ECLI:CZ:US:2015:2.US.806.15.1
sp. zn. II. ÚS 806/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Antonína Peška, zastoupeného Mgr. Jiřím Hrbkem, advokátem se sídlem Komořanská 63, Praha 4, proti výrokové části II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2014, č. j. 53 Co 388/2014-122, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výrokové části II. v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"). Tímto výrokem městský soud rozhodl o povinnosti žalované České republiky - Ministerstva spravedlnosti zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 4.114 Kč. Tuto částku tvoří odměna za jeden úkon právní služby, režijní paušál a daň z přidané hodnoty.
2. Napadený výrok rozsudku městského soudu dle stěžovatele porušil jeho základní právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Porušení těchto práv stěžovatel spatřuje ve skutečnosti, že plně úspěšnému stěžovateli (žalobci) byla přiznána jen část nároku na náhradu nákladů odvolacího řízení (jeden úkon právní služby), ačkoliv mu měla být správně přiznána částka odpovídající dvěma úkonům právní služby. Stěžovatel odkazuje rovněž na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 653/03 (N 69/33 SbNU 189).
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
4. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o nákladech řízení v tzv. bagatelní částce, přičemž Ústavní soud již dal opakovaně ve své rozhodovací praxi najevo (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 695/01, III. ÚS 405/04, III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07, IV. ÚS 3247/07; veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná z: http://nalus.usoud.cz), že v takových případech, s výjimkou zcela zřejmých excesů, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Co do oněch extrémních vybočení se jedná zejména o situace, kdy by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tedy své rozhodnutí neodůvodnily vůbec anebo by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly výrazem přepjatého formalismu nebo by byly jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti [srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 137/08 (N 64/52 SbNU 629), I. ÚS 3143/08 (N 59/52 SbNU 583), usnesení sp. zn. III. ÚS 103/10 nebo nález sp. zn. III. ÚS 3659/10 (N 32/64 SbNU 339) a contrario]. K problematice nákladů řízení se totiž Ústavní soud ve své judikatuře staví rezervovaně a podrobuje ji pouze omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu totiž nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi (podobně jako ve věci týkající se tzv. bagatelní částky) pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 2119/11 ze dne 3. 4. 2012 (N 70/65 SbNU 3)].
5. V případě nepřiznané odměny za úkon právní služby pak Ústavní soud konstatoval, že "schopnost porušit základní práva a svobody je nutno posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti. Takový výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti soudem rozhodovaných věcí do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice" (usnesení sp. zn. I. ÚS 933/15 ze dne 22. 4. 2015). Ve věcech bagatelního významu (srov. §202 odst. 2 občanského soudního řádu), u nichž nedochází na straně stěžovatele k závažné újmě, lze proto rozhodnutí orgánu veřejné moci úspěšně napadnout ústavní stížností jen v případě extrémního vybočení ze standardů esenciálních pro postup v řízení a řešení věci.
6. Takovéto extrémní vybočení však Ústavní soud v nyní projednávaném případě nezjistil a dospěl k závěru, že v daném případě nebyla - s ohledem na výše zmíněný restriktivní přístup Ústavního soudu v těchto věcech bagatelního významu - zjištěna žádná fakta hodná zvláštního zřetele, která by odůvodňovala kasační zásah Ústavního soudu. Jak navíc stěžovatel sám uvádí v ústavní stížnosti (a dokládá její přílohou), stěžovatel vyčíslil své náklady odvolacího řízení za dva úkony právní služby až dne 8. 12. 2014 (e-mailem, zaslaným dne 8. 12. 2014 v 14:32 hodin), takže je pravděpodobné, že městský soud, který stejného dne již vydal napadené rozhodnutí, toto podání neměl k dispozici a proto se jím ani výslovně nezabýval. Pokud stěžovatel poukazuje na to, že dne 28. 1. 2015 navrhl doplnění výroku II. rozsudku odvolacího soudu, bylo o tomto návrhu rozhodnuto samostatným zamítavým usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2015, sp. zn. 53 Co 388/2014, které však není touto ústavní stížností napadeno a Ústavní soud se proto k němu ani nemůže jakkoliv vyjadřovat.
7. Na shora uvedeném nic nemění ani poukaz stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 653/03, neboť tento nález se zabývá výkladem ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř., a to z hlediska účelnosti vynaložených nákladů vzhledem k celému průběhu řízení, což je však odlišná právní otázka, než byla řešena v nyní projednávané věci, jelikož městský soud nijak nezpochybnil důvodnost právního zastoupení stěžovatele a tedy ani účelnost nákladů na toto zastoupení vynaložených a pouze nerozhodl o jejich zaplacení ve výši, kterou považoval stěžovatel za správnou.
8. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněný návrh.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu