ECLI:CZ:US:2015:2.US.932.15.1
sp. zn. II. ÚS 932/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA, zastoupeného Mgr. Katarínou Kožiakovou Oboňovou, advokátkou, se sídlem Plaská 614/10, Praha 5, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 14 To 5/2015-73 ze dne 8. 1. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 3. 2015 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Praze s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti se podává, že usnesením policejního orgánu Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru závažné hospodářské trestné činnosti, bylo dne 25. 6. 2014 pod sp. zn. OKFK-3258/TČ-2014-251102 zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro zločin sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) c), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), a zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), e), odst. 4 písm. b), c) tr. z.
Stěžovatel byl dne 25. 6. 2014 podle §75 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), zadržen a usnesením Okresního soudu Praha - západ ze dne 27. 6. 2014 byl vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a), b) tr. ř.
Trestní stíhání stěžovatele bylo dále rozšířeno usnesením policejního orgánu ze dne 30. 7. 2014 o trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále jen "tr. zákon"), a trestný čin přijímání úplatku podle §160 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. a) tr. zákona.
Dne 10. 9. 2014 se konalo na základě žádosti stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu a návrhu státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze podle §72a odst. 3 tr. ř. na ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodu §67 písm. b) tr. ř. vazební zasedání u Okresního soudu Praha - západ, na němž byla podle §71a tr. ř. žádost stěžovatele zamítnuta a podle §72a odst. 3 tr. ř. za použití §68 odst. 3 písm. d) tr. ř. bylo rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a), b) tr. ř. Na základě další žádosti stěžovatele o propuštění z vazby dle §71a tr. ř. bylo v rámci vazebního zasedání konaného u Okresního soudu Praha - západ rozhodnuto usnesením č. j. 33 Nt 416/2014-58 ze dne 10. 12. 2014 tak, že žádost stěžovatele byla podle §71a tr. ř. zamítnuta a podle §72a odst. 3 tr. ř. za použití §68 odst. 3 písm. d) tr. ř. byl stěžovatel ponechán ve vazbě s tím, že i nadále trvají důvody uvedené v §67 písm. a), b) tr. ř. O stížnosti stěžovatele rozhodl Krajský soud v Praze napadeným usnesením, jímž tuto stížnost podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatel namítá, že soudy obou instancí postupovaly v rozporu s trestním řádem a jejich rozhodnutí jsou v extrémním rozporu se základními ústavními principy, když se řádně nevypořádaly s existencí důvodů tzv. útěkové a koluzní vazby. Dle jeho názoru stížnostní soud ve svém rozhodnutí pouze obecně popisuje dosavadní průběh řízení a své argumenty opírá o pouhé domněnky. Odkazuje přitom na předchozí rozhodnutí o vazbě, která trpí stejnými vadami, tj. nejsou v nich uvedeny konkrétní argumenty či důkazy, které by odůvodňovaly omezení jeho osobní svobody vazbou. Poukazuje též na judikaturu Ústavního soudu, z níž vyplývá, že povšechné a obecné odůvodnění rozhodnutí o omezení osobní svobody není v souladu s ústavním pořádkem. Upozorňuje na to, že v případě útěkové vazby stížnostní soud argumentuje toliko hrozbou vysokého trestu, což není samo o sobě dostačujícím důvodem pro naplnění uvedeného vazebního důvodu, když v případě dlouhotrvající vazby je třeba brát v úvahu i jiné okolnosti než pouhou hrozbu vysokého trestu. Argumentaci soudů o vztahu stěžovatele k zahraničí a jeho vztahu k rodině považuje za nepodloženou relevantními důkazy a skutečnostmi. K trvání koluzní vazby stěžovatel zdůrazňuje, že stížnostní soud hrubě zkresluje skutečnost, pokud tvrdí, že se stěžovatel snažil získat zpět důkazy zajištěné při domovní prohlídce. Odkazuje na doktrínu tzv. zesílených důvodů, která je plně reflektována v judikatuře Ústavního soudu. Dle jeho názoru skutečnost, že o dalším trvání vazby bylo rozhodnuto v rozporu s ústavními právy stěžovatele, umocňuje další postup orgánů činných v trestním řízení, kdy usnesením Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 26. 3. 2015 bylo rozhodnuto, že vazební důvod uvedený v §67 písm. b) tr. ř. již netrvá.
Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) přiznává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit přijatelnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně z příslušného spisu.
Po zvážení stížnostních námitek a obsahu vazebních rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní stížnost sestává zejména z odkazů na nálezy Ústavního soudu, vztahující se k problematice vazebního rozhodování, a z citace jejich obsahu, přičemž je namítáno, že se soudy řádně nevypořádaly s existencí vazebních důvodů.
Ústavní soud opakovaně připomíná, že je především věcí soudů, aby při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace v konkrétní věci svědomitě posoudily, zda je omezení osobní svobody vazbou opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Obecně platí, že posouzení konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy České republiky), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod některý z vazebních důvodů uvedených v ustanovení §67 tr. ř. Ústavní soud je oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem, jestliže tvrzené důvody vazby jsou v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem nebo když rozhodnutí není odůvodněno poukazem na konkrétní skutečnosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 18/96 ze dne 26. 9. 1996 (N 88/6 SbNU 145), nález sp. zn. IV. ÚS 137/2000 ze dne 20. 11. 2000 (N 174/20 SbNU 235), nález sp. zn. III. ÚS 121/02 ze dne 6. 6. 2002 (N 68/26 SbNU 203), nález sp. zn. I. ÚS 585/02 ze dne 7. 4. 2005 (N 77/37 SbNU 83) a další].
Pochybení obdobného charakteru, které by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu, v projednávané věci shledáno nebylo.
Jak je konstatováno v napadeném usnesení, důvodné podezření z toho, že se stěžovatel dopouštěl závažné trestné činnosti právně kvalifikované jako zločin sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c), odst. 3 tr. z. a zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), e), odst. 4 písm. b), c) tr. z., i nadále plyne z doposud provedených důkazů, na které soud prvního stupně odkazuje. V této souvislosti je vhodné připomenout, že rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného; vazba je zajišťovacím institutem, který slouží k dosažení účelu trestního řízení, a každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje trestního řízení, který lze jen odhadovat [srov. nález sp. zn. I. ÚS 603/07 ze dne 7. 6. 2007 (N 95/45 SbNU 353) a usnesení sp. zn. sp. zn. I. ÚS 2705/07 ze dne 21. 11. 2007].
Nelze přitom přisvědčit stěžovateli v tom, že dosavadní vývoj dokazování zeslabuje důvody jeho vazebního trestního stíhání, neboť jak vyplývá z rozhodnutí Vrchního státního zastupitelství v Praze sp. zn. VZV 14/2014 ze dne 26. 3. 2015 (připojeného k ústavní stížnosti), výsledky vyšetřování naopak dospěly do stádia, kdy policejní orgán předložil příslušnému státnímu zástupci návrh na podání obžaloby.
V napadeném usnesení stížnostního soudu i v rozhodnutí soudu prvního stupně je přezkoumatelným způsobem vysvětleno, ze kterých konkrétních skutečností vyplývá a stále přetrvává obava, že by se stěžovatel mohl chovat způsobem, pro který byl vzat do útěkové a koluzní vazby. Stěžovateli nadále hrozí uložení přísného nepodmíněného trestu odnětí svobody v rozpětí od 5 do 12 let, a s ohledem na vysokou organizovanost trestné činnosti, způsob jejího provedení a především vzhledem k výši převzatého úplatku i způsobené škody lze v případě uznání viny důvodně očekávat vyměření trestu v polovině trestní sazby. Ke konkrétní hrozbě vysokého trestu přistupují další skutečnosti podrobně popsané v odůvodnění vazebních rozhodnutí (především obava z přesunutí části výnosu z trestné činnosti stěžovatelem do zahraničí, osobní dispozice pro pobyt v cizině, nikoliv pevná vazba k rodině), které obavu, že by se stěžovatel po propuštění z vazby na svobodu zachoval způsobem předvídaným v §67 písm. a) tr. ř. ještě zvýrazňují. I důvodná obava z toho, že by stěžovatel v případě propuštění na svobodu mohl činit na některé svědky nátlak, je v rozhodnutích dostatečně vyargumentována, a to včetně zjištění, že některé svědky stěžovatel již ovlivňoval i jinak mařil objasňování relevantních skutečností. Na tom nemůže nic změnit ani rozhodnutí Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 26. 3. 2015 o tom, že vazební důvod uvedený v §67 písm. b) tr. ř. u stěžovatele nadále netrvá. Příslušný státní zástupce sice přihlédl k době, která uplynula od vzetí stěžovatele do vazby, ale pominutí koluzního vazebního důvodu shledal v ukončení vyšetřování a jeho výsledcích, které umožňují rozhodnout o návrhu policejního orgánu na podání obžaloby.
Nelze proto přisvědčit stěžovateli v názoru, že napadené usnesení stížnostního soudu obsahuje toliko obecné odůvodnění opřené o pouhé domněnky. Stran námitky stěžovatele, že je nesprávný i odkaz stížnostního soudu na důvody předešlých vazebních rozhodnutí, která trpí stejnými vadami, je nutné připomenout, že ústavnost vazebního stíhání stěžovatele Ústavní soud již opakovaně prověřil v souvislosti se vzetím stěžovatele do vazby (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 2835/14 ze dne 25. 9. 2014) a s rozhodováním o dalším trvání vazby (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 3991/14 ze dne 4. 2. 2015), přičemž žádné pochybení dosahující ústavního rozměru neshledal. Na závěry těchto rozhodnutí lze přiměřeně odkázat.
Vzhledem k výše uvedeným okolnostem nemůže být relevantní odkaz stěžovatele na právní závěry uvedené v nálezech Ústavního soudu řešících problematiku vazebního rozhodování.
Ústavní soud uzavírá, že závěry učiněné Krajským soudem v Praze v napadeném usnesení nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2015
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu