ECLI:CZ:US:2015:2.US.3459.14.1
sp. zn. II. ÚS 3459/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. P., zastoupeného Mgr. Šárkou Svobodovou, advokátkou, se sídlem Sokolovská 1494, 516 01 Rychnov nad Kněžnou, proti usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Královehradeckého kraje ze dne 26. 8. 2014, č. j. KRPH-108582-45/TČ-2013-050771, a proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Rychnově nad Kněžnou ze dne 10. 9. 2014, č. j. 1 ZT 1/2013-102, za účasti Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Královehradeckého kraje a Okresního státního zastupitelství v Rychnově nad Kněžnou jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 31. 10. 2014, stěžovatel napadl usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Královehradeckého kraje (dále jen "policie") ze dne 26. 8. 2014, č. j. KRPH-108582-45/TČ-2013-050771 (dále jen "usnesení policie"), kterým bylo proti němu podle §160 odstavec 1, 5 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zahájeno trestní stíhání pro skutek kvalifikovaný jako zločin pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"). Rovněž napadl usnesení Okresního státního zastupitelství v Rychnově nad Kněžnou (dále jen "státní zastupitelství") ze dne 10. 9. 2014 č. j. 1 ZT 1/2013-102 (dále jen "usnesení státního zastupitelství"), jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení policie.
Stěžovatel namítá, že pokud je obviněn z toho, že "přenášel nezletilé dívky na rukou z postele na postel, sledoval je při sprchování, a když ležely v posteli, sedl si k nim, lechtal je a přitom jim sahal pod triko na prsa", nejedná se o jednání, které by naplňovalo příslušnou skutkovou podstatu trestného činu. Kromě toho, k trestnímu stíhání bylo přistoupeno unáhleně bez dostatečného prověřování a přes značné rozpory v opatřených výpovědích.
Z uvedených důvodů je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní soud vyzval účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
Policie poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužila.
Státní zastupitelství vyjádřilo názor, že skutek, pro který je vedeno trestní stíhání, nelze vyhodnotit jako nepříliš intenzivní zásah do pohlavní sféry nezletilých, zvláště za situace, kdy osoby mladší patnácti let byly svěřeny dozoru obviněného. Vzhledem k tomu, že prověřováním zjištěné skutečnosti důvodně nasvědčovaly tomu, že obviněný Z. P. spáchal skutek popsaný v napadeném usnesení o zahájení trestního stíhání a že tento skutek naplňuje zákonné znaky skutkové podstaty zločinu pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2 trestního zákoníku, neboť jiným způsobem pohlavně zneužil dítě mladší patnácti let a čin spáchal na dítěti mladším patnácti let svěřeném jeho dozoru, zneužívaje jeho závislosti, považuje státní zástupkyně postup policejního orgánu o zahájení trestního stíhání stěžovatele za zákonný. Státní zástupce postupuje podle zásady legality a oficiality. Obviněný nebyl v průběhu prověřování ani vyšetřování omezen na osobní svobodě, nebylo mu uloženo předběžné opatření podle §88b trestního řádu, které by mu zakázalo vykonávat určitou činnost, jeho povolání. Státní zastupitelství navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako neopodstatněnou.
Ústavní soud zaslal obdržené vyjádření stěžovateli k případné replice. Ten zopakoval své námitky proti postupu orgánů činných v trestním řízení, kdy na ústavní stížnosti trvá.
III.
Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od policie kopii předmětného spisu sp. zn. KRPH-108582/Tč-2013-050771. Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K posouzení argumentů stěžovatele konstatuje Ústavní soud především, že právní názor na povahu zahájení trestního stíhání z ústavněprávního pohledu opakovaně vyjádřil ve své judikatuře (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 535/02, II. ÚS 741/02, IV. ÚS 47/03, II. ÚS 192/03, IV. ÚS 213/03, II. ÚS 364/03, IV. ÚS 568/03, I. ÚS 598/14, I. ÚS 1887/14). Ústavní soud již mnohokrát uvedl, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy jinými procesními prostředky, které jednotlivci zákon poskytuje. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jenž průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, respektive teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, to znamená především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem.
Ústavní soud připomíná, že se necítil být oprávněn zasahovat do samotného počátku trestního řízení ani v době, kdy bylo zahajováno opatřením, proti kterému nebylo možno podat opravný prostředek. Pouze za situace, pokud by bylo obvinění spojeno se skutečným zásahem do základních práv a svobod, který by nebylo možno odčinit jinak (zejména se vzetím do vazby), pak by po vyčerpání všech procesních prostředků, jež stěžovateli zákon poskytuje, mohla přicházet v úvahu ústavní stížnost (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Zásah Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení již v počátku trestního řízení by byl jinak považován za nepřípustný. Od tohoto závěru se Ústavní soud neodchýlil ani po novele trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb. s účinností od 1. 1. 2002, kdy je vůči usnesení o zahájení trestního stíhání podle §160 odst. 7 trestního řádu připuštěna stížnost.
Tento postup byl poněkud korigován až nálezem ze dne 3. 7. 2003 sp. zn. III. ÚS 511/02 (Sbírka nálezů a usnesení, svazek 30, nález 105, str. 471), s poukazem na zcela mimořádnou situaci, spočívající ve zjevné libovůli v rozhodování. V tomto nálezu Ústavní soud připustil přezkum usnesení státního zástupce, týkající se stížnosti obviněného proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání a výjimku ze zásady subsidiarity (a tedy nepřípustnosti ústavní stížnosti), kterou však lze uplatnit pouze tehdy, pokud usnesení státního zástupce je založeno na naprosto (prima facie) nedostatečném odůvodnění. Takový postup by totiž svědčil o denegationis iustitiae a o libovůli v rozhodování a z toho plynoucím porušení práva na soudní a jinou právní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny).
Takovouto mimořádnou situaci však Ústavní soud v projednávané věci neshledal. Ústavní soud nenabyl přesvědčení, že by zahájení trestního stíhání proti stěžovateli trpělo neseznatelností rozhodovacích důvodů, přičemž nutno zdůraznit, že zahájení trestního stíhání je prvotní či úvodní fází trestního řízení, v němž skutečnosti svědčící o spáchání konkrétního trestného činu nelze mít postaveny najisto. Tomu musejí nutně korespondovat požadavky kladené na preciznost a přesnost odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání a usnesení státního zástupce o stížnosti obviněného proti němu.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2015
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu