ECLI:CZ:US:2015:2.US.535.15.1
sp. zn. II. ÚS 535/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Lenky Cinkové, zastoupené JUDr. Lenkou Kolářovou, advokátkou, se sídlem Přemyslovská 28, Praha 3, proti usnesení Okresního soudu v Šumperku č. j. 3 Nt 351/2014-23 ze dne 3. 2. 2015, usnesení Okresního soudu v Šumperku č. j. 3 T 183/2014-582 ze dne 23. 10. 2014 a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci č. j. 68 To 351/2014-617 ze dne 7. 1. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 2. 2015, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavní právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve spojení s čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti a spisu Okresního soudu v Šumperku sp. zn. 3 Nt 351/2014 se podává, že usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Šumperku sp. zn. Zn 5491/2013-20 ze dne 5. 12. 2013 bylo rozhodnuto o zajištění peněžních prostředků do částky 215 272 Kč na osobním účtu stěžovatelky (blíže označeném ve výroku usnesení) s odůvodněním, že stěžovatelka je podezřelá ze spáchání skutku, který by mohl být kvalifikován jako přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a že finanční prostředky na předmětném účtu jsou výnosem z trestné činnosti. Stížnost stěžovatelky Okresní soud v Šumperku (dále též "okresní soud") usnesením č. j. 3 Nt 351/2014-3 ze dne 10. 1. 2014 podle §148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), zamítl. Stěžovatelka vzápětí nato podala žádost o zrušení zajištění peněžních prostředků, přičemž tato její žádost byla zamítnuta usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Šumperku č. j. ZN 5491/2013-74 a stížnost proti tomuto rozhodnutí okresní soud zamítl usnesením č. j. 0 Nt 401/2014-9 ze dne 26. 2. 2014. Proti uvedeným usnesením okresního soudu podala stěžovatelka ústavní stížnost, na základě které Ústavní soud vydal dne 10. 12. 2014 pod sp. zn. IV. ÚS 919/14 nález (přístupný stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz), jímž obě tato usnesení zrušil, neboť shledal, že jejich odůvodnění je naprosto nedostatečné.
Okresní soud následným usnesením napadeným projednávanou ústavní stížností podle §146a odst. 1 písm. c) tr. ř. a §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. stížnost stěžovatelky proti usnesení o zajištění peněžních prostředků znovu zamítl jako nedůvodnou.
Dalším napadeným usnesením okresní soud zamítl opakovanou žádost stěžovatelky o zrušení zajištění peněžních prostředků podle §79a odst. 4 tr. ř. O stížnosti rozhodl Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále též "krajský soud") posledně napadeným usnesením, jímž podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. stížnost zamítl, neboť shledal rozhodnutí soudu prvního stupně jako správné, důvodné a zákonné.
Stěžovatelka po podrobné rekapitulaci průběhu dosavadního trestního řízení nacházejícího se ve stádiu řízení před soudy (na stěžovatelku byla dne 6. 8. 2014 podána obžaloba, která ji viní ze spáchání přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku) namítá, že krajský soud i okresní soud porušily její právo na spravedlivý proces, a to zejména užitím svévole a ignorováním podstatných okolností a faktů vyplývajících ze shromážděných důkazů, tedy porušením zásady rovnosti "zbraní" a zásady přiměřenosti užití prostředků trestní represe a trestního řízení. Dle přesvědčení stěžovatelky oba soudy svá rozhodnutí řádně neodůvodnily a s argumenty stěžovatelky se nevypořádaly. Stěžovatelka tvrdí, že peněžní prostředky, na něž se vztahuje zajištění, prokazatelně nepocházejí z trestné činnosti, přičemž doposud provedené důkazy její vinu vyvracejí. Namítá, že zajištěné finanční prostředky nemůže již více než rok používat, přičemž krajský soud nijak nezdůvodnil své tvrzení, že zajištění není nepřiměřené. Nesouhlasí ani se způsobem, jakým se krajský soud vypořádal s její námitkou, že jsou jí na účet posílány její dávky invalidního důchodu, s nimiž nemůže disponovat.
Účastníci řízení - Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci a Okresní soud v Šumperku byli vyzváni, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili. Krajský soud v plném rozsahu odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že se dále vyjadřovat nebude. Okresní soud uvedl, že nevyužívá možnosti se k věci vyjádřit. Za této situace Ústavní soud vyjádření soudů, která neobsahují žádnou argumentaci, stěžovatelce nezasílal k replice.
Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je uvedena zvláštní kategorie návrhů zjevně neopodstatněných. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
Stěžovatelka v podstatě vyslovuje přesvědčení, že nyní napadená usnesení vykazují stejné ústavní deficity jako usnesení, která byla zrušena nálezem sp. zn. IV. ÚS 919/14.
V uvedeném nálezu sp. zn. IV. ÚS 919/14 Ústavní soud k důvodům zrušení rozhodnutí ve věci zajištění předmětných peněžních prostředků vyložil, že "napadená usnesení okresního soudu v konfrontaci s dílčími argumenty konkrétních námitek stěžovatelky co do náležitého obsahu odůvodnění neobstojí. Tato odůvodnění jsou naprosto nedostatečná. Není z nich zřejmé, v čem má vůbec spočívat trestná činnost, z níž je stěžovatelka podezřelá. Jakou výši škody měla případně způsobit. Všechny jen trochu konkrétnější údaje jsou v odůvodněních citovány jako argumentace stěžovatelky. S touto argumentací se však soud ve svých rozhodnutích ani v náznaku nevypořádal. V později vydaném rozhodnutí je z jednolitého textu odůvodnění jen obtížně zjistitelné, co je názor stěžovatelky, co státního zástupce a co soudce. Tyto nedostatky činí obě rozhodnutí zcela nepřezkoumatelnými. Soud tak porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny" (viz bod 14 nálezu).
Uvedené deficity rozhodnutí navazující na kasační nález nevykazuje. Okresní soud poté, co nález Ústavního soudu obdržel, opětovně věc projednal, přičemž stížnost stěžovatelky proti usnesení státního zástupce o zajištění peněžních prostředků na účtu stěžovatelky znovu zamítl jako nedůvodnou. Rozhodl tak za situace, kdy na stěžovatelku byla již podána obžaloba pro přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. V napadeném rozhodnutí je podrobně popsáno, jakým konkrétním jednáním se měla stěžovatelka uvedeného činu dopustit, nechybí ani vymezení výše škody, kterou měla stěžovatelka poškozenému způsobit. Tato výše přitom podstatně přesahuje finanční částku, které se zajištění týká. Pokud soud odmítl námitky obhajoby o nezákonnosti a nepřiměřenosti zajištění peněžních prostředků, jeho úvahy jsou z rozhodnutí dostatečně seznatelné, stejně jako závěr (učiněný s vyšším stupněm pravděpodobnosti) svědčící o tom, že peněžní prostředky na účtu stěžovatelky jsou výnosem z trestné činnosti, pro kterou je společně se spoluobžalovaným Ing. Dobešem stíhána. V usnesení je také zřetelně oddělena část věnovaná rekapitulaci argumentace stěžovatelky a část vztahující se k vlastnímu odůvodnění úvah a závěrů soudu a k vypořádání se s námitkami stěžovatelky.
Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti zformuloval požadavky kladené na rozhodnutí o zajištění majetkových hodnot dle §79a a násl. tr. řádu - rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), což znamená že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 379/03 ze dne 23. 10. 2003).
V projednávaném případě byly shora vytyčené požadavky splněny. Ústavní soud neshledal pochybení, pro které bylo první rozhodnutí okresního soudu nálezem zrušeno, ani deficity, vyplývající z judikatury Ústavního soudu, na niž stěžovatelka odkazuje. Posouzení vlastních podmínek pro vydání rozhodnutí o zajištění finančních prostředků Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat, neboť by tím předjímal výsledek dosud neskončeného řízení a nahrazoval tak činnost orgánů činných v trestním řízení (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 105/07 ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 3201/13 ze dne 27. 2. 2014).
Ústavní soud nezjistil žádné ústavní deficity ani ve vydání dalších napadených usnesení okresního soudu a krajského soudu. Byť je prvně uvedené usnesení, kterým okresní soud zamítl žádost stěžovatelky o zrušení zajištění předmětných peněžních prostředků, stručné, jsou z něho patrné důvody, které soud k rozhodnutí vedly, nechybí ani specifikace trestného jednání, z něhož je stěžovatelka obžalována, a které naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, ani poukaz na relevantní okolnosti, které osvědčují nutnost trvajícího zajištění peněžních prostředků a nasvědčují tomu, že tyto prostředky jsou výnosem z trestné činnosti stěžovatelky. Nadto je z odůvodnění usnesení krajského soudu zřejmé, jakým způsobem se soud vypořádal s klíčovými námitkami stěžovatelky.
Pokud stěžovatelka poukazuje na to, že okresní soud v podstatě opsal argumenty uváděné v předchozích rozhodnutích, i z obsahu jejích stížností je patrné, že opakuje stále stejné námitky, takže nemůže soudům vytýkat, že na ně reagují obdobně.
Lze uzavřít, že dosavadní procesní úkony orgánů činných v trestním řízení nepředstavují neodčinitelné zásahy do základních práv stěžovatelky. O takový zásah by šlo až tehdy, nebyla-li by splněna podmínka, že zajištění peněžních prostředků musí trvat jen po nezbytně nutnou dobu, kdy je vzhledem k dosažení účelu trestního řízení nutné. Jinými slovy, časové omezení nakládání s těmito prostředky musí splňovat požadavek přiměřenosti. Pokud by k zásahu do vlastnického práva docházelo po nepřiměřeně dlouhou dobu, šlo by o zásahy neproporcionální. Plynutím času totiž ubývá legitimita omezení základních práv ve prospěch veřejného zájmu na naplnění účelu trestního řízení a zesiluje se potřeba obnovit respekt k základním právům jednotlivce (viz nález ze dne 12. 12. 2005 sp. zn. IV. ÚS 689/05, N 225/39 SbNU 379).
projednávaném případě však nelze dospět k závěru, že by se další trvání zajištění předmětných finančních prostředků stalo již neudržitelným opatřením.
Nadto jsou argumenty uplatněné v posuzované ústavní stížnosti obdobné s námitkami již řešenými Ústavním soudem v rámci ústavních stížností stěžovatelky, které byly usneseními sp. zn. IV. ÚS 2227/14 ze dne 13. 5. 2015 a sp. zn. I. ÚS 754/15 ze dne 26. 5. 2015 odmítnuty jako zjevně neopodstatněné. V důsledku toho jsou obdobné i důvody, pro které nelze přisvědčit námitkám uplatněným v nyní projednávané ústavní stížnosti.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2015
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu