užíváním pozemku jako veřejného prostranství, je určení toho územního samosprávného celku, jehož občanům bezprostředně jsou právě takto saturovány jejich potřeby. Je to také primárně obec, která stanovuje způsob a míru užívání pozemku a má i možnost např. pomocí územního plánu či místních poplatků užívání pozemku sloužícího jako veřejné prostranství regulovat.
7. Závěry citovaného rozhodnutí se s ohledem na téměř shodný obsah ústavních stížností uplatní i v nyní projednávané věci. Aniž by se proto Ústavní soud znovu uchýlil k hodnocení správnosti ústavní stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá za adekvátní (nad rámec uvedeného) omezit se již jen na sdělení, že i v nyní napadených rozhodnutích kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje, čímž své možnosti má za vyčerpané.
8. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. prosince 2015
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu