ECLI:CZ:US:2015:2.US.892.15.2
sp. zn. II. ÚS 892/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Luboše Paška, zastoupeného JUDr. Prokopem Benešem, advokátem se sídlem Antala Staška 38, Praha 4, proti příkazu k domovní prohlídce vydanému Okresním soudem v Ostravě dne 15. 7. 2014, č. j. 0 Nt 3171/2014, a proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, za účasti Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Okresního soudu v Ostravě jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 25. 3. 2015, se stěžovatel domáhá toho, aby Ústavní soud: I. zrušil příkaz k domovní prohlídce, vydaný Okresním soudem v Ostravě dne 15. 7. 2014, č. j. O Nt 3171/2014; aby II. zakázal Policii České republiky a Vrchnímu státnímu zastupitelství v Olomouci pokračovat v porušování základních práv stěžovatele podle čl. 11, čl. 12, čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně základních lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva"); a konečně aby III. přikázal Policii České republiky obnovit stav před porušením tím, že vydá věci odňaté při domovních prohlídkách a prohlídce jiných prostor, které jsou uvedeny v protokolu o domovní prohlídce konané dne 13. 6. 2013 v Mělníku na adrese Vinohrady Karla IV. 160/29 sepsaného dne 13. 6. 2013 pod
č. j. UOOZ-191/2012-200402, v protokolu o prohlídce jiných prostor a pozemků provedené dne 13. 6. 2013 v Komerční bance, a. s. v Praze 1 na adrese Václavské náměstí 796/42, parcela 2096, LV 562, k. ú. Nové Město, sepsaného dne 13. 6. 2013 pod
č. j. UOOZ-191/2012, v protokolu o domovní prohlídce ze dne 13. 6. 2013 v Praze 1 na adrese Vodičkova 710/31 sepsaného 13. 6. 2013 pod č. j. UOOZ-191/TČ-2012-200402 a v protokolu o domovní prohlídce konané dne 26. 8. 2014 v Chorvatsku, sepsaného dne 26. 8. 2014 pod č. j. 511-01-79-78221/14, které dosud nebyly vráceny.
2. Stěžovatel namítá, že k zásahu do jeho práv dochází tím, že mu doposud nebyly vráceny všechny věci, z toho především finanční hotovost a investiční zlato, které mu byly odňaty dne 13. 6. 2013 na základě domovní prohlídky a prohlídky jiných prostor dle citovaných příkazů vydaných soudkyní Okresního soudu v Ostravě. Toto faktické zadržování majetku prý nectí zásady vyslovené v judikatuře Ústavního soudu (především tu, že plynutím času ubývá legitimita omezení základních práv ve prospěch veřejného zájmu na naplnění účelu trestního řízení a zesiluje se potřeba obnovit respekt k základním právům jednotlivce), a navíc mu znemožňuje s majetkem volně nakládat, tedy ho např. prodat a realizovat tak zisk, případně minimalizovat ztrátu. Tímto postupem orgány činné v trestním řízení nerespektují princip přiměřenosti délky omezení vlastnického práva a zasahují do jeho základních práv a svobod. Konkrétně pak stěžovatel namítá též nedodržení ústavních zásad při vydání shora označeného příkazu k domovní prohlídce ze dne 15. 7. 2014, kdy soudí, že nebyly splněny podmínky neodkladnosti a neopakovatelnosti pro jeho vydání. V ústavní stížnosti pak stěžovatel opakovaně napadá celý postup orgánů činných v trestním řízení v dotčené trestní věci, kdy mj. rozporuje též věcnou a místní příslušnost dotčeného vrchního státního zastupitelství a obecného soudu.
3. Předtím, než může Ústavní soud přistoupit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen vždy zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V dané věci však dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti podaná opožděně a zčásti se jedná o ústavní stížnost nepřípustnou.
4. Ústavní soud nejprve posoudil návrh na zrušení příkazu k domovní prohlídce, vydaného Okresním soudem v Ostravě dne 15. 7. 2014) přičemž shledal, že tento návrh je podán po zákonné lhůtě.
5. Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem. Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje.
6. Proti příkazu k domovní prohlídce trestní řád neposkytuje žádné opravné prostředky, kterými by dotčená osoba disponovala a mohla tak dosáhnout jeho zrušení, judikatura Ústavního soudu však opakovaně připustila přezkum jeho vydání v rámci řízení před Ústavním soudem, neboť je nezbytné, aby postup obecného soudu vydávajícího příkaz k domovní prohlídce respektoval principy omezenosti zásahu do domovní svobody jako ústavně zaručeného práva plynoucího z čl. 12 Listiny (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 287/96 ze dne 22. 5. 1997 (N 62/8 SbNU 119; veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: www.nalus.usoud.cz) nebo v nálezu sp. zn. I. ÚS 201/01 ze dne 10. 10. 2001 (N 147/24 SbNU 59). I v těchto případech však musí být splněny základní procesní podmínky pro řízení před Ústavním soudem, včetně dodržení lhůty k podání ústavní stížnosti jakožto jedné z podmínek řízení.
7. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti příkazu k domovní prohlídce počne běžet okamžikem, kdy je tento příkaz doručen tomu, jehož domovní svoboda byla narušena, eventuálně v okamžiku, kdy k narušení domovní svobody dojde, neboť jejím provedením je dotčená osoba zpravena o zásahu do svého práva na domovní svobodu (vyjma případů, kdy se o provedení prohlídky dozví až se značnou časovou prodlevou). Zde se přitom podává, že pokud stěžovatel brojí proti příkazu k domovní prohlídce ze dne 15. 7. 2014, který umožňoval provedení domovní prohlídky v termínu od 15. 7. 2014 do 3. 9. 2014, kdy dle tvrzení samotného stěžovatele byla dotčená domovní prohlídka provedena již dne 26.
8. 2014, přičemž, pokud se v tento den stěžovatel dozvěděl o narušení jeho domovní svobody ve vztahu k jím vlastněnému domu v Chorvatsku (což plyne z jeho vyjádření), tak v tento den mu také nejpozději začala běžet dvouměsíční lhůta pro podání ústavní stížnosti. Pokud však proti vydání dotčeného příkazu k domovní prohlídce stěžovatel brojí až ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 25. 3. 2015, jedná se o návrh zjevně podaný po zákonné dvouměsíční lhůtě, a tedy opožděně. Ústavnímu soudu tudíž nezbývá, než návrh stěžovatele obsažený v ústavní stížnosti pod bodem I. posoudit jako návrh opožděný.
8. Ve zbytku pak ústavní stížnost představuje nepřípustný návrh ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
9. Řízení o ústavní stížnosti je totiž ovládáno zásadou subsidiarity, vyplývající již z ustanovení článku 4 Ústavy, podle něhož je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoliv úkolem pouze Ústavního soudu. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani součástí soustavy ostatních orgánů veřejné moci, a proto do činnosti orgánů veřejné moci zasahuje toliko v případě, kdy náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná. Tato zásada je přímo vyjádřena v citovaném ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Uvedená situace nastala též v případě stěžovatele, neboť se z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh podává, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu nabízí trestní řád k ochraně jeho práv.
10. Pokud totiž stěžovatel namítá přetrvávající zadržování věcí zajištěných při provedených domovních prohlídkách, musí předně formálně požádat policejní orgán nebo příslušné státní zastupitelství o vydání předmětných věcí, které jeho žádost posoudí ve smyslu ustanovení §79a odst. 3 trestního řádu. Pokud žádosti navrhovatele nevyhoví, může dotčená osoba brojit proti tomuto vyřízení věci stížností dle ustanovení §141 a násl. trestního řádu, o níž rozhodne soud, v jehož obvodu je činný státní zástupce, který napadené rozhodnutí vydal (viz ustanovení §146a odst. 1 trestního řádu). Teprve pokud stížnostní soud shledá podanou stížnost nedůvodnou a zamítne ji dle ustanovení §148 trestního řádu, může se navrhovatel domáhat ochrany svých práv před Ústavním soudem (srov. přiměřeně usnesení sp. zn. I. ÚS 331/04 ze dne 14. 12. 2004, usnesení sp. zn. I. ÚS 4597/12 ze dne 11. 6. 2013 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 2048/14 ze dne 25. 11. 2014)
11. Z ústavní stížnosti a jejích příloh přitom vyplývá, že tento postup stěžovatel nevyužil, neboť sice opakovaně požádal vrchní státní zastupitelství o vydání zajištěných věcí, proti vyřízení jeho žádosti však nikdy nebrojil stížností před příslušným soudem. Nevyčerpal tak všechny procesní prostředky, které mu zákon nabízí k ochraně jeho práv, přičemž za této situace Ústavní soud nemůže přezkoumávat eventuální zásah do základních práv a svobod stěžovatele, neboť k tomuto přezkumu je v prvé řadě povolán obecný soud na základě shora citovaných ustanovení trestního řádu, a Ústavnímu soudu nepřísluší do jeho pravomocí zasahovat.
12. Pokud tedy stěžovatel nebrojil před podáním ústavní stížnosti proti zadržení předmětných věcí shora naznačeným postupem, nedostál požadavku uvedenému v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a Ústavní soud dospěl k závěru, že návrhy obsažené v ústavní stížnosti pod body II. a III. představují nepřípustné návrhy dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
13. S ohledem na shora uvedené skutečnosti tedy Ústavní soud soudcem zpravodajem ústavní stížnost stěžovatele odmítl, a to zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu a zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. července 2015
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj