ECLI:CZ:US:2015:2.US.314.15.1
sp. zn. II. ÚS 314/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Marholda, zastoupeného Mgr. Martinem Zbořilem, advokátem se sídlem Komenského 256/23, Hradec Králové, proti usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Pardubického kraje, Územního odboru Ústí nad Orlicí, Obvodní oddělení ve Vysokém Mýtě (dále jen "Policie") ze dne 20. 10. 2014, č. j. KRPE-75291-15/TČ-2014-171116, a proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 18. 11. 2014, č. j. 3 Nt 2208/2014-5, za účasti Policie a Okresního soudu v Ústí nad Orlicí jako účastníků řízení, takto:
I. Ústavní stížnos se odmítá.
II. Náhrada nákladů řízení o ústavní stížnosti se stěžovateli nepřiznává.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Policie stěžovateli uložila napadeným usnesením podle ustanovení §66 odst. 1 trestního řádu pořádkovou pokutu ve výši 10.000 Kč, jelikož jako oznamovatel trestného činu a zároveň poškozený odepřel podání vysvětlení podle §158 odst. 7 trestního řádu, a to bez důvodů uvedených v ustanovení §99 odst. 1, 2 a §100 odst. 1, 2 trestního řádu. Následnou stížnost proti tomuto rozhodnutí zamítl napadeným usnesením Okresní soud v Ústí nad Orlicí, když konstatoval, že stěžovatel neuposlechl výzvy policejního orgánu k podání vysvětlení bez jakéhokoliv zákonného důvodu a přes výslovné poučení o možnosti uložení pořádkové pokuty, přičemž jeho argumentaci považoval soud za účelovou.
2. Uvedená rozhodnutí dle stěžovatele porušila jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 Mezinárodním paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"). Porušení těchto práv stěžovatel spatřuje ve skutečnosti, že svým jednáním pouze využil svého práva nevypovídat, přičemž při svém předvolání odkázal na jím podané trestní oznámení, ke kterému uvedl, že ho již nemá jak doplnit. Následné uložení pořádkové pokuty ze strany policejního orgánu tedy považuje za porušení zákazu donucování k sebeobvinění. Stěžovatel rovněž upozorňuje, že policejní orgán nedisponuje listinou, která by prokazovala a stvrzovala, že byl výslovně poučen o svých právech a povinnostech jako osoba podávající vysvětlení.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podané podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
4. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Podstata ústavní stížností spočívá v tvrzení stěžovatele, že mu byla uložena pořádková pokuta pouze za to, že využil svého práva ve věci nevypovídat. Podle ustanovení §100 odst. 2 trestního řádu je totiž svědek oprávněn odepřít vypovídat, jestliže by výpovědí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo blízké osobě.
6. Ústavní soud nejprve připomíná svoji ustálenou judikaturu, dle níž je obsah i aplikace ustanovení §100 odst. 2 trestního řádu výrazem priority ústavního zákazu donucování k sebeobvinění dle čl. 37 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy a dle čl. 14 odst. 3 písm. g) Paktu při jeho kolizi s veřejným zájmem na dosažení účelu trestního řízení, jímž je objasnění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 89/04 ze dne 2. 2. 2006 (N 32/40 SbNU 265)]. Kritéria důvodnosti odepření výpovědi jsou přitom výrazně flexibilní a v rozhodovací praxi se mohou vzájemně významně lišit, takže je dostatečně vyčerpávajícím způsobem nelze vtěsnat do obecného pravidla (výkladu); vždy však musí platit, že při úvaze nad důvodností odepření výpovědi nelze výpověď od odpírajícího svědka vyžadovat takové údaje, které by ve své konkrétnosti mohly pro něj vytvořit takovou situaci, v níž by byl na svém ústavně zaručeném základním právu (čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) zkrácen nebo jen ohrožen. Zákaz sebeobvinění (nebezpečí trestního stíhání) v každé jednotlivé věci je tedy nutno vyložit z jejich individuálních režimů a podmínek, za nichž k odepření výpovědi (její části) dochází, a to pod zřetelným důrazem ústavně chráněného jeho zákazu, jemuž při případné kolizi s jinými zájmy je třeba dát přednost [nález sp. zn. III. ÚS 149/97 ze dne 4. 12. 1997 (N 150/9 SbNU 319)].
7. Zároveň je však nutno zdůraznit, že proto, aby orgán činný v trestním řízení mohl rozhodnout o oprávněnosti odepření výpovědi, je nezbytné, aby ten, kdo odpírá výpověď, uvedl důvod, pro který tak činí. Toto odůvodnění však pochopitelně nemusí být tak podrobné, aby byl svědek nucen vyzradit to, co ho zákon opravňuje zamlčet. Ústavní soud takto ve své dřívější judikatuře uvedl, že se jeví naprosto nezbytné vyžádat si od osoby vyslýchané nejprve osvětlení důvodů, které ji k odepření výpovědi vedou, a teprve pak, ve smyslu zásad týkajících se důvodnosti odepření podat v předmětné záležitosti vysvětlení, rozhodnout, a případně v návaznosti na to vyvodit konsekvence vtělené do rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty. Na pořádkovou pokutu je takto třeba nahlížet jako na nástroj, který umožňuje zajistit nerušený a důstojný průběh procesních úkonů trestního řízení. Při jeho aplikaci je ovšem vždy nutné, aby se tak dělo jen v situacích a v mezích stanovených zákonem a způsobem, který zákon stanoví [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 31/05 ze dne 1. 8. 2005 (N 147/38 SbNU 167)]. Vždy tak musí být nepochybně a jednoznačně prokázáno, že nastaly okolnosti vyjmenované v ustanovení §66 odst. 1 trestního řádu, aby uložení pořádkové pokuty orgánem činným v trestním řízení neodporovalo principu ústavní ochrany lidských práv a svobod [srov. nález sp. zn. III. ÚS 766/2000 ze dne 21. 6. 2001 (N 94/22 SbNU 311)].
8. Pokud Ústavní soud posoudil nyní projednávanou ústavní stížnost se zřetelem k výše uvedenému, dospěl k závěru, že v daném případě postup Policie nebyl nezákonný a neporušil ústavě garantovaná práva stěžovatele. Důvod leží především ve skutečnosti, že stěžovatel své obecné stanovisko o odmítnutí podání vysvětlení před Policií blíže nezdůvodnil, přičemž ani v ústavní stížnosti stěžovatel nepředložil žádné konkrétní argumenty, které jej měly vést k opodstatněnému odmítnutí podání svědecké výpovědi. S ohledem na výše uvedené přitom lze konstatovat, že stěžovateli nic nebránilo například v tom, aby po předestření problematiky, k níž se měl vyjádřit, k věci vypověděl obecně. Teprve poté, co by mu byly kladeny upřesňující či doplňující otázky, v nichž by případně spatřoval ohrožení své osoby nebo dalších osob uvedených v §100 odst. 2 trestního řádu, by mu příslušelo odpověď na ně odmítnout (obdobně viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3102/11 ze dne 18. 1. 2012, usnesení sp. zn. II. ÚS 3101/11 ze dne 9. 10. 2012 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 469/13 ze dne 27. 6. 2013). V posuzované věci však stěžovatel ani po opakovaném poučení o povinnosti podat svědeckou výpověď výzvy neuposlechl a v důsledku absence podmínek pro odmítnutí svědecké výpovědi podle §100 odst. 2 trestního řádu orgán činný v trestním řízení proto přistoupil k uložení pořádkové pokuty.
9. Z tohoto skutkového stavu je přitom zřejmé, že Policie i okresní soud dostály své povinnosti a interpretovaly příslušná ustanovení trestního řádu z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (čl. 4 odst. 3, 4 Listiny). Při jejich aplikaci byla státní moc uplatněna jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny) za současného dodržení práva na soudní a jinou právní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy), kterého stěžovatel využil, aniž by byl zjištěn zásah do jeho práva odepřít výpověď, resp. porušení zásady zákazu sebeobviňování (čl. 37 odst. 1 Listiny). Zároveň je vhodné uvést, že výše pořádkové pokuty respektovala majetkové poměry stěžovatele a obě napadená rozhodnutí jsou srozumitelně a logicky odůvodněna. Skutečnost, že orgány veřejné moci svá rozhodnutí odůvodnily právním názorem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Za této situace Ústavní soud nemá důvod do činnosti orgánů činných v trestním řízení jakkoli zasahovat či ji dokonce nahrazovat, neboť zjištěné okolnosti případu naplňují podmínky pro postup podle ustanovení §66 odst. 1 trestního řádu.
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti také namítá, že Policie nedisponuje jím podepsanou listinou, dle níž by byl řádně poučen o svých právech. Nutnost poučit vyslýchanou osobu o jejích právech a povinnostech (včetně eventuálních negativních následků spojených s nedodržením těchto povinností) Ústavní soud opakovaně zdůraznil ve shora citovaných rozhodnutích, neboť pouze takto dochází k náležité ochraně práv zaručených čl. 37 odst. 1 Listiny. Z nyní napadených rozhodnutí se však podává, že stěžovatel byl o svých právech řádně poučen, neboť i okresní soud ve svém rozhodnutí konstatoval, že stěžovatel byl poučen o svých procesních právech a povinnostech a byl poučen i o možnosti uložit pořádkovou pokutu podle §66 odst. 1 trestního řádu v případě bezdůvodného odepření podání vysvětlení. I v ústavní stížnosti přitom stěžovatel netvrdí, že by nebyl řádně poučen, avšak pouze uvádí, že policejní orgán nedisponuje podepsanou listinou potvrzující toto poučení. Jak ale správně konstatoval okresní soud, podpis úředního záznamu osobou podávající vysvětlení nelze vynucovat, přičemž z hlediska dodržení povinnosti řádně poučit vyslýchanou osobu je klíčové, zdali skutečně takto poučena byla, není však rozhodující, zda-li i podepsala či nepodepsala protokol o svém poučení.
11. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí orgánů státu. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno rozhodujícím orgánům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
12. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
13. Za této situace, kdy Ústavní soud rozhodl neprodleně o ústavní stížnosti, z důvodu procesní ekonomie již samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť by to bylo zjevně neúčelné.
14. Ústavní soud nevyhověl ani návrhu stěžovatelky na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem, neboť již sám výsledek řízení postup dle ustanovení §62 odst. 4, §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu neumožnil.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. března 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu