ECLI:CZ:US:2015:2.US.3489.14.1
sp. zn. II. ÚS 3489/14
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) - ze dne 2. dubna 2015 sp. zn. II. ÚS 3489/14 ve věci ústavní stížnosti Růženy Balogové, zastoupené JUDr. Zdeňkou Friedelovou, advokátkou, se sídlem Místecká 329/258, Ostrava-Hrabová, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 1. 2014 č. j. 8 Co 544/2013-569 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014 č. j. 25 Cdo 1915/2014-597 o náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a Fakultní nemocnice Ostrava jako vedlejšího účastníka řízení.
I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014 č. j. 25 Cdo 1915/2014-597 a rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 1. 2014 č. j. 8 Co 544/2013-569 bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces zaručené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014 č. j. 25 Cdo 1915/2014-597 a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 1. 2014 č. j. 8 Co 544/2013-569 se ruší.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 11. 2014, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť jím bylo zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas s právním závěrem Krajského soudu v Ostravě, který dovodil, že nárok stěžovatelky na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti včetně příslušenství za dobu od listopadu 2004 do budoucna je v tomto rozsahu promlčen, když sice byl žalobou uplatněn, avšak nikoli do budoucna, nýbrž jen za dobu do října 2004. Stěžovatelka souhlasí s tím, že subjektivní promlčecí lhůta ve vztahu k nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti uplynula dne 30. 6. 2002, když její počátek je nutno vztáhnout k okamžiku, kdy se do dispozice stěžovatelky dostalo rozhodnutí o přiznání invalidního důchodu. Řízení v dané věci bylo zahájeno podáním stěžovatelky doručeným soudu dne 5. 11. 2001, tedy v rámci zákonné promlčecí doby, a stěžovatelka v něm mimo jiné navrhla, aby bylo rozhodnuto tak, že je žalovaná Fakultní nemocnice Ostrava (dále jen "žalovaná") povinna odškodnit stěžovatelku do výše průměrného výdělku, jako rozdílu mezi skutečnými dávkami a průměrnou měsíční mzdou, s ohledem na valorizaci. Již z tohoto podání, ale i z dalšího podání ze dne 19. 12. 2001 dle mínění stěžovatelky nepochybně vyplývá, že se podanou žalobou domáhala mimo jiné přiznání nároku na náhradu za ztrátu na výdělku, a to i po skončení pracovní neschopnosti do budoucna. Pokud soud odkazuje na podání stěžovatelky učiněná po 30. 6. 2002, ta dle stěžovatelky nejsou z pohledu posouzení stavení běhu promlčecí doby významná, neboť stěžovatelka jimi s ohledem na značnou délku řízení pouze upřesňovala jednotlivé měsíční částky nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, které již bylo možno v době učinění těchto podání specifikovat i s ohledem na průběžnou úpravu průměrné mzdy stěžovatelky. Stěžovatelka však kategoricky odmítá, že by její vůle směřovala k tomu, aby svůj nárok vzala v části do budoucna vzniklého nároku na měsíční rentu zpět.
II.
3. Ve smyslu §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu umožnil Ústavní soud účastníkům řízení a vedlejšímu účastníku řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti.
4. K ústavní stížnosti se vyjádřil Krajský soud v Ostravě, který se domnívá, že v řízení před odvolacím soudem k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky nedošlo. Odvolací soud má také za to, že se při projednávání odvolání nedopustil žádného procesního pochybení, které by ve svém důsledku znamenalo porušení uvedených práv. S odkazem na odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvádí, že se pečlivě a podrobně vypořádal se všemi odvolacími námitkami, které jsou v podstatě shodné s důvody ústavní stížnosti. Krajský soud v Ostravě uzavírá, že stěžovatelka na věc pohlíží subjektivně jinak než odvolací soud, tato okolnost však nemůže sama o sobě znamenat, že k odlišnému závěru odvolací soud musel dospět pouze za cenu porušení ústavních práv stěžovatelky.
5. Nejvyšší soud uvedl, že jelikož ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, nehodlá se k ní vyjadřovat, pouze odkazuje na důvody odmítnutí dovolání, jak byly uvedeny v odůvodnění usnesení dovolacího soudu.
6. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření též vedlejšímu účastníkovi, ten však této možnosti nevyužil.
7. Ústavní soud zaslal vyjádření Krajského soudu v Ostravě stěžovatelce, aby se k němu mohla vyjádřit, ta však této možnosti nevyužila.
III.
8. Z obsahu spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 55 C 165/2001, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 3. 2013 č. j. 55 C 165/2001-541 bylo žalované uloženo zaplatit stěžovatelce za ztížení společenského uplatnění částku 10 500 Kč, náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti ve výši 9 162 Kč s příslušenstvím, náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 12. 6. 2000 do 31. 10. 2004 ve výši 77 681 Kč s příslušenstvím (výrok I), ohledně nároku na bolestné ve výši 1 950 Kč s příslušenstvím, nároku na ztížení společenského uplatnění ve výši 9 000 Kč s příslušenstvím a úroků z prodlení z nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti za dobu do 13. 4. 2003 a požadovaných úroků z prodlení z nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu do 30. 4. 2003 soud řízení zastavil (výrok II). Nárok stěžovatelky na zaplacení bolestného ve výši 4 950 Kč s příslušenstvím, náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši 765 007 Kč, za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti ve výši 15 496 Kč s příslušenstvím, dále za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od listopadu 2004 do budoucna soud prvního stupně zamítl (výrok III). Výroky IV a V rozhodl Okresní soud v Ostravě o nákladech řízení. Výroky III, IV a V rozsudku soudu prvního stupně napadla stěžovatelka odvoláním, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. 1. 2014 č. j. 8 Co 544/2013-569 tak, že ve výrocích III, IV a V rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014 č. j. 25 Cdo 1915/2014-597 odmítnuto.
IV.
9. Podle ustanovení §44 zákona o Ústavním soudu, nebyl-li návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnut, nařídí Ústavní soud ústní jednání, lze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Za splnění podmínek daných tímto zákonným ustanovením rozhodl o věci Ústavní soud s upuštěním od ústního jednání.
V.
10. Ústavní stížnost posuzoval Ústavní soud z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který není další instancí v systému obecného soudnictví (čl. 91 Ústavy), není soudem nadřízeným obecným soudům a obdobně orgánům veřejné moci a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s právy obsaženými v hlavě páté Listiny [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. S ohledem na zjištěné skutečnosti dospěl k závěru, že k výše uvedenému porušení práv obsažených v Listině, opravňujícímu zásah Ústavního soudu, došlo.
11. Ústavní soud předesílá, že není jeho úkolem zjišťovat, měnit či napravovat případná, ať již tvrzená, či skutečná procesní pochybení obecných soudů, spočívající většinou právě v oblasti podústavního práva, ale posoudit řízení jako celek a zjistit, zda nedošlo k zásahu takové intenzity, která již zakládá porušení základních práv nebo svobod účastníka řízení. Přitom je však nutno mít na zřeteli, že jedním z principů představujících neopominutelnou součást práva na spravedlivý proces a vylučujících libovůli při rozhodování je povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit. V této souvislosti odkazuje Ústavní soud na svou ustálenou judikaturu k otázce přezkoumatelnosti a přesvědčivosti rozhodnutí obecných soudů, podle které "z hlediska stanoveného postupu (čl. 36 odst. 1 Listiny) je požadavek řádného a vyčerpávajícího zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci jednou ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí" [nálezy sp. zn. III. ÚS 103/99 ze dne 3. 2. 2000 (N 17/17 SbNU 121), sp. zn. I. ÚS 60/01 ze dne 28. 8. 2001 (N 127/23 SbNU 227)]. Absence řádného odůvodnění v napadeném rozhodnutí tedy může vést k jeho zrušení Ústavním soudem, neboť nepřezkoumatelné rozhodnutí nedává dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. To platí zejména tehdy, když se nedostatky odůvodnění týkají možného porušení základního práva nebo ústavního principu [srov. nález sp. zn. II. ÚS 686/02 ze dne 21. 10. 2004 (N 155/35 SbNU 147)]. Obdobně jako ve skutkové oblasti i v oblasti nedostatečně vyložené a zdůvodněné právní argumentace nastávají obdobné následky vedoucí k neúplnosti a zejména k nepřesvědčivosti rozhodnutí, což je ovšem v rozporu nejen s požadovaným účelem soudního řízení, ale též i se zásadami spravedlivého procesu [srov. nález sp. zn. III. ÚS 176/96 ze dne 26. 9. 1996 (N 89/6 SbNU 151)]. Jednoduše shrnuto, pokud z odůvodnění rozhodnutí obecného soudu nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, pak takové odůvodnění nevyhovuje zákonným hlediskům a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení, který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena. Tak tomu bylo i v nyní projednávané věci.
12. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci, zejména pokud se týče nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Stěžovatelka je přesvědčena, že z její žaloby ze dne 5. 11. 2001, kdy uvedla, že žalovaná "je povinna odškodnit jmenovanou do výše průměrného výdělku, jako rozdíl mezi skutečnými dávkami a průměrnou měsíční mzdou s ohledem i na valorizaci", vyplývá, že se stěžovatelka podanou žalobou domáhala mimo jiné přiznání nároku na náhradu za ztrátu na výdělku i po skončení pracovní neschopnosti a do budoucna, jak plyne z odkazu na valorizaci. Podáním ze dne 19. 12. 2001 pak stěžovatelka doplnila, že požaduje měsíční doplatek mezi důchodem a průměrnou současnou měsíční mzdou za trvalé následky způsobené nezdařeným lékařským zákrokem.
13. Soud prvního stupně i odvolací soud předmětný nárok posoudily tak, že dvouletá promlčecí doba pro jeho uplatnění uplynula nejpozději dne 30. 6. 2002. Přihlížely přitom ke specifikaci žalobou obecně uplatněného nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, jak ji činila právní zástupkyně stěžovatelky (určená stěžovatelce až po uplynutí dvouleté promlčecí doby) svými podáními doručenými soudu prvního stupně dne 22. 10. 2002, 21. 10. 2004, 18. 1. 2010 a 7. 6. 2011. Teprve v posledním z uvedených podání požadovala stěžovatelka nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti na dobu "do budoucna". Obecné soudy proto dovodily, že pouze nárok na náhradu za ztrátu na výdělku za dobu od 12. 6. 2000 do 31. 10. 2004 byl uplatněn před uplynutím dvouleté promlčecí doby, za období po listopadu 2004 do budoucna je pak nárok promlčen jako celek, nikoli jen nároky na jednotlivá měsíčně se opakující plnění.
14. Ústavní soud přisvědčil stěžovatelce v tom, že není zřejmé, jak ke svému závěru o včasném uplatnění nároku pouze do 31. 10. 2004 obecné soudy dospěly. Lze se domnívat, že odvolací soud považoval za učiněné před uplynutím promlčecí doby podání ze dne 16. 10. 2002, doručené soudu prvního stupně dne 22. 10. 2002, kterým stěžovatelka uplatnila nárok za období od 12. 6. 2000 do září 2002, a podání ze dne 20. 10. 2004, doručené soudu prvního stupně dne 21. 10. 2004, kterým uplatnila nárok za období od 1. 10. 2002 do 31. 10. 2004, není však vysvětleno proč, když obě tato podání byla stěžovatelkou podána po uplynutí promlčecí doby (30. 6. 2002). První z uvedených podání lze považovat za odstranění vad žaloby s účinky vážícími se ke dni podání žaloby, ohledně podání ze dne 20. 10. 2004 se jako možné vysvětlení nabízí skutečnost, že soud prvního stupně ve druhém odstavci na straně 13 svého rozsudku uvádí, že podáním doručeným soudu dne 21. 10. 2004 stěžovatelka uplatnila nárok na náhradu za ztrátu na výdělku "za další období, a to od 1. 1. 2002 (tj. před uplynutím dvouleté promlčecí doby)", zatímco nahlédnutím do spisu (č. l. 70c) Ústavní soud zjistil, že se jednalo o rozšíření návrhu od října 2002 do září 2004.
15. Teprve poté, co odvolací soud řádně odůvodní svůj závěr o tom, která konkrétní podání stěžovatelky byla v průběhu shora definované promlčecí doby včasně podána, a o tom, že toliko žalobou uplatněný nárok na náhradu za ztrátu na výdělku za dobu od 12. 6. 2000 do 31. 10. 2004 byl uplatněn před uplynutím dvouleté promlčecí doby, bude možné se zabývat případnými námitkami stěžovatelky, které by závěry soudu o opožděnosti stěžovatelkou učiněných podání byly způsobilé zpochybnit.
16. Již na tomto místě však lze konstatovat, že jak z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, tak soudu odvolacího vyplývá, že soudy obou stupňů neměly pochybnosti o tom, že stěžovatelka ve své "původně podané" žalobě uplatnila nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Soudy však dovozují, že svými dalšími podáními, ve kterých uvedla konkrétní výši jednotlivých nároků, již nepožadovala náhradu i do budoucna. Těmito podáními stěžovatelky se cítí být obecné soudy vázány a nemohou dle odůvodnění svých rozhodnutí návrh stěžovatelky překročit. Nárokům, respektive jednotlivým dalším podáním stěžovatelky, kterými specifikovala výši nároků za další a další časová období, jak postupovalo soudní řízení, soudy proto nevyhověly, neboť byly uplatněny po uplynutí promlčecí doby.
17. Tento právní názor obecných soudů nepovažuje Ústavní soud za ústavně souladný. Byl-li totiž nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti v průběhu promlčecí doby žalobou uplatněn, je nutno zodpovědět otázku, jakým způsobem nahlížet na podání stěžovatelky, respektive její právní zástupkyně, učiněná po uplynutí promlčecí doby. Z obsahu předmětných podání doručených soudu prvního stupně dne 21. 10. 2004, dne 18. 1. 2010 a dne 7. 6. 2011 je totiž zcela zřejmé, že stěžovatelka svůj původně uplatněný nárok nějak neomezuje, naopak se jedná dle doslovného znění jejich textu o rozšíření uplatněného nároku. Problematickým a pro věc zásadním se jeví podání stěžovatelky doručené soudu prvního stupně dne 22. 10. 2002, označené jako "Odstranění vad návrhu", ve kterém stěžovatelka ohledně výše nároku - náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti - odkazuje na přiloženou tabulku, v petitu žaloby pak stěžovatelka požaduje náhradu za ztrátu na výdělku za období do října 2002. Z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně je zřejmé, že citované podání stěžovatelky vyhodnotily tak, že se stěžovatelka domáhá žalobou pouze náhrady za období od 12. 6. 2000 do září 2002. Na tomto místě je však třeba upozornit na specifický charakter nároku poškozené osoby na náhradu za ztrátu na výdělku v období po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě, kdy výše náhrady je vyplácena formou pravidelného měsíčního peněžitého důchodu, a to po celou dobu trvání negativního následku, tj. po celou dobu, kdy ztráta na výdělku poškozené osoby trvá. Jak již bylo výše řečeno, z obsahu žaloby a následného podání stěžovatelky ze dne 19. 12. 2001 vyplývá, že se stěžovatelka takového důchodu ve výši rozdílu mezi invalidním důchodem a průměrným výdělkem domáhá. Jakkoli stěžovatelka výši řečeného důchodu nevyčíslila, je zřejmé, i když to výslovně neuvedla, že požaduje jeho výplatu do budoucna, a nijak ji žádným časovým údajem neomezuje. Z tohoto pohledu, a to především s ohledem na charakter předmětného nároku, měl soud prvního stupně k podání stěžovatelky doručenému dne 22. 10. 2002 přistupovat, nikoli formalisticky konstatovat, že stěžovatelka žalobou požadovala náhradu za ztrátu na výdělku za dobu od 12. 6. 2000 do září 2002.
18. Ústavní soud ve své konstantní judikatuře již mnohokrát konstatoval, že netoleruje orgánům veřejné moci a především obecným soudům formalistický postup za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zřejmé nespravedlnosti. Zdůraznil přitom mj., že obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku, a že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ze dne 4. 2. 1997 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.) nebo nález sp. zn. Pl. ÚS 19/98 ze dne 3. 2. 1999 (N 19/13 SbNU 131; 38/1999 Sb.)].
19. Při výkladu a aplikaci právních předpisů tedy nelze opomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, v němž jsou vždy přítomny i principy uznávané demokratickými právními státy. Ústavní soud rovněž několikrát uvedl, že z pohledu ústavněprávního je nutno stanovit podmínky, při splnění kterých nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce.
20. V dané věci není z podání stěžovatelky založených v soudním spise zřejmé, že by chtěla svůj původně uplatněný nárok omezit na dobu do října 2002, byť je odstranění vad podání doručené soudu prvního stupně dne 22. 10. 2002, jak je učinila právní zástupkyně stěžovatelky, formulováno zavádějícím způsobem. Ústavní soud má za to, že bylo na soudu, pokud se domníval, že stěžovatelka tímto novým podáním netrvá na své žalobě ohledně náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti do budoucna (když není důvod s ohledem na text žaloby domnívat se, že by stěžovatelka rentu do budoucna nepožadovala), nýbrž ji omezuje pouze na dobu do října 2002, aby stěžovatelku na takový rozpor upozornil, popřípadě ji vyzval k jeho odstranění, nebo o takovém procesním úkonu rozhodnul postupem podle §96 odst. 2 o. s. ř., tedy v rozsahu tohoto zpětvzetí řízení částečně zastavil. Proti tomuto rozhodnutí je přípustné odvolání, ve kterém by stěžovatelka případně mohla dodatečně objasnit podstatu svého sporného podání. Za situace, kdy takto soud prvního stupně nepostupoval, a stěžovatelka po dobu více než deseti let v souvislosti s během doby rozšiřovala (respektive dle svého tvrzení upřesňovala) svou žalobu o další a další částky s vědomím, že svůj nárok jako celek řádně a do budoucna uplatnila, je rozhodnutí soudu (po dvanácti letech po podání žaloby!) o promlčení převážné části stěžovatelčina nároku překvapivé, a to z důvodu, že soud připouštěl svými usneseními rozšíření žaloby o další částky, aniž by dal stěžovatelce najevo, že jí původně uplatněný nárok považuje po odstranění vad právní zástupkyní stěžovatelky za uplatněný pouze za období do října 2004. Námitka promlčení přitom byla uplatněna žalovanou již podáním ze dne 31. 5. 2005 a stěžovatelka na ni písemně reagovala dne 17. 6. 2005 tak, že celý nárok byl řádně uplatněn žalobou dne 5. 11. 2001, dalšími podáními byla žaloba pouze precizována.
21. Na shora uvedeném nic nemění ani odkaz na judikáty Nejvyššího soudu, jak jej učinil v odůvodnění svého rozhodnutí dovolací soud. Ústavní soud nijak nezpochybňuje konstantní judikaturu Nejvyššího soudu, podle které se nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě promlčuje jako celek, nikoliv jen nároky na jednotlivá měsíčně se opakující plnění. V dané věci je však sporné, v jakém rozsahu byl nárok žalobou ve spojení s dalšími podáními stěžovatelky uplatněn. Teprve na základě tohoto posouzení lze pouze případně ohledně takto uplatněného nároku konstatovat stavění promlčecí doby způsobem, jaký dovozuje Nejvyšší soud. Pokud jde o citované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2002 sp. zn. 21 Cdo 1440/2001 nebo ze dne 29. 7. 2004 sp. zn. 29 Odo 84/2002, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 1416 a C 2761, zhojí-li žalobce na základě výzvy soudu podle §43 o. s. ř. nebo i z vlastní iniciativy vady žaloby bránící jejímu projednání, připínají se veškeré účinky, jež zákon spojuje s podáním žaloby, již ke dni, kdy soudu došla původní (vadná) žaloba. Tyto nepochybně směřovaly k tomu, aby bylo možné projednat návrh na zahájení řízení a rozhodnout ve věci samé za situace, kdy žalobce (i po uplynutí promlčecí doby) neúplnost nebo nesprávnost žaloby (návrhu na zahájení řízení) odstraní (ať z podnětu soudu, nebo z vlastní iniciativy). V takovém případě platí (nastává fikce), že žaloba (návrh na zahájení řízení) byla bez vad již od počátku (tj. ode dne, kdy byla podána u soudu). V projednávané věci však soudy postupovaly opačným způsobem, kdy v neprospěch žalobce dovodily z jeho podání, které mělo být odstraněním vad žaloby, de facto omezení jeho původně žalovaného nároku, aniž by mu tuto skutečnost daly jakýmkoli způsobem najevo. Na tomto místě je opětovně nutno připomenout, že se jedná o nárok z titulu škody na zdraví, přičemž v řízení byla prokázána objektivní odpovědnost žalované za vznik této škody. Jakkoli byla stěžovatelka vyzvána ohledně všech jí žalobou uplatněných nároků výzvou k odstranění vad návrhu k vyčíslení konkrétní výše škody, lze konstatovat, že ohledně nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti je ohledně doby poskytování, nikoli vyčíslené výše, nárok na rentu stěžovatelkou v žalobě ve spojení s podáním ze dne 19. 12. 2001 řádně uplatněn. Obecné soudy však přihlížely pouze k podání právní zástupkyně ze dne 22. 10. 2002, ve kterém byl formulován nový petit žaloby, a zmíněným rozporem se nezabývaly.
22. Ústavní soud uzavírá, že postupem obecných soudů bylo v projednávané věci porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelky na spravedlivý proces, neboť jí bylo zabráněno, aby její věc byla projednána stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu. Jak již přitom Ústavní soud uvedl ve svém nálezu ze dne 25. 9. 1997 sp. zn. IV. ÚS 114/96 (N 114/9 SbNU 7), právo plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny, totiž právo na řádný a spravedlivý proces, zahrnuje v sobě nejen právo na spravedlivý způsob vedení procesu, ale také právo na trvání procesu až do jeho ukončení zákonem předpokládaným způsobem.
23. Ústavní soud proto, aniž by se zabýval meritem věci, jehož projednání náleží obecným soudům, ústavní stížnosti vyhověl a podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 1. 2014 č. j. 8 Co 544/2013-569 zrušil. Vzhledem k tomu, že shora uvedený postup soudu prvního i druhého stupně aproboval jako korespondující se svou ustálenou judikaturou též dovolací soud, zrušil Ústavní soud i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014 č. j. 25 Cdo 1915/2014-597.