ECLI:CZ:US:2015:2.US.835.15.1
sp. zn. II. ÚS 835/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky Heleny Staníčkové, zastoupené JUDr. Viliamem Kováčikem, advokátem, se sídlem Hradec Králové, tř. SNP 733, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3751/2012-272, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 3. 2012, č. j. 37 Co 14/2010-193, a proti rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 2. 11. 2009, č. j. 10 C 20/2007-157, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Blansku, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 3. 2015, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v článku 11 a v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že soudy obou stupňů pominuly jí předložené důkazy, a to kopii žádosti o zápis do katastru nemovitostí, výpis z katastru nemovitostí, kolaudační rozhodnutí a geometrické plány, jež jsou přílohami k návrhu zápisu do katastru nemovitostí. Stěžovatelka uvádí, že soud prvního stupně, soud odvolací a posléze i soud dovolací odůvodnily svá zamítnutí žaloby tím, že ústní dohoda mezi stěžovatelkou a jejím bývalým manželem Josefem Staníčkem (dále jen "žalovaný") není postačující k prokázání dohody o společném vlastnictví. Soudy měly také za to, že stěžovatelka neprokázala, že po dobu, kdy nemovitosti spoluužívala s žalovaným, byla v dobré víře, že je oprávněnou držitelkou. Stěžovatelka je přesvědčena, že dostatečně prokázala existenci nejen dohody mezi ní a žalovaným o úmyslu po dokončení stavby tuto spoluvlastnit, ale zejména poukazuje na skutečnost, že pokud by žalovaný zpochybňoval existenci takové dohody, pak by nepochybně nepředkládal návrhy na zápis novostavby do katastru nemovitostí společně se stěžovatelkou a nedeklaroval v nich jejich společné vlastnictví.
Z obsahu spisu Okresního soudu v Blansku sp. zn. 10 C 20/2007, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají pro věc následující relevantní skutečnosti. Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 2. 11. 2009, č. j. 10 C 20/2007-157, zamítl žalobu v části, ve které se stěžovatelka domáhala zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků k domu na pozemku parc. č. st. X1 v k. ú. Voděrady u Kunštátu (výrok I.), výrokem II. rozsudku zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k pozemkům parc. č. X2 a parc. č. X3 v k. ú. Voděrady u Kunštátu a rozhodl, že výlučným vlastníkem pozemků se stává žalovaný. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. 3. 2012, č. j. 37 Co 14/2010-193, tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Stěžovatelka napadla rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, č. j. 22 Cdo 3751/2012-272, jako nepřípustné odmítnuto.
Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně ani Okresního soudu v Blansku nedošlo.
Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace podústavního práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy České republiky - dále jen "Ústava"). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatelka namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem podústavní právo, může se jím Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu, nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), nález sp. zn. II. ÚS 444/01 ze dne 30. 10. 2001 (N 163/24 SbNU 197)]. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.
Pokud jde o důkazní řízení, resp. proces při zjišťování skutkového stavu, Ústavní soud ve své judikatuře vymezil, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu mají ústavněprávní relevanci a za určitých podmínek odůvodňují zásah Ústavního soudu. Jedná se mimo jiné o případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez adekvátního odůvodnění zamítnut (event. opomenut), což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci, nebo dále o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí (ať již negativně či pozitivně) zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 150/93 ze dne 3. 11. 1994 (N 49/2 SbNU 87), nález sp. zn. III. ÚS 61/94 ze dne 16. 2. 1995 (N 10/3 SbNU 51), nález sp. zn. IV. ÚS 185/96 ze dne 29. 11. 1996 (N 131/6 SbNU 461), nález sp. zn. II. ÚS 213/2000 ze dne 20. 2. 2002 (N 19/25 SbNU 143), nález sp. zn. I. ÚS 549/2000 ze dne 18. 4. 2001 (N 63/22 SbNU 65), nález sp. zn. IV. ÚS 219/03 ze dne 20. 2. 2004 (N 25/32 SbNU 225) a další]. Konečně třetí skupinu případů vad důkazního řízení tvoří případy, kdy z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255), nález sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003 (N 130/31 SbNU 165) a další]. V projednávané věci však Ústavní soud ústavněprávní pochybení takto vymezená v postupu obecných soudů neshledal.
Z obsahu vyžádaného spisu Ústavní soud zjistil, že soud prvního stupně provedl rozsáhlé dokazování, a to nejen stěžovatelkou uváděnými listinnými důkazy, nýbrž i dalšími listinnými důkazy, výslechem řady svědků a znaleckým posudkem. Pokud jde o stěžovatelkou uváděné důkazy, nelze ani konstatovat, že by je soud prvního stupně opominul, ani že by z nich nevyvodil při svém rozhodování příslušné závěry. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku Okresního soudu v Blansku, soud prvního stupně vyšel z toho, že podle výpisu katastru nemovitostí pro obec Voděrady, katastrální území Voděrady u Kunštátu, list vlastnictví č. X4, bylo prokázáno, že v katastru nemovitostí jsou zapsáni jako spoluvlastníci, a to každý k ideální 1/2 předmětných nemovitostí, stěžovatelka a žalovaný. Dále soud uvedl, že listinou označenou jako žádost o zápis novostavby do listu vlastnictví bylo prokázáno, že 1. 11. 1985 byla středisku geodézie Blansko doručena žádost o zápis novostavby do listu vlastnictví podepsaná stěžovatelkou a žalovaným. Pokud jde o kolaudační rozhodnutí, soud konstatoval, že kolaudačním rozhodnutím ze dne 24. 5. 1985 doručovaným pouze žalovanému bylo povoleno užívání novostavby rodinného domku ve Voděradech, kolaudačním rozhodnutím ze dne 2. 6. 1993 bylo povoleno užívání přístavby rodinného domu č. p. X5. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že žádost o zápis novostavby do listu vlastnictví ze dne 24. 7. 1985 neobsahuje žádné souhlasné prohlášení stěžovatelky a žalovaného o tom, že novostavba vznikla zhotovením, resp. na základě dohody o uzavření podílového spoluvlastnictví ke stavbě vybudované společně, když naopak ze stavebního povolení je zcela zřejmé, že stavební povolení bylo vydáno výlučně na jméno žalovaného v roce 1980 před uzavřením manželství.
Se shora uvedenými právními názory soudu prvního stupně se ztotožnil i odvolací soud, který neshledal žádné vady v hodnocení důkazů, zejména svědeckých výpovědí, ze kterých soud prvního stupně učinil závěr, že budova byla ke dni uzavření manželství nejen v takovém stádiu rozestavěnosti, že byla patrná dispozice prvního nadzemního podlaží, ale byla prakticky hotova, pokud jde o hrubou stavbu. Za této situace měl odvolací soud za správný závěr soudu prvního stupně, že došlo ke vzniku věci v právním slova smyslu, a to věci ve výlučném vlastnictví žalovaného.
Nejvyšší soud v odůvodnění svého napadeného usnesení odkázal na svou judikaturu ohledně otázky posouzení vzniku stavby jako věci v právním slova smyslu a dovodil, že pokud se soudy obou stupňů při úvahách o tom, zda sporná stavba byla v době uzavření manželství účastníků již samostatnou věcí, zabývaly tím, jaký byl stupeň její rozestavěnosti, a zda již bylo patrno dispoziční uspořádání prvního nadzemního podlaží, posoudily tuto věc v souladu s judikaturou a jejich závěrům nelze nic vytknout. K tvrzení stěžovatelky, že soudy nesprávně posoudily ústní dohodu účastníků o budoucím "společném vlastnictví nemovitosti", Nejvyšší soud poukázal na svůj rozsudek ze dne 5. l1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001, podle kterého dohoda uzavřená již po vzniku stavby jako věci v právním smyslu by musela být písemná, jinak nemá právní účinky. Proto ani tvrzená ústní dohoda účastníků uzavřená ke dni vzniku jejich manželství (tedy po vzniku stavby jako věci v právním slova smyslu), nemá právní účinky a soudy k ní dle dovolacího soudu správně nepřihlížely. Jako nepřípadné posoudil Nejvyšší soud i námitky, podle kterých nalézací soudy nesprávně hodnotily otázku nedostatku dobré víry a následně i vydržení vlastnického práva stěžovatelky k předmětné nemovitosti.
Jak vyplývá ze shora konstatovaných závěrů obecných soudů, je zřejmé, že se soudy nedopustily v nyní projednávané věci stěžovatelkou namítaného pochybení, neboť vycházely ve svých závěrech z řádně provedených důkazů, kterými byl skutkový stav věci řádně zjištěn. Pokud stěžovatelka nesouhlasí se způsobem, jak byly provedené důkazy vyhodnoceny, poukazuje Ústavní soud na svoji konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Do volného uvážení obecného soudu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, zjišťuje však, zda rozhodnutí soudu je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry, pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. Takový stav však v posuzované věci shledán nebyl.
Ústavní soud uzavírá, že se stěžovatelka domáhá přehodnocení závěrů nalézacích soudů, v ústavní stížnosti ovšem v podstatě pouze opakuje argumentaci, kterou před nimi již uplatnila a která, jak je zřejmé z výše uvedeného, jimi byla dostatečným způsobem vypořádána. Ústavní soud je přesvědčen, že v této konkrétní souzené věci není důvodu, aby závěr obecných soudů z ústavněprávního hlediska neakceptoval, neboť napadená rozhodnutí považuje za řádně odůvodněná a přesvědčivá. Zásah do práv, jichž se stěžovatelka domáhá, proto Ústavní soud neshledal.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nedospěl k závěru o porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. května 2015
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu