ECLI:CZ:US:2015:2.US.3254.13.1
sp. zn. II. ÚS 3254/13
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Radovana Suchánka a soudců Jiřího Zemánka a Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) - ze dne 5. března 2015 sp. zn. II. ÚS 3254/13 ve věci ústavní stížnosti JUDr. Antonína Janáka, advokáta, se sídlem Praha 5, Matoušova 12, zastoupeného Mgr. Jozefem Barátem, advokátem, se sídlem Praha 5, Matoušova 12, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2013 č. j. 25 Co 325/2013-211, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že stěžovateli byla přiznána odměna za zastupování žalobce ve sporu o náhradu škody a náhrada hotových výdajů v celkové výši 34 001 Kč.
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 25. 10. 2013, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II.
2. Stěžovatel byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 7. 2010 č. j. 32 Nc 1262/2009-66a ustanoven zástupcem Václava Pikala, a to v řízení, v němž se tento domáhal po České republice náhrady škody ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, ve výši 1 457 451 134 Kč a dále omluvy za porušování jeho práv v předmětném exekučním řízení.
3. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 5. 2013 č. j. 18 C 298/2010-199 byla stěžovateli přiznána odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 14 400 Kč. Soud prvního stupně zde odkázal na ustanovení §6 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "advokátní tarif"), podle něhož se výše mimosmluvní odměny stanoví podle sazby mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby, které advokát ve věci vykonal, a dále na §7 advokátního tarifu, dle něhož se sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby určuje z tarifní hodnoty. Soud však vyjádřil přesvědčení, že v tomto případě lze hodnotu práva, jehož se žalobce v řízení domáhal, zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, neboť se jedná o duševní vlastnictví žalobce a výpočty ušlého honoráře za nevydané knihy a odhad jejich prodejnosti jsou ničím nepodložené teoretické dohady, které nebyly žádným způsobem doloženy. Soud proto při stanovení odměny vyšel z toho, že v daném případě se nejeví jako přiměřené a adekvátní, aby sazba mimosmluvní odměny byla stanovena z tarifní hodnoty dané žalovanou částkou (jak stanoví §8 odst. 1 advokátního tarifu), která v souzené věci dle názoru soudu prvního stupně nijak nevypovídala o složitosti a náročnosti sporu a do značné míry závisela na libovůli žalobce, nýbrž je vhodné postupovat podle ustanovení, které se vztahuje k typově obdobným sporům, tj. sporům týkajícím se osobnostních práv, jež jsou spojeny s návrhem na náhradu nemajetkové újmy. Soud proto určil tarifní hodnotu dle §9 odst. 1 advokátního tarifu (namísto dle §8 odst. 1 advokátního tarifu) a o výši odměny a náhrady hotových výdajů rozhodl tak, jak je uvedeno shora.
4. Proti tomuto usnesení se stěžovatel odvolal, přičemž požadoval, aby rozhodnutí soudu prvního stupně bylo změněno tak, že mu bude přiznána odměna za zastupování žalobce a náhrada hotových výdajů v celkové výši 2 388 177 Kč.
5. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2013 č. j. 25 Co 325/2013-211 změněno tak, že stěžovateli byla přiznána odměna za zastupování žalobce a náhrada hotových výdajů v celkové výši 34 001 Kč. Odvolací soud ve svém rozhodnutí odkázal na právní závěry vyslovené v usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009 sp. zn. II. ÚS 787/08 (v SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz), z něhož vyplývá, že úlohou obecných soudů není mechanicky aplikovat právní předpisy, ale naopak zvážit, zda mechanická aplikace zákona nemůže přinést absurdní důsledky, přičemž zdůraznit je třeba také to, že princip ochrany legitimního očekávání může chránit pouze očekávání, které je legitimní, rozumné. Smyslem příslušné zákonné úpravy pak dle názoru Ústavního soudu vyjádřeného ve výše uvedeném usnesení jistě nebylo zajistit bez ohledu na okolnosti případu odměnu ustanovenému advokátovi, jejíž výše by se odvíjela toliko od výše žalované částky bez jakékoli možnosti jejího snížení zásahem rozhodujícího soudu. S přihlédnutím k těmto závěrům Ústavního soudu a k okolnostem daného případu pak odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) uzavřel, že odměna stěžovatele má být stanovena dle §9 odst. 1 advokátního tarifu. Odvolací soud však posoudil odlišně od soudu prvního stupně, za které úkony má takto stanovená odměna stěžovateli náležet. Proto změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, jak je shora uvedeno.
III.
6. Usnesení odvolacího soudu stěžovatel napadl ústavní stížností. V ní namítl, že odvolací soud nesprávně zvolil právní normu (§9 odst. 1 advokátního tarifu), podle níž následně určil výši odměny stěžovatele za zastupování žalobce ve sporu o náhradu škody dle zákona č. 82/1998 Sb., resp. tuto normu svévolně aplikoval. V této souvislosti stěžovatel odkázal na závěry vyplývající z nálezů Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2011 sp. zn. II. ÚS 2388/10 (N 80/61 SbNU 261), ze dne 11. 4. 2006 sp. zn. IV. ÚS 763/05 (N 82/41 SbNU 79), ze dne 22. 11. 2007 sp. zn. I. ÚS 1126/07 (N 206/47 SbNU 647), ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. II. ÚS 2873/11 (N 67/64 SbNU 759), ze dne 27. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 1534/10 (N 126/65 SbNU 629) a ze dne 28. 2. 2013 sp. zn. II. ÚS 2751/11 (N 34/68 SbNU 361) a usnesení ze dne 13. 6. 2013 sp. zn. II. ÚS 4035/12, dostupné na http://nalus.usoud.cz, které je dle jeho názoru třeba aplikovat i v nyní souzené věci. Vyslovil přesvědčení, že odvolací soud až v okamžiku, kdy mělo dojít k přiznání a vyplacení odměny stěžovateli, argumentuje spekulativností a nadsazeností žalobní částky a rozporuje samotný základ nároku. Přitom dle stěžovatele zcela pomíjí, že to byl soud prvního stupně, kdo jako první žalobu přezkoumal a takto ji nehodnotil, když žalobci přiznal plné osvobození od soudních poplatků a k ochraně jeho práv mu ustanovil právního zástupce (stěžovatele). Pokud soud prvního stupně v této fázi řízení nedostatečně zkoumal, zda předmětná žaloba nepředstavuje svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, pak tato skutečnost nemůže jít dle názoru stěžovatele k tíži ustanoveného zástupce. Odvolací soud dle názoru stěžovatele svým rozhodnutím porušil jeho legitimní očekávání, že jeho odměna bude určena dle §8 odst. 1 advokátního tarifu, tedy že bude vypočtena z hodnoty sporu.
IV.
7. K ústavní stížnosti se vyjádřil Městský soud v Praze. Ten však toliko odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, přičemž nad jeho rámec uvedl toliko to, že poukazuje též na usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2013 sp. zn. II. ÚS 315/13 (v SbNU nepublikováno).
8. Na toto vyjádření stěžovatel reagoval svou replikou, v níž uvedl, že setrvává na podané ústavní stížnosti, pročež se domnívá, že napadeným rozhodnutím byla porušena též zásada rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny.
V.
9. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy České republiky) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
10. Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení mu předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
11. V projednávaném případě je podstatou ústavní stížnosti nesouhlas stěžovatele s náhledem soudů na posouzení tarifní hodnoty předmětu sporu z hlediska vyúčtování nákladů advokáta (stěžovatele) za zastupování žalobce, konkrétně s názorem, že tarifní hodnotu je v nyní souzené věci s přihlédnutím k tomu, že předmětem sporu byla mj. náhrada škody ve zcela hypotetické výši (1 457 451 140 Kč), která vycházela toliko z ničím nepodložených přání žalobce, třeba určit dle §9 odst. 1 advokátního tarifu, namísto dle §8 odst. 1 advokátního tarifu, čehož se domáhal stěžovatel.
12. Ústavní soud zdůrazňuje, že ve své rozhodovací praxi týkající se otázky náhrady nákladů řízení opakovaně konstatoval, že tato problematika, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje intenzity představující porušení základních práv a svobod; z hlediska kritérií spravedlivého procesu by však mohla nabýt ústavněprávní dimenze, a to zpravidla teprve tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu byl obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Taková pochybení v projednávané věci však zjištěna nebyla.
13. Ústavnímu soudu nepřísluší podávat podrobný a autoritativní výklad relevantních podústavních předpisů, tím méně předpisů podzákonných (advokátního tarifu). V nyní souzené věci pak jak soud odvolací, jehož rozhodnutí je ústavní stížností napadáno, tak soud prvního stupně z pohledu Ústavního soudu přesvědčivě vysvětlily, z jakého důvodu mají za to, že je třeba stanovit výši odměny a náhrady hotových výdajů stěžovatele coby právního zástupce ustanoveného dle §30 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, postupem dle §9 odst. 1 advokátního tarifu, v tehdy účinném znění, dle něhož platilo, že nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi a není-li dále stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu částka 5 000 Kč. Soudy přesvědčivým způsobem vysvětlily též to, proč ve věci nemůže být tarifní hodnota určena dle §8 odst. 1 advokátního tarifu, tedy proč nemůže být za tarifní hodnotu považována výše žalobou požadovaného peněžitého plnění. Soudy v této souvislosti poukázaly na to, že žalobcem požadovaná výše náhrady škody byla stanovena jen jakýmsi volným odhadem neodvíjejícím se od reálného základu, jednalo se pouze o ničím nepodložené teoretické dohady, které nebyly zasazeny do reálného rámce, a žalovaná částka tak byla "absurdně vysoká". S právě uvedeným závěrem se po prostudování vyžádaného spisového materiálu ztotožnil též Ústavní soud.
14. Ústavní soud má dále za to, že právní závěry učiněné soudy v nyní souzené věci jsou v souladu též s předchozí judikaturou Ústavního soudu týkající se obdobné problematiky, a to z níže uvedených důvodů.
15. Jak správně uvádí stěžovatel ve své ústavní stížnosti, Ústavní soud ve své judikatuře rozlišuje při posuzování, zda soudy při stanovení výše odměny a náhrady hotových výdajů advokátů coby soudem ustanovených zástupců postupovaly ústavně konformním způsobem, dva typy rozhodnutí. Jedná se jednak o rozhodnutí, kde soud rozhodující o odměně nezpochybnil základ nároku, ale argumentoval s přihlédnutím k výši žalované částky toliko proti legitimnímu očekávání advokátů, že tarifní hodnota sporu bude skutečně z této (často velmi vysoké) částky vypočtena, a jednak o rozhodnutí, kde soudy při stanovení odměny ustanoveného zástupce argumentují nejen absurdní výší žalobní částky, ale zpochybňují též základ samotného nároku. V případech posléze uvedených rozhodnutí pak Ústavní soud judikuje, že advokát mohl legitimně očekávat, že jeho odměna bude skutečně vypočtena s ohledem na hodnotu sporu, a soudy proto byly povinny tarifní hodnotu sporu určit z výše žalobou uplatněného nároku.
16. Jedním z takových rozhodnutí Ústavního soudu je i nález ze dne 21. 4. 2011 sp. zn. II. ÚS 2388/10 (N 80/61 SbNU 261), jehož se ve své ústavní stížnosti dovolával sám stěžovatel. V něm Ústavní soud konstatoval, že "[j]e věcí obecného soudu, který rozhoduje o osvobození účastníka řízení od placení soudních poplatků a výloh, aby zvážil, zda jsou pro takový postup splněny podmínky dané ustanovením §138 odst. 1 o. s. ř. Pokud by se jednalo o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva, tyto podmínky by splněny nebyly. Tím je ve své podstatě rozhodnuto o přijatelnosti žaloby a současně i o existenci podmínek pro ustanovení zástupce. Tímto rozhodnutím je totiž prejudikováno, zda jsou dány podmínky pro ustanovení opatrovníka podle §29 o. s. ř. anebo pro ustanovení advokáta podle §30 o. s. ř. Pokud nedojde ke změně výchozích podmínek, není tedy v souladu s principy spravedlivého procesu, aby ex post bylo svévolně měněno původní rozhodnutí o ustanovení zástupce, a to ani ve směru jeho odměňování." Takto Ústavní soud argumentoval proti názorům obecných soudů, které při stanovení odměny ustanoveného zástupce nepovažovaly za tarifní hodnotu skutečně žalovanou částku (nýbrž částku podstatně nižší).
17. Právě citovaný nález však podle Ústavního soudu na nynější případ nedopadá pro skutkové odlišnosti komparovaných věcí. Obecné soudy ve věci projednávané pod sp. zn. II. ÚS 2388/10 totiž argumentovaly nejen spekulativností a přemrštěností výše žalované částky (takto argumentovaly i soudy v nyní posuzované věci), ale současně i tím, že "z žalobních tvrzení nebylo možné učinit závěr ani o existenci základu nároku", a tedy argumentovaly v neprospěch ustanoveného zástupce způsobem, který Ústavní soud nepovažuje za souladný s principem ochrany legitimního očekávání, jak již bylo uvedeno shora. V nyní napadeném rozhodnutí však obdobný závěr, jímž by byl zpochybněn základ žalobou uplatněného nároku, absentuje. Tato diferenciace má přitom podstatný význam, jak již bylo výše naznačeno. Pokud by totiž ve věci projednávané pod sp. zn. II. ÚS 2388/10 nebylo možné z tehdy učiněných žalobních tvrzení učinit závěr ani o existenci nároku, nabízel se úsudek ze strany tehdejších soudů již před případným ustanovením zástupce, že jde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, a proto zástupce ustanoven být neměl. Ústavní soud tak měl na mysli, že tuto skutečnost, tedy to, že se v daném případě jedná o svévolné či zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, mohly a měly vzít obecné soudy v potaz již při rozhodování o ustanovení advokáta podle ustanovení §30 odst. 1 občanského soudního řádu. Stěžovatel coby ustanovený zástupce se proto tehdy mohl legitimně spoléhat na to, že ke změně tohoto hodnocení nedojde zpětně, a to ani ve vztahu k výši jeho odměny za již provedené úkony.
18. Nynější situace je však ve své podstatě odlišná, jak již bylo nastíněno. Obecné soudy žalobci vytkly zjevně excesivní výši jeho nároku, který již od počátku prostřednictvím své žaloby uplatňoval. Soudy však v souvislosti se stanovením výše odměny a náhrady hotových výdajů stěžovatele coby zástupce žalobce neargumentovaly tím, že by z žalobních tvrzení nebylo možné učinit ani závěr o existenci nároku. To ostatně koresponduje i s průběhem předmětného řízení, jakož i rozhodnutím soudu prvního stupně ve věci samé. V nyní souzené věci byla žaloba zamítnuta proto, že soud prvního stupně (stejně jako posléze soud odvolací) dospěl po provedeném dokazování (zejména spisem Okresního soudu Praha-východ sp. zn. 19 Nc 4799/2004 a spisem Exekutorského úřadu pro Prahu 1 sp. zn. 146 EX 66/10) k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by v předmětném exekučním řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a proto není dán jeden z předpokladů odpovědnosti za škodu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Tato skutečnost však byla zjištěna až na podkladě provedeného dokazování, a soudy proto nemohly již na samém počátku řízení, tj. v době, kdy stěžovatele ustanovily zástupcem žalobce, na tuto skutečnost bez dalšího usuzovat. O svévolné či zjevně bezúspěšné uplatňování práva ve smyslu §138 občanského soudního řádu se tedy nejednalo (shodně viz usnesení ze dne 13. 6. 2013 sp. zn. II. ÚS 4035/12 a ze dne 19. 8. 2014 sp. zn. III. ÚS 879/14, dostupná na http://nalus.usoud.cz), a soudy proto nepochybily, když stěžovatele ustanovily zástupcem žalobce.
19. Na právě uvedeném nemůže nic změnit ani odkaz stěžovatele na str. 4 rozhodnutí napadeného ústavní stížností, v němž odvolací soud uvedl, že "základ, z něhož je odvozován výpočet, je zcela hypotetický a vychází jen z nepodložených přání žalobce". To proto, že právě citovaná část odůvodnění se vztahuje pouze ke způsobu, jakým byla vypočtena výše domnělého nároku žalobce (když tento při jejím výpočtu vycházel z ničím nepodložených odhadů, za jakou částku by mohlo být zpeněženo jeho duševní vlastnictví, o nijž měl být nesprávným úředním postupem soudní exekutorky dle svých tvrzení připraven), přičemž odvolací soud v něm vyslovil toliko názor, že výše náhrady škody, která byla žalobcem požadována, se neopírala o reálný základ. Z citované části odůvodnění odvolacího soudu však nelze nikterak dovodit, že by odvolací soud tímto dával na srozuměnou, že stěžovatel měl již od počátku řízení očekávat, že spor vyústí v zamítnutí žaloby v celém jejím rozsahu.
20. Výše vysvětleným způsobem je pak namístě vykládat i další nalézací judikaturu k řešené otázce, na kterou stěžovatel ve své ústavní stížnosti odkazoval. Jde-li o odkaz stěžovatele na nálezy ze dne 28. 2. 2013 sp. zn. II. ÚS 2751/11, ze dne 27. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 1534/10, ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. II. ÚS 2873/11, pak tyto nelze dle názoru Ústavního soudu na nyní posuzovaný případ aplikovat již z toho důvodu, že oproti případům řešeným v těchto nálezech lze v nyní souzené věci spatřovat podstatný skutkový rozdíl spočívající v extrémní výši žalované částky (shodně viz usnesení ze dne 13. 6. 2013 sp. zn. II. ÚS 4035/12, ze dne 19. 8. 2014 sp. zn. III. ÚS 879/14 nebo ze dne 11. 6. 2009 sp. zn. II. ÚS 787/08). Ústavní soud k tomu nad rámec dodává, že stěžovateli jako advokátovi (a tedy osobě znalé práva) musela být již od počátku zřejmá naprostá nereálnost výše uplatňovaného nároku. I za situace, kdy zastupovaný na nereálné výši v žalobě trval, nemohl stěžovatel dle názoru Ústavního soudu rozumně předpokládat, že od této částky se bude odvíjet i výše jeho odměny a že tato bude stanovena ve výši několika miliónů českých korun.
21. Jako nepřiléhavé je třeba odmítnout též odkazy stěžovatele na výše citované nálezy ze dne 22. 11. 2007 sp. zn. I. ÚS 1126/07 a ze dne 11. 4. 2006 sp. zn. IV. ÚS 763/05. To proto, že Ústavní soud se v těchto rozhodnutích zabýval jinými právními otázkami než v nyní souzené věci, když v prvně uvedeném nálezu jím byla řešena otázka, zda lze na odměnu ustanoveného zástupce analogicky aplikovat §150 občanského soudního řádu a s jeho pomocí určit výši této odměny nikoli dle advokátního tarifu, ale dle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a v posléze uvedeném nálezu pak otázka, zda lze za ústavně konformní považovat postup, kdy je odměna ustanoveného zástupce soudem určena dle vyhlášky č. 484/2000 Sb., aniž by soud ve svém rozhodnutí vysvětlil, z jakého důvodu se rozhodl odchýlit od právní úpravy zakotvené v advokátním tarifu. O žádnou z právě naznačených otázek se však v nyní souzené věci nejedná.
VI.
22. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.