ECLI:CZ:US:2015:2.US.72.15.1
sp. zn. II. ÚS 72/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: Středisko Služeb Kupónové Privatizace, se sídlem Rybná 14, 110 00 Praha 1, zastoupeného advokátem JUDr. Josefem Jurasem, se sídlem Jiráskovo nám. 8, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2014, č. j. 9 Afs 42/2013-105, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2013, č. j. 11 Ca 338/2009-104, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatele proti v záhlaví uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí bankovní rady České národní banky ze dne 27. 8. 2009, č. j. 2009/2260/110, kterým byl zamítnut rozklad proti rozhodnutí České národní banky ze dne 29. 4. 2009, č. j. 2011/1823/110, kterým bylo konstatováno, že se stěžovatel dopustil správního deliktu podle §187 písm. a) zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění účinném do 30. 6. 2008, a to tím, že minimálně od srpna 2004 do 19. 12. 2007 poskytoval neoprávněně investiční službu obchodování s investičními nástroji na vlastní účet podle §4 odst. 2 písm. c) zákona 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění účinném do 30. 6. 2008, ve vztahu k akciím společnosti ŠTI Holding, a. s., za což byla stěžovateli uložena pokuta ve výši 1.500.000,- Kč.
Podle názoru stěžovatele napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 4 odst. 4, čl. 11, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Rozhodné závěry ústavní stížností napadených a v záhlaví uvedených rozhodnutí jsou stěžovateli známy, proto je netřeba rekapitulovat.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že zásadní je v jeho věci posouzení, zda naplňoval znaky tvůrce trhu či nikoliv, neboť pokud by nebyl tvůrcem trhu, pak by ke své činnosti nepotřeboval povolení a nemohl by být sankcionován. V této souvislosti považuje stěžovatel výklad pojmu tvůrce trhu, který učinil Nejvyšší správní soud i Městský soud v Praze, za natolik extrémní, že vybočuje z mezí ústavnosti. Tvůrcem trhu se podle jedné z definic zákona o kapitálovém trhu, ve znění k 1. 7. 2008 (§4b odst. 3 věta první), rozumí osoba, která na finančním trhu obchoduje na vlastní účet s investičními nástroji tak, že průběžně nabízí účastníkům příslušného trhu nebo jeho části příležitost uzavřít s ní obchod týkající se investičního nástroje za jí stanovenou cenu.
Stěžovatel souhlasí se závěrem Nejvyššího správního soudu, že tuto zákonnou definici je nutno vykládat v duchu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/39/ES, která v čl. 4 odst. 1 bod 8 stanoví, že tvůrcem trhu je osoba, která trvale působí na finančních trzích jako osoba ochotná obchodovat na vlastní účet formou nákupu a prodeje finančních nástrojů. Stěžovatel rovněž souhlasí s tím, že slovo "trvale" užité v české verzi směrnice je nutné vykládat ve smyslu průběžně a kontinuálně. Pojem "kontinuálně" je však podle stěžovatele možné vyjádřit i slovy souvisle a nepřetržitě. Podle stěžovatele je tak tvůrcem trhu podle uvedené zákonné definice jen osoba, která projevuje svou ochotu obchodovat na vlastní účet nabídkami konkrétních obchodů, a to nikoliv nahodile ani opakovaně, ale souvisle a nepřetržitě, tedy průběžně.
Proto, podle stěžovatele, jestliže Nejvyšší správní soud vyložil v odstavci č. 46 odůvodnění napadeného rozsudku pojem "nabízí účastníkům příležitost uzavřít obchod" jako pouhé "vyjádření ochoty obchodovat na vlastní účet" s tím, že zde nemusí být dána užší souvislost s faktickým obchodováním, zcela tím pomíjí to, že nabízení příležitosti uzavřít obchod musí být trvalé ve smyslu průběžné. Podle stěžovatele při ústavně konformním výkladu jej naopak nelze považovat za tvůrce trhu, a proto k obchodování na vlastní účet podle zákona o kapitálovém trhu, ve znění k 1. 7. 2008, nepotřeboval povolení a nemůže být proto za své jednání trestán. Právní úprava zákona o kapitálovém trhu, ve znění k 1. 7. 2008, je totiž z důvodu, že podle ní již nepředstavuje souzené jednání stěžovatele správní delikt, pro pachatele příznivější a má se proto na jednání stěžovatele aplikovat namísto příslušné právní úpravy předchozí, účinné v době, kdy byl čin spáchán.
Stěžovatel dále namítá, že závěr Nejvyššího správního soudu vyjádřený v odstavci č. 59 odůvodnění napadeného rozsudku, podle kterého dopis stěžovatele ze dne 5. 4. 2005 svědčí o vyjádření ochoty stěžovatele obchodovat s cennými papíry na vlastní účet, je zcela v rozporu s provedenými důkazy. Nejvyšší správní soud podle stěžovatele zcela pominul 4. odstavec tohoto dopisu ze dne 5. 4. 2005, který obsahuje sdělení stěžovatele akcionářům ŠTI Holding, a. s., že jim nabízí vyzvednutí a úschovu akcií, přičemž oni zůstanou nadále akcionáři.
Nejvyšší správní soud dále svůj závěr o tom, že stěžovatel činnost spočívající v obchodování s investičními nástroji (akciemi ŠTI Holding, a. s.) prováděl za účelem zisku, vzal za prokázaný nabídkou společnosti ATLANTIK finanční trhy, a. s., a stanovami stěžovatele. V této souvislosti v odstavci č. 81 odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyšší správní soud uvádí, že stěžovatel pro své tvrzení o nemožnosti vycházet z nabídek společnosti ATLANTIK finanční trhy, a. s., neposkytl žádná bližší tvrzení. Stěžovatel však ve své ústavní stížnosti tvrdí, že danou námitku odůvodnil v doplnění kasační stížnosti v článku III. odst. 4 na stranách 9-11 a na tomto místě také navrhl provedení důkazu dotazem na společnost ŠTI Holding, a. s., a její akcionáře. Tyto důkazy však nebyly provedeny, aniž by to Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku odůvodnil, čímž zatížil řízení vadou, která bývá označována jako opomenutý důkaz a představuje porušení základních práv stěžovatele.
Stěžovatel konečně namítá, že byl zkrácen na svém právu na spravedlivý proces, neboť mu nebylo v řízení před Nejvyšším správním soudem umožněno přednést veškeré námitky pro posouzení oprávněnosti jeho kasační stížnosti. Uvedené nastalo důsledkem toho, že Nejvyšší správní soud vycházel ve svých závěrech z jiné zákonné definice tvůrce trhu, než Česká národní banka v rozhodnutí o stěžovatelem podaném rozkladu. Stěžovatel tvrdí, že tímto postupem Nejvyššího správního soudu přišel o možnost vznést námitky směřující vůči naplnění znaku zákonné definice tvůrce trhu, ze které Nejvyšší správní soud vycházel.
Všechny tyto argumenty stěžovatel v ústavní stížnosti dále obsáhleji rozvádí a navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozsudky obecných soudů zrušil.
II.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly porušeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud ve vztahu k námitce stěžovatele, o naplnění znaků tvůrce trhu podle zákona o kapitálovém trhu, ve znění k 1. 7. 2008, uvádí, že některé ze znaků tvůrce trhu, jejichž naplnění je podmínkou pro spáchání správního deliktu, kterým byl stěžovatel uznán v posuzované věci vinným, jsou v tomto případě situovány na výkladu relativně neurčitého pojmu, což z povahy věci vytváří pro rozhodující soud potažmo správní orgán adekvátně široký prostor uvážení. To současně implikuje i zúžení prostoru pro hodnocení jeho rozhodnutí z pozic věcné správnosti, a tím spíše pak z hledisek "správnosti" ústavněprávní (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 3037/11 ze dne 25. 1. 2012).
Výjimku - v obecné rovině - představují situace, kdy interpretace podústavního práva, již soudy zvolily, založila porušení některého základního práva stěžovatele, anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně koliduje s všeobecně (konsensuálně) akceptovaným chápáním dotčených právních institutů, event. představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (čímž činí na jeho základě vydané rozhodnutí nepředvídatelným excesem), případně je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoli smysluplné odůvodnění.
Takto formulované podmínky pro zásah Ústavního soudu v dané věci však splněny nejsou.
Oponentura předestřená stěžovatelem otevírá spor o výklad ustanovení §4b odst. 3 věta první zákona o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění k 1. 7. 2008, který spočívá zcela v rovině podústavní, a ústavní stížností stěžovatel toliko pokračuje v polemice se správním orgánem a správními soudy na (této) úrovni jimi aplikovaného práva.
V ústavněprávním kontextu, při vnímání jeho limitů, nelze pominout, že rozhodné ustanovení §4b odst. 3 věta první zákona o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění k 1. 7. 2008, vybízí k vymezení relativně neurčitých pojmů, resp. sousloví "průběžně nabízí účastníkům příslušného trhu nebo jeho části příležitost uzavřít s ní obchod", v němž je k dispozici poměrně široký interpretační prostor, omezený až limity excesu, ať již věcného, logického či judikatorního, resp. situací, kdy podaný výklad dosahuje nepřípustné libovůle (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 31/06 ze dne 20. 4. 2006). Není tudíž samo o sobě rozhodné, že význam hledisek, jež pro ně správní soudy a potažmo správní orgány pokládaly za určující, může být hodnocen též odlišně, jak ostatně činí i stěžovatel svými námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1887/09 ze dne 31. 3. 2011).
Po seznámení se s obsahem napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud daný výklad pojmu "tvůrce trhu" dostatečným způsobem odůvodnil. Mimo jiné v odstavci 46 odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyšší správní soud uvádí, že výklad sousloví "nabízí účastníkům příležitost uzavřít obchod" - obsaženého v zákonné definici tvůrce trhu, kterou Nejvyšší správní soud aplikoval - je třeba vnímat, v souladu s eurokonformním výkladem, jako vyjádření ochoty obchodovat na vlastní účet. Nejvyšší správní soud tento výklad dále podpořil argumentem rozdílu výkladu shodného sousloví "nabízí třetím osobám příležitost uzavřít obchod", užitého v druhé definici tvůrce trhu podle §4b odst. 3 věty druhé zákona o kapitálovém trhu, ve znění k 1. 7. 2008. Nejvyšší správní soud uvedl, že podle druhé definice tvůrce trhu je toto sousloví třeba, opět s odkazem na eurokonformní výklad, vnímat poněkud striktněji tak, že zde musí být dána užší souvislost s faktickým obchodováním. Na podrobné odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, týkajícího se výkladu definice tvůrce trhu, lze odkázat.
S existencí dvou definic tvůrce trhu podle zákona o kapitálovém trhu, ve znění k 1. 7. 2008, souvisí další z námitek stěžovatele, který sice souhlasí s tím, že Nejvyšší správní soud aplikoval zákonnou definici obsaženou v první větě §4b odst. 3 zákona o kapitálovém trhu, ve znění k 1. 7. 2008 (dále jen "první definice tvůrce trhu"), ovšem namítá, že v důsledku toho, že Česká národní banka vycházela v rozhodnutí o rozkladu ze zákonné definice tvůrce trhu obsažené naopak v druhé větě §4b odst. 3 zákona o kapitálovém trhu, ve znění k 1. 7. 2008 (dále jen "druhá definice tvůrce trhu"), byl stěžovatel zkrácen na svém právu na spravedlivý proces, neboť mu nebylo v řízení před Nejvyšším správním soudem umožněno vznést námitky směřující vůči naplnění znaku první definice tvůrce trhu, ze které Nejvyšší správní soud vycházel.
Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvádí, že i přes to, že se Česká národní banka v rozhodnutí o rozkladu vymezovala vůči druhé definici tvůrce trhu, nesvědčí to nutně o nesprávnosti a nezákonnosti jejího rozhodnutí, neboť je z něj dostatečně patrná úvaha o naplnění sporných znaků i dle první definice tvůrce trhu. Podle Nejvyššího správního soudu je pak z argumentace žaloby k městskému soudu i následné kasační stížnosti stěžovatele patrné, že stěžovatel má za to, že nenaplnil ani jednu z obou definic tvůrce trhu. K tomu Nejvyšší správní soud uvedl, že tím, že zkoumá naplnění znaků první definice tvůrce trhu tak stěžovatel nemohl být zkrácen na právech, jelikož jak v kasační stížnosti, tak v žalobě uplatnil argumentaci, která se týká i naplnění první definice.
Poté co se Ústavní soud seznámil s obsahem spisu Nejvyššího správního soudu vedeného ve věci napadeného rozhodnutí, jakož i s obsahem příslušného spisu Městského soudu v Praze, které si pro posouzení věci vyžádal, dospěl k závěru, že nelze přisvědčit ani této námitce stěžovatele. Až Nejvyšší správní soud jako soud kasační zaujal odlišný právní názor na to, podle jaké zákonné definice naplnil stěžovatel znaky tvůrce trhu, nicméně rozhodná skutková zjištění z předchozích řízení převzal Nejvyšší správní soud jako správná a zdůraznil, že skutkový stav, na základě kterého vydala Česká národní banka rozhodnutí o rozkladu, svědčí o naplnění znaků tvůrce trhu i podle první definice a že stěžovatel se k naplnění těchto znaků tvůrce trhu podle první definice vyjádřil, jak je patrné z jeho žaloby i kasační stížnosti. Porušení ústavně zaručených práv, kterých se stěžovatel dovolává, přitom nespočívá v určité neočekávatelnosti rozhodnutí, nýbrž by spočívalo v tom, že nebylo stěžovateli umožněno vyjádřit se ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, což s ohledem na uvedené nenastalo.
V této souvislosti Ústavní soud také připomíná, že ačkoli aplikované zásady ústavněprávního přezkumu se vztahují k soudnímu procesu ve všech jeho konkrétních aspektech, neznamená to, že ústavněprávní relevanci má každá jeho dílčí jednotlivost sama o sobě; naopak tomu odpovídá požadavek, aby konkrétní vada či nesprávnost byly posouzeny (kromě reálného vlivu na výsledek sporu) z hlediska ústavněprávního rozměru ve vztahu k celému řízení, tj. aby bylo hodnoceno, zda soudní řízení bylo (či nikoli) "spravedlivé jako celek", v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu. Ne vždy případná existence určitého procesního nedostatku "musí vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nedosahuje-li, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny" (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 583/99, IV. ÚS 259/2000, III. ÚS 639/02, III. ÚS 474/04 a IV. ÚS 679/05).
S ohledem na shora uvedené tak Ústavní soud dospěl k závěru, že to, že Nejvyšší správní soud za okolností tohoto případu nepřikročil ke kasaci napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze a případně i rozhodnutí České národní banky, ale rozhodl sám tak, že kasační stížnost zamítl, nelze označit za postup svévolný, jenž by byl v rozporu s právem na spravedlivý soudní proces, resp. který by v daném směru odňal stěžovateli právo na účinný opravný prostředek.
Ústavní soud nemůže přisvědčit ani námitce stěžovatele směřující proti té části odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, podle kterého dopis stěžovatele ze dne 5. 4. 2005 svědčí o vyjádření ochoty stěžovatele obchodovat s cennými papíry na vlastní účet. Stěžovatel namítá, že tento závěr je zcela v rozporu s provedenými důkazy, neboť Nejvyšší správní soud podle stěžovatele zcela pominul 4. odstavec tohoto dopisu, který obsahuje sdělení stěžovatele akcionářům ŠTI Holding, a. s., že jim nabízí vyzvednutí a úschovu akcií, přičemž oni zůstanou nadále akcionáři.
Ústavnímu soudu nepřísluší, aby z pozice další odvolací instituce přehodnocoval, zda Nejvyšší správní soud z provedených důkazů vyvodil správná či nesprávná skutková zjištění a následně i správnost z nich vyvozených právních závěrů - s výjimkou případů, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit ústavně zaručená práva či svobody [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 31/97, I. ÚS 398/04]. Ústavní soud však takovéto pochybení v nyní posuzované věci nezjistil. Nejvyšší správní soud nejen že nepominul, že předmětným dopisem ze dne 5. 4. 2005 nabízel stěžovatel také úschovu akcií (odstavec 61 odůvodnění napadeného rozsudku), ale Nejvyšší správní soud k tomu rovněž uvedl, že s ohledem na řadu dalších, tomuto dopisu předcházejících dopisů (dopisy ze dne 6. 8. 2004, ze dne 23. 9. 2004, ze dne 22. 11. 2004 a ze dne 8. 12. 2004), které svědčí o vyjádření ochoty stěžovatele obchodovat s cennými papíry, bylo dopisem ze dne 5. 4. 2005 na tuto činnost stěžovatele navázáno [část V. b) odůvodnění napadeného rozsudku]. S ohledem na uvedené Ústavnímu soudu nepřísluší takto provedené hodnocení důkazů Nejvyšším správním soudem přehodnocovat.
Rovněž další shora uvedené výhrady stěžovatele v oblasti podústavního práva, týkající se dokazování jednání stěžovatele za účelem zisku, nemají ústavní relevanci a jsou pouze věcnou polemikou se závěry Nejvyššího správního soudu ve vztahu k hodnocení provedených důkazů.
Argumenty stěžovatele obsažené v jeho ústavní stížnosti tedy lze pokládat za polemiku s vyřčenými skutkovými a potažmo též právními závěry Nejvyššího správního soudu, jimiž se však Ústavní soud, který není "další přezkumnou soudní instancí", nemá důvod zabývat, neboť zjištěný skutkový stav považuje za dostatečně prokázaný a závěry Nejvyššího správního soudu jsou přesvědčivě odůvodněné.
Shrnutím uvedeného nelze než dospět k závěru, že stěžovatel zásah do základních práv nedoložil. Ústavní soud proto postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. května 2015
Jiří Zemánek v. r.
předseda II. senátu Ústavního soudu