ECLI:CZ:US:2015:2.US.467.15.1
sp. zn. II. ÚS 467/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Milana Kuchty, zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem, se sídlem Jindřicha Plachty 28, Praha 5, proti usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 č. j. 2 ZN 2806/2013 ze dne 21. 1. 2015, a usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha IV, Služby kriminální policie a vyšetřování, 8. oddělení obecné kriminality č. j. KRPA-190004-81/TČ-2013-001478 ze dne 15. 12. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 2. 2015 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými měla být porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 11, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Současně žádá o odklad vykonatelnosti usnesení a o přednostní projednání věci.
Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že v trestní věci podezřelého Jakuba Řacha bylo napadeným usnesením policejního komisaře rozhodnuto podle §80 odst. 1 věta druhá trestního řádu (dále též jen "tr. ř.") o vydání vozidla (označeného ve výroku usnesení), klíčů od vozidla, technického průkazu, emisní karty a potvrzení o povinném pojištění společnosti CCB Sport s. r. o., IČ 28334183, se sídlem Pod Vinicí 409, Praha Modřany. Uvedené vozidlo vydal podezřelý dne 29. 5. 2013 dle §78 tr. ř. policejním orgánům. Protože již nebylo předmětného vozu k dalšímu řízení třeba, přičemž nepřicházelo v úvahu jeho propadnutí nebo zabrání a bylo nepochybné, že vlastníkem je společnost CCB Sport s. r. o., policejní orgán rozhodl o jeho vydání této společnosti. Stěžovatel a podezřelý podali proti usnesení policejního orgánu stížnosti, o nichž rozhodla státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 dalším napadeným usnesením, jímž podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. obě stížnosti jako nedůvodné zamítla. Ztotožnila se s rozhodnutím policejního orgánu, které označila za zákonné a důvodné.
Stěžovatel svou ústavní stížnost odůvodňuje poukazem na průběh řízení, v němž se dle jeho názoru objevily pochybnosti ohledně vlastnictví k předmětnému vozidlu. Uvádí, že vůz nabyl na základě řádně uzavřené kupní smlouvy se společností World Car Praha s. r. o., která jej předtím zakoupila od společnosti DIAMANT CAR CENTRUM s. r. o. Z provedeného dokazování vyvozuje, že tato společnost byla v dobré víře o svém vlastnictví k vozu, takže je nezpochybnitelná i dobrá víra společnosti World Car Praha s. r. o. Má za to, že s ohledem na ustanovení §446 obchodního zákoníku se společnost World Car Praha s. r. o. nepochybně stala vlastníkem vozidla a následně své vlastnictví převedla na stěžovatele, který se rovněž považuje za vlastníka, a to bez ohledu na případnou neexistenci vlastnického práva všech právních předchůdců. Je přesvědčen, že v daném případě, kdy si na věc činilo nárok více osob, mělo být vozidlo dáno do notářské úschovy, neboť přetrvávají pochybnosti o nároku společnosti CCB Sport s. r. o.
Ústavní soud předesílá, že v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 183/1992 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
K namítanému porušení práva na spravedlivý proces Ústavní soud konstatuje, že uvedená ustanovení Listiny a Úmluvy nebyla napadenými usneseními porušena. Za situace, kdy na vozidlo uplatnili právo společnost CCB Sport s. r. o. a stěžovatel, bylo nutné jako otázku předběžnou vyřešit, která z osob má skutečně právo na jeho vydání. Tohoto úkolu se policejní orgán zhostil náležitě. Měl přitom k dispozici dostatek důkazů, vyvracejících stěžovatelovu argumentaci stran svého vlastnického práva. Pokud po jejich vyhodnocení naopak neměl pochyb o právu na tuto věc společnosti CCB Sport s. r. o., nelze jeho závěrům, s nimiž se ztotožnil i stížnostní orgán, z pohledu ústavního cokoli vytknout. Rozhodnutí policejního orgánu bylo řádně přezkoumáno k tomu příslušným státním zastupitelstvím, které patřičně reagovalo i na námitky stěžovatele uplatněné v ústavní stížnosti. Obě napadená usnesení jsou řádně a konzistentně odůvodněna, přičemž nevykazují znaky svévolného rozhodnutí.
Ústavní soud připomíná, že je oprávněn hodnotit důkazy provedené v napadeném řízení jen v případě, pokud vyvozené právní závěry stojí v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění rozhodnutí nevyplývají. Takový extrémní nesoulad však v posuzovaném případě neshledal.
Pokud jde o tvrzené porušení ustanovení čl. 11 odst. 1 Listiny, Ústavní soud připomíná, že rozhodnutí o vydání věci dle ustanovení §80 odst. 1 trestního řádu nemá z hlediska věcného či závazkového práva žádný konstitutivní či deklaratorní účinek a není v zásadě způsobilé zasáhnout do vlastnického práva stěžovatele. Rozhodnutím o vydání věci totiž není definitivně vyřešena otázka vlastnického práva k vydávané věci (srov. Šámal, Pavel a kol.: Trestní řád, 6. vydání, Praha, C. H. Beck, 2008, s. 664), neboť rozhodnout o vlastnictví toho kterého předmětu není věcí orgánů činných v trestním řízení. Po materiální stránce tak zůstává stěžovateli zachována možnost domáhat se svého vlastnického práva v občanskoprávním řízení (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3281/09 ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. II. ÚS 3537/10 ze dne 15. 12. 2010, III. ÚS 3847/12 ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. II. ÚS 4208/12 ze dne 6. 2. 2013).
Lze uzavřít, že obecné soudy řádně odůvodnily, proč neakceptovaly tvrzení stěžovatele o jeho právu k předmětnému vozidlu. Obsah napadených rozhodnutí tak nelze považovat za projev libovůle s následky porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny.
Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Za těchto okolností Ústavní soud již samostatně nerozhodoval pro nadbytečnost o vyhovění návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí dle ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. března 2015
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu