ECLI:CZ:US:2015:2.US.3791.14.2
sp. zn. II. ÚS 3791/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavních stížností stěžovatelů 1) Milana Kwaczeka, zastoupeného Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem se sídlem Josefa Skupy 1639/21, Ostrava, a 2) RARUKIL s. r. o., se sídlem Přístavní 321/14, Praha 7 - Holešovice, zastoupené JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem se sídlem Škroupova 1114/4, Ostrava, směřujících proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 2012, č. j. 29 Cm 133/2011-103, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 10. 2013, č. j. 5 Cmo 163/2013-151, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, č. j. 32 Cdo 2446/2014-218, za účasti Krajského soudu v Ostravě, Vrchního soudu v Olomouci a Nevyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanými ústavními stížnostmi (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňujícími i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť mají shodně za to, že jimi došlo k porušení jejich práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Vzhledem ke skutečnosti, že obě ústavní stížnosti (původně vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 3791/14 a II. ÚS 3826/14) směřují proti totožným rozhodnutím obecných soudů, vzešlých z řízení, v nichž byli oba stěžovatelé jejich účastníky, přistoupil Ústavní soud z důvodu hospodárnosti a efektivity řízení podle ustanovení §63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s ustanovením §112 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") ke spojení obou věcí ke společnému řízení.
3. Z obsahu obou ústavních stížností, jejich příloh a z vyžádaného spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 29 Cm 133/2011 se podává, že žalobou ze dne 9. 11. 2011 se žalobkyně (společnost DaF - PROJEKT, s.r.o.) domáhala proti stěžovateli 1) jako dlužníkovi a stěžovatelce 2) jako ručiteli, neboť ta dne 30. 11. 2009 koupila podnik stěžovatele 1), jenž se následně stal jejím jednatelem, zaplacení částky 200.150 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazených faktur (ceny) za zhotovení díla - projektové dokumentace pro územní a stavební řízení a výkon inženýrské činnosti pro stavbu "Výrobního areálu firmy Kwaczek ve Frýdku-Místku" dle Smlouvy o dílo ze dne 1. 6. 2006, uzavřené mezi žalobkyní (zhotovitelkou) a stěžovatelem 1) (objednatelem). Krajský soud v Ostravě této žalobě ústavními stížnostmi napadeným rozsudkem vyhověl a zavázal oba stěžovatele zaplatit žalobkyni částku 200.150 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
4. Krajský soud vycházel ze skutečností, že mezi žalobkyní a stěžovatelem 1) byla dne 31. 12. 2008 uzavřena "Dohoda o vzájemném zápočtu pohledávek a závazků", na jejímž základě jednak došlo k částečnému zániku závazku (do výše 132.400 Kč), jednak v ní stěžovatel 1) výslovně prohlásil, že zbytek závazku (v částce 84.100 Kč) zaplatí. Krajský soud uvedený příslib vyhodnotil jako uznání závazku. Stejným způsobem pak krajský soud vyhodnotil i dopis stěžovatelky 2) ze dne 19. 1. 2010, adresovaný žalobkyni, v němž co do důvodu i výše uznala jak zmíněný závazek ve výši 84.100 Kč a přislíbila jeho úhradu, tak i závazky, vyúčtované žalobkyní fakturami č. 2008090 na 59.500 Kč, č. 2008077 na 3.000 Kč a č. 2008048 na 53.550 Kč (včetně DPH). Krajský soud tak dospěl k závěru, že "uznání závazku založilo vyvratitelnou právní domněnku (ve smyslu ustanovení §323 odst. 1 obchodního zákoníku, účinného do 31. 12. 2013), podle které závazek v době uznání (v uznaném rozsahu) na zaplacení ceny díla existoval. V důsledku této vyvratitelné právní domněnky přešlo důkazní břemeno ohledně neexistence závazku k zaplacení (doplatku) ceny díla na (stěžovatele)." Tvrzení stěžovatele 1), že uvedené uznávací prohlášení považoval pouze za "účetní operaci či odsouhlasení závazků pouze pro účely účetní dokumentace", resp. že je nepodepsal, příp. je podepsala účetní, která k tomu neměla oprávnění, krajský soud vyhodnotil jako "účelové", resp. "nepravdivé". Stejně tak krajský soud shledal nedůvodnými a bez opory v provedeném dokazování tvrzení stěžovatelů, že dílo nebylo zhotoveno řádně a včas a došlo tak k vzájemnému započtení uvedených závazků proti smluvní pokutě za prodlení, které vzniklo v důsledku jednání žalobkyně. "Ze smlouvy o dílo vyplývá, že předmětem plnění žalobkyně byla projektová dokumentace na výstavbu výrobního areálu pro podání žádosti o vydání územního rozhodnutí a dále pro podání žádosti o stavební povolení. Z uvedeného tedy vyplývá, že pokud byla obě rozhodnutí vydána, pak byla řádně předána dílčí plnění sjednaná smlouvou, což je prokazováno i protokoly o předání a převzetí projektové dokumentace a stavebním povolením." Krajský soud tak měl za prokázané, že předmět plnění předaný ze strany žalobkyně stěžovateli 1) byl v souladu s účelem stanoveným smlouvou. Z toho důvodu krajský soud ani nevyhověl důkaznímu návrhu stěžovatelů, aby byl za tímto účelem vyhotoven znalecký posudek. Nadto krajský soud konstatoval, že "v řízení nebylo ani prokázáno, že by (stěžovatelé) uplatnili včas nárok z odpovědnosti za vady díla, neboť vytčení vad nebylo vůbec v řízení tvrzeno."
5. Proti uvedenému rozsudku krajského soudu podali stěžovatelé odvolání, v nichž výše předestřené právní závěry shodně zpochybňovali, neboť byli toho názoru, že krajský soud je založil jednak na nesprávném hodnocení provedených důkazů, pokud dospěl k závěru o bezvadnosti provedeného díla ze strany žalobkyně, jednak na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu, neboť neprovedl všechny stěžovateli navržené důkazy (zejména znalecký posudek). Vrchní soud uvedená odvolání stěžovatelů nicméně v ústavních stížnostech napadeném rozsudku shledal nedůvodnými a rozsudek krajského soudu ve výroku I. jako věcně správný podle ustanovení §219 o. s. ř. potvrdil. Naopak výrok II. rozsudku krajského soudu o nákladech řízení vrchní soud změnil, když stěžovatele zavázal zaplatit na nákladech řízení žalobkyni částku 34.623 Kč, v neposlední řadě pak rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vrchní soud předně označil zjištění učiněná krajským soudem z jím provedených důkazů "za správná, stejně jako tímto soudem zjištěný celkový skutkový stav." Následně se vrchní soud zcela ztotožnil i s výše předestřenými právními závěry krajského soudu, když konstatoval, že "za situace, kdy byl závazek uznán podle §323 ObchZ, platí vyvratitelná právní domněnka, že závazek v uznaném rozsahu trval v době jeho uznání (...) Protože (stěžovatelé) právní domněnku vyplývající z uznání nevyvrátili, rozhodl soud prvního stupně správně, když žalobě vyhověl a přiznal žalobkyni jak jistinu, tak i požadované příslušenství." (str. 8 - 9 rozsudku). Odvolací námitky a obranu stěžovatelů vrchní soud (shodně s krajským soudem) označil za "účelové" a "nedůvodné".
6. Dovolání stěžovatelů, jehož přípustnost shodně dovozovali z ustanovení §237 o. s. ř. s tvrzením, že "dovolání se týká právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena", pak Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., když konstatoval, že podaná dovolání nesplňovala obligatorní zákonné náležitosti, neboť stěžovatelé v rozporu s ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. i se závěry judikatury (viz v odůvodnění uvedené odkazy na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, či sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, dostupné rovněž na www.nssoud.cz, či na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3524/13 ze dne 21. 1. 2014, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz) nijak neuvedli, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř., především tedy blíže nevymezili onu "dosud neřešenou právní otázku".
7. Stěžovatelé v obsahově téměř totožných ústavních stížnostech závěry obecných soudů i nadále zpochybňují a na podporu tvrzení o porušení svého práva na spravedlivý proces předkládají obdobnou argumentaci, která byla již obsahem nejen výše uvedených dovolání či předtím odvolání, ale dokonce i součástí jejich vyjádření k žalobě. Stěžovatelé tak od samého počátku setrvávají na stanovisku, že obecné soudy při posouzení sporné otázky existence žalovaného závazku z předmětné smlouvy o dílo vycházely z nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a své právní závěry založily na nesprávném hodnocení provedených důkazů. Z toho důvodu i v samotném obsahu ústavních stížností zpochybňují jednotlivá skutková zjištění a rozporují konkrétní dílčí závěry, k nimž v napadených rozhodnutích obecné soudy dospěly (zejm. platné uznání závazku, bezvadné dílo provedené žalobkyní a tedy nedůvodnost námitky započtení žalovaného závazku vůči smluvní pokutě).
8. Ústavní soud posoudil obsah obou ústavních stížností a dospěl k závěru, že představují zjevně neopodstatněné návrhy ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného jiného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v pravomocném rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
9. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy, v posuzovaném případě v řízení o stěžovateli podaných odvoláních a dovoláních, anebo dokonce ve stejném rozsahu, jako učinil soud prvního stupně v řízení o žalobě žalobkyně na zaplacení výše uvedeného smluvního závazku, a tedy, aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Stěžovatelé nicméně svou argumentací obsaženou v ústavních stížnostech, která je ve svém obsahu v podstatě opakováním námitek uplatněných v předchozích řízeních, staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Z obsahu obou ústavních stížností je zcela zřejmé, že stěžovatelé svými námitkami brojí především proti samotnému, pro ně nepříznivému výsledku dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy, aniž by předestřeli jakákoliv ústavně relevantní tvrzení ohledně jimi namítaného porušení práva na spravedlivý proces.
10. Pokud stěžovatelé ve vztahu k napadeným rozhodnutím krajského a vrchního soudu zpochybňují jejich postup v rámci procesu dokazování, Ústavní soud zdůrazňuje, že ve své ustálené judikatuře zřetelně vymezil, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedených obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy [srov. k tomu např. nálezy sp. zn. I. ÚS 4/04 ze dne 23. 3. 2004 (N 42/32 SbNU 405); nebo sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407)].
11. V nyní projednávané věci jak krajský soud, tak i vrchní soud dle názoru Ústavního soudu při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce vyhodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavně zaručená práva obsažená v Listině. S námitkami stěžovatelů, které jsou opětovně předkládány i v ústavních stížnostech, se obecné soudy řádně vypořádaly a svůj právní závěr ohledně důvodnosti žaloby a existenci žalovaného smluvního závazku velmi podrobně, s oporou v provedených důkazech, zdůvodnily. Nadto krajský soud zdůvodnil, proč důkazní návrhy stěžovatelů (zejm. znalecký posudek) shledal nadbytečnými. Nelze se proto ztotožnit s námitkami stěžovatelů vůči způsobu vedení dokazování i hodnocení důkazů ze strany obecných soudů, jimiž se ve skutečnosti snaží čelit důkazní nouzi, v níž se stěžovatelé ocitli při obraně proti návrhu žalobkyně, kterou nadto obecné soudy opakovaně shledaly "účelovou" či dokonce založenou na prokazatelně nepravdivých tvrzeních, když stěžovatel 1) nejprve ve vyjádření k žalobě namítal, že podpis na uznávacím prohlášení nebyl jeho, což ovšem následně v odvolacím řízení sám vyvrátil. Ze skutečnosti, že se stěžovatelé s právními závěry obecných soudů neztotožňují, nelze bez dalšího dovozovat porušení jejich práva na spravedlivý proces, neboť to v žádném případě nelze interpretovat tak, že by z práva na spravedlivý proces vyplývalo i právo na příznivé rozhodnutí ve věci.
12. Stejně tak Ústavní soud neshledal porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces ve způsobu, jakým Nejvyšší soud posoudil přípustnost jimi podaných dovolání z hlediska naplnění podmínek dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., když konstatoval, že stěžovatelé nijak blíže neuvedli, v čem konkrétně spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. Jak vyplývá z obsahu těchto dovolání, stěžovatelé v nich předestřeli téměř totožné námitky, jako v předchozích řízeních před soudy nižších instancí, a nijak tedy svou argumentaci nepřizpůsobili specifickému charakteru dovolání jako mimořádného opravného prostředku, když ani blíže nevymezili onu "dosud neřešenou právní otázku" ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř.
13. Výše uvedeným právním závěrům, ani postupu obecných soudů tak nelze dle názoru Ústavního soudu z ústavněprávního hlediska nic podstatného vytknout, a proto obě ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrhy zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu