ECLI:CZ:US:2015:2.US.577.15.1
sp. zn. II. ÚS 577/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele RS BAU s. r. o., se sídlem Praha 1, Spálená 92/21, zastoupeného Mgr. Michalem Šimků, advokátem, se sídlem Šítkova 233/1, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, ze dne 24. 11. 2014, č. j. 64C 36/2014-38, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 2. 2015, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v článku 90 Ústavy České republiky, a v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel spatřuje za nesprávný zejména výrok II. napadeného rozhodnutí, tedy výrok o nákladech řízení, a k němu také vztahuje veškerou svou argumentaci. Ta spočívá v tvrzení, že Obvodní soud pro Prahu 1 nesprávně aplikoval v dané věci §142a odst. 1 o. s. ř., podle kterého má žalobce, který měl úspěch v řízení o splnění povinnosti, právo na náhradu nákladů řízení proti žalovanému, jen jestliže žalovanému ve lhůtě nejméně 7 dnů před podáním návrhu na zahájení řízení zaslal na adresu pro doručování, případně na poslední známou adresu výzvu k plnění. Stěžovatel tvrdí, že mu výzva k zaplacení doručena (vhozena do schránky) nebyla, a dopis, o kterém žalobce tvrdí, že jej poslal, nikdy neobdržel. Žalobce dle stěžovatele v řízení neprokázal, že by výzva byla stěžovateli doručena, a k důkazu předložil pouze hromadný poštovní arch bez řádné specifikace.
3. Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Obvodního soudu pro Prahu 1 nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti. Vyžádání vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení k ústavní stížnosti, eventuálně spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne.
4. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se způsobem, jakým Obvodní soud pro Prahu 1 aplikoval ohledně nákladů řízení §142a o. s. ř. Z hlediska opodstatněnosti ústavních stížností směřujících proti náhradově nákladovým výrokům rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zastává stanovisko, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); opakovaně již bylo řečeno, že povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Z uvedených důvodů přistupuje Ústavní soud k návrhům týkajícím se rozhodování o náhradě nákladů řízení značně rezervovaně. V posuzované věci navíc přistupuje další podstatný faktor: kromě toho, že návrh směřuje proti výroku o nákladech řízení, bylo rozhodováno v bagatelním sporu, přičemž shodný přívlastek platí i pro výši vzniklých nákladů řízení.
5. Ústavní soud však současně připomíná, že ačkoliv se žádné z ustanovení Listiny či Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") o nákladech civilního řízení, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje, principy spravedlivého procesu zakotvené v článku 36 a násl. Listiny, resp. článku 6 odst. 1 Úmluvy je nezbytné přiměřeně aplikovat i na rozhodování o nákladech řízení za předpokladu, že tyto náklady vznikly v průběhu rozhodování věci týkající se občanských práv nebo závazků, k čemuž v projednávaném případě došlo. Současně však je třeba mít na zřeteli, že pokud jde o konkrétní výši náhrady, není úkolem Ústavního soudu jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí či čtvrté instance ve vztahu k rozhodnutím přijatým obecnými soudy; v tomto směru je třeba respektovat ústavní principy nezávislosti soudů a soudců zakotvené v čl. 81 a čl. 82 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Je tudíž úlohou obecných soudů interpretovat a aplikovat relevantní zákonná pravidla procesní a hmotněprávní povahy; navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu. Ústavní soud je ovšem oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovují obecnému požadavku procesní spravedlivosti obsaženému v článku 36 a násl. Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
6. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí týkajících se otázky nákladů řízení (srov. např. nález ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03, N 69/33 SbNU 189, 194), uvedl, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část dopadají postuláty spravedlivého procesu. Nesouhlasí-li účastník se způsobem, jakým obecné soudy rozhodly o nákladech řízení, může v argumentaci k ústavní stížnosti uplatňovat výlučně jen námitky týkající se údajné nespravedlivosti postupu obecných soudů, např. že rozhodnutí o náhradě nákladů nebylo dostatečným způsobem odůvodněno, účastník neměl možnost se vyjádřit apod. Ústavní soud je pak oprávněn posoudit, zda rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení a postup mu předcházející vyhovují ústavním požadavkům procesní spravedlivosti.
7. Vztáhnuv shora uvedené obecné principy na projednávaný případ, dospěl Ústavní soud k závěru, že postup Obvodního soudu pro Prahu 1 vedoucí k vydání napadeného náhradově nákladového výroku nelze označit za svévolný či nepřiměřený. Obvodní soud pro Prahu 1 řádně provedl dokazování, jehož výsledkem bylo zjištění, že žalobce před podáním žaloby vyzval stěžovatele k zaplacení dlužné částky ve výši 4 427 Kč jako dluhu vzniklého z titulu nezaplaceného pojistného. Pokud stěžovatel považuje důkaz opisem předžalobní upomínky a potvrzení o jejím podání u České pošty za nedostatečný, je nutno upozornit, že ve smyslu §142a o. s. ř. předmětná výzva nemusí být doručena, postačí, aby ji žalobce zaslal na adresu pro doručování, případně na poslední známou adresu žalovaného. Pokud stěžovatel s takovým výkladem nesouhlasí a považuje jej za formalistický a tudíž neústavní, lze jen dodat, že citované ustanovení, které zavedla do procesního předpisu tzv. velká exekuční novela, provedená zákonem č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinná od 1. ledna 2013, počítá s častou situací, kdy je dlužník nekontaktní, své povinnosti neplní a nekomunikuje s věřitelem. Ve smyslu citovaného ustanovení pro splnění povinnosti zaslat žalovanému výzvu tedy postačí, aby žalobce prokázal (například podacím lístkem, potvrzením o odeslání datové zprávy), že minimálně sedm dnů před podáním žaloby výzvu odeslal do veřejné datové sítě nebo předal k poštovní přepravě, aniž by bylo rozhodné, zda byla následně také doručena ve smyslu tohoto zákona nebo poštovního řádu (srovnej Jirsa, J., Doležal, M., Vančurová K. a kol. Občanské soudní řízení. Soudcovský komentář. Praha: Havlíček Brain Team, 2014, str. 409).
8. Obvodní soud pro Prahu 1 se taktéž důkladně vypořádal s námitkou stěžovatele ohledně změny jeho sídla, když vyšel ze znění článku 17 Všeobecných pojistných podmínek pro pojištění majetku podnikatelů VPP NP 2005, podle kterého se písemnosti týkající se pojištění budou doručovat prostřednictvím držitele poštovní licence podle zvláštního zákona na poslední známou adresu účastníka pojištění. Takovou adresou bylo dle zjištění soudu sídlo stěžovatele zapsané v obchodním rejstříku ke dni podpisu smlouvy o pojištění majetku podnikatelů ke dni 18. 11. 2008. Účastníky sjednaná pojistná smlouva přitom stanovila, že stěžovatel, jakožto pojistník, byl povinen sdělit žalované skutečnost, že se v místě doručení označeném v pojistné smlouvě nezdržuje (článek 17 odst. 4 VPP MP 2005). Obvodní soud pro Prahu 1 proto dovodil, že pokud žalobce doručoval zásilky žalovanému prostřednictvím držitele poštovní licence na stěžovatelem sdělenou adresu, a zásilka se vrátila jako nedoručitelná, byla v souladu se smluvním ujednáním účastníků považována za písemnost doručenou. Ústavní soud má za to, že Obvodní soud pro Prahu 1 tento svůj závěr dostatečně odůvodnil; z pohledu ústavněprávního nelze shledat na tomto závěru nic, co by mohlo stěžovatelem požadovaný kasační zásah opodstatnit; nesouhlasná polemika stěžovatele s postupem soudu důvod pro zásah Ústavního soudu nezakládá.
9. Nad rámec výše uvedeného lze dodat, že i podle komentářové literatury nelze na žalobce klást požadavek, aby doručoval v souladu s §46 a násl. o. s. ř. již proto, že se v době zasílání předžalobní výzvy účastníci zatím nepohybují v režimu práva procesního, nýbrž hmotného. Žalobce tak může vycházet z adresy, kterou mu žalovaný sdělí, případně ze které s ním komunikuje. Pokud mu účastník nesdělí novou dresu, ani se ji účastník nedozví jinak, pak se pro účely žalobce bude jednat o poslední známou adresu (srovnej Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Šínová, R. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 999 s.).
10. Ústavní soud uzavírá, že v souzené věci postupoval Obvodní soud pro Prahu 1 v hranicích vymezených příslušnými procesními předpisy a ve věci aplikoval podústavní právo ústavně konformním způsobem. V přezkoumávaném rozhodnutí nelze spatřovat ani libovůli ani extrémní nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem a z něho vyvozenými právními závěry ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Napadené rozhodnutí je logické, jasné, přesvědčivé a je tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelné.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti
účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. března 2015
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu