ECLI:CZ:US:2015:2.US.792.15.1
sp. zn. II. ÚS 792/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Bc. Luďka Pražáka, zastoupeného JUDr. Marcelou Andrýskovou, advokátkou se sídlem Masarykovo nám. 22, Hodonín, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 1. 2015, sp. zn. 46 T 2/2015, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, splňující formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení, kterým Krajský soud v Brně podle ustanovení §23 odst. 1 trestního řádu rozhodl o tom, že se trestní věc stěžovatele vylučuje z trestní věci vedené u tohoto soudu k samostatnému projednání a rozhodnutí.
2. Stěžovatel tvrdí, že napadeným usnesením bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Porušení těchto práv stěžovatel spatřuje v tom, že krajský soud vydal napadené usnesení za situace, kdy věděl, že již ke dni 16. 1. 2015 ukončil dohodou zastoupení ve věci vedené pod sp. zn. 46 T 7/2013 a namísto výzvy ke sdělení jména nového zástupce soud rozhodl o vyloučení věci k samostatnému projednání s tím, že tato věc bude nadále vedena pod sp. zn. 46 T 2/2015. Pro toto řízení však stěžovatel advokátce neudělil plnou moc, takže je bez zastoupení. Stěžovatel dále poukazuje na odlišný postup v případě spoluobviněné ing. Schneiderové, u níž z důvodu nemoci bylo hlavní líčení odročeno, zatímco u nemoci stěžovatele rozhodl o vyloučení k samostatnému projednání. Pokud krajský soud odůvodnil napadené usnesení tím, že na dny 19. - 22. 1. 2015 nařídil odročené hlavní líčení, ke kterému se stěžovatel ze zdravotních důvodů nedostavil s tím, že nesouhlasí s jednáním ve své nepřítomnosti, měl pro toto stanovisko stěžovatel vážné důvody, které podrobně popisuje. Stěžovatel poukazuje konečně i na tvrzené porušení svých práv spočívající v nemožnosti reagovat na námitky spoluobviněných, a to nejen z hlediska prokazování jejich neviny, nýbrž i proto, že je podstatné, zda a jakým způsobem mohl revokovat rozhodnutí spoluobviněné, za což je právě obžalován z úmyslného zločinu. V tomto směru se odvolává též na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 83/04.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
4. Takové zásahy či pochybení krajského soudu však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí krajského soudu i se skutečnostmi vyplývajícími z dosavadního průběhu trestního řízení vedeného proti stěžovateli a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud v nyní projednávané věci vycházel předně z toho, že není orgánem činným v trestním řízení a nepřísluší mu, aby procesní postup těchto orgánů v dosud neskončeném řízení průběžně korigoval (viz např. usnesení ze dne 9. 6. 2011 sp. zn. III. ÚS 637/11; veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti [např. nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)]. Jak přitom zdejší soud opakovaně judikoval (viz např. usnesení ze dne 26. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 1329/14), zásada rychlosti procesu je jednou ze základních zásad trestního řízení (srov. §2 odst. 4 trestního řádu). Právo na projednání trestní věci bez zbytečných průtahů totiž vyplývá z článku 38 odst. 2 Listiny, jakož i z článku 6 odst. 1 Úmluvy. Provedení trestního řízení v souladu s tímto požadavkem je významnou zárukou řádného objasnění trestní věci a tím i správného a spravedlivého rozhodnutí, neboť průtahy v řízení a celková délka procesu negativně ovlivňují množství a kvalitu důkazů (viz Šámal a kol. Trestní řád I, Komentář: §1 - 156, 7. vydání, C. H. Beck, 2013, str. 28). Uplatnění zásady rychlosti nicméně nesmí být na úkor náležitého objasnění věci; stejně tak musí být šetřena práva obžalovaného, včetně práva na obhajobu či práva na zákonného soudce.
6. Právě k zajištění rychlosti trestního procesu využívá trestní řád celou řadu institutů; jedním z nich je i možnost vyloučení věci ze společného řízení podle §23 odst. 1 trestního řádu, využitá i v nyní projednávané věci. Zákonodárce v citovaném ustanovení výslovně stanovil oprávnění soudu vyloučit řízení o některém z trestných činů nebo proti některému z obviněných "k urychlení řízení nebo z jiných důležitých důvodů". Zákonná úprava přitom soudům ponechává poměrně široký prostor pro posouzení, v jakém případě a za jakých okolností lze řízení tímto způsobem urychlit. Z hlediska ústavněprávního je přitom rozhodné, zda trestní soud neaplikoval citované ustanovení svévolně a zda své rozhodnutí o vyloučení věci ze společného řízení náležitě odůvodnil.
7. V nyní projednávaném případě má nicméně Ústavní soud za to, že krajský soud postupoval zcela racionálně a zákonem předpokládaným způsobem, takže nedošlo ke svévolnému zásahu do práv stěžovatele. Z odůvodnění napadeného usnesení je totiž dostatečně zřejmé, že krajský soud s ohledem na zájem na ekonomii a rychlosti řízení přihlédl k velkému počtu obžalovaných (deset), k lékařským zprávám, z nichž vyplývá možná existence dlouhodobé překážky bránící provedení hlavního líčení (onkologické onemocnění stěžovatele), konstatoval neúčast stěžovatele u odročeného hlavního líčení a nesouhlas stěžovatele s jednáním v jeho nepřítomnosti. Toto odůvodnění proto považuje Ústavní soud s ohledem na dikci i smysl ustanovení §23 odst. 1 trestního řádu z ústavněprávního hlediska za zcela odpovídající. Navíc, citované ustanovení dává trestnímu soudu poměrně široký prostor pro uvážení, zda bude vyloučení věci s ohledem na konkrétní podmínky případu vhodné či nikoliv, a Ústavní soud nehodlá do této jeho dispozice vstupovat, samozřejmě s výjimkou shora naznačené možnosti úplného vybočení, k čemuž však v této věci zcela jistě nedošlo. Právě proto Ústavní soud nespatřuje ani žádný rozumný důvod, pro který by měl přezkoumávat stěžovatelem tvrzený odlišný postup vůči spoluobviněné ing. Schneiderové. O individuálním a konkrétními okolnostmi případu stěžovatele odůvodněném přístupu ostatně svědčí i to, že krajský soud v napadeném usnesení výslovně připustil, že po provedení daných důkazů a po splnění podmínek pro konání hlavního líčení vůči stěžovateli může případně dojít k opětovnému spojení věci.
8. Na závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti nemůže nic změnit ani námitka, že stěžovatel již ke dni 16. 1. 2015 ukončil dohodou zastoupení ve věci vedené pod sp. zn. 46 T 7/2013 a krajský soud namísto výzvy ke sdělení jména nového zástupce rozhodl nejprve o vyloučení věci k samostatnému projednání. Samotná absence právního zastoupení totiž nemohla mít žádný vliv na napadené procesní usnesení, jehož povaha se týká pouze vedení řízení. Pokud pak stěžovatel poukazuje na skutečnost, že pro řízení vedené pod sp. zn. 46 T 2/2015 své advokátce neudělil plnou moc, takže byl určitou dobu nezastoupen, nezbývá než konstatovat, že je především jeho zájmem, aby své zástupkyni udělil správně formulovanou plnou moc, resp. aby co možná nejdříve doplnil plnou moc již udělenou.
9. Konečně, pokud stěžovatel poukazuje na nemožnost reagovat na námitky spoluobviněných, konstatuje Ústavní soud (i) s odkazem na usnesení ze dne 17. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 46/08, že právo na obhajobu, jak je zaručeno v čl. 37 odst. 2 a v čl. 40 odst. 3 Listiny zaručuje každému nárok na právní pomoc, resp. na čas a možnost k přípravě obhajoby, ať obviněného samotného nebo prostřednictvím obhájce. Napadeným rozhodnutím o vyloučení věci sice stěžovatel přichází o možnost aktivně zasahovat v řízení týkajícím se spoluobviněného, avšak nijak se nedotýká jeho vlastního práva na obhajobu. V tomto směru se jeví nepatřičným i stěžovatelův poukaz na nález Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2005 sp. zn. II. ÚS 83/04 (N 195/39 SbNU 73), a to již proto, že tento nález se netýká rozhodnutí o vyloučení věci ze společného řízení, nýbrž přezkumu pravomocných rozhodnutí o vině a trestu. Ze skutečnosti, že věc stěžovatele byla vyloučena do samostatného řízení, přitom nelze nikterak dovodit, že by tím stěžovatel mohl být ohrožen na svém právu na úplné projednání věci soudem.
11. Ze shora vyložených důvodů Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu