ECLI:CZ:US:2015:3.US.115.15.1
sp. zn. III. ÚS 115/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Viktora Klímy, advokáta se sídlem v Praze 1, Melantrichova 20/477, zastoupeného JUDr. Milanem Klímou, advokátem se sídlem v Praze 10, Sámova 220/4, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. října 2014 č. j. 67 To 274/2014-242 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. července 2014 č. j. 5 T 6/2014-226, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní soud obdržel dne 13. ledna 2015 návrh ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho ústavně zaručené právo na čest a dobré jméno ve smyslu čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu majetku ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud"), který si Ústavní soud vyžádal za účelem posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti, vyplývá, že stěžovatel vystupoval v trestní věci vedené u obvodního soudu pod sp. zn. 5 T 6/2014 jako obhájce obžalovaného V. S. (dále jen "obžalovaný"). Ten si okamžitě po vyhlášení podal proti odsuzujícímu rozsudku obvodního soudu ze dne 3. února 2014 č. j. 5 T 6/2014-117 ústně odvolání a stížnost proti usnesení o ponechání ve vazbě. Dne 10. února 2014 bylo obvodnímu soudu doručeno ručně napsané zpětvzetí uvedeného odvolání. Zprávu o tom odeslal obvodní soud stěžovateli do datové schránky dne 12. února 2014 v 16:37 hod., přičemž stěžovateli byla tato zpráva doručena dne 14. února 2014 v 15:34 hod. Ještě před jejím doručením zaslal stěžovatel dne 13. února 2014 obvodnímu soudu písemné odůvodnění podaného odvolání proti odsuzujícímu rozsudku a stížnosti proti ponechání obžalovaného ve vazbě. Přibližně 15 minut po doručení zprávy o zpětvzetí odvolání poslal stěžovatel obvodnímu soudu zprávu, v níž vyjádřil své překvapení z postupu jeho klienta a upozornil soud na to, že obžalovaného v nejbližších dnech navštíví ve věznici a dle jeho vysvětlení a žádostí učiní příslušné právní kroky. Dne 16. února 2014 zaslal pak stěžovatel obvodnímu soudu kopii vlastnoručně psaného prohlášení obžalovaného, z něhož plyne, že zpětvzetí odvolání obžalovaný nepsal a toto by se vůbec nemělo týkat výroku o vině. Stěžovatel vyjadřuje v zaslané zprávě přesvědčení, že zpětvzetí odvolání je neurčité, nejednoznačné a nesrozumitelné. Celá záležitost byla postoupena Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud"), který nejprve nařídil, avšak posléze odvolal veřejné zasedání s tím, že obžalovaný vzal odvolání zpět a věc tak bude rozhodována v neveřejném zasedání. Následně městský soud usnesením ze dne 12. března 2014 č. j. 44 To 121/2014-185 zamítl podané odvolání, neboť bylo obžalovaným vzato zpět, přičemž postup stěžovatele, kterým dle uvedeného usnesení vnucoval obžalovanému podání odvolání, vyhodnotil městský soud za rozporný s etickým kodexem advokáta.
3. Napadeným usnesením obvodního soudu byla stěžovateli přiznána odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 13 431 Kč. Ve zbytku byly stěžovatelovy požadavky odmítnuty. Zejména soud odmítl přiznat stěžovateli odměnu a režijní paušál za podání odvolání ze dne 13. února 2014, následnou poradu s klientem ohledně zpětvzetí odvolání a další poradu s klientem ohledně podání dovolání. Peněžní prostředky soud odmítl stěžovateli přiznat s odkazem na usnesení městského soudu ze dne 12. března 2014 č. j. 44 To 121/2014-185, kterým bylo odvolání obžalovaného zamítnuto, přičemž vzhledem k nepřípustnosti úvah o podání odvolání byly zcela nadbytečné výdaje vynaložené v otázce podání dovolání. Proti usnesení obvodního soudu brojil stěžovatel stížností, kterou městský soud napadeným usnesením zamítl, když se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Doplnil je pouze v tom směru, že při podávání odvolání měl stěžovatel v téže datové schránce, kterou použil k odeslání odvolání, již více než 24 hodin zprávu o zpětvzetí odvolání obžalovaným. Pokud by si ji přečetl, zjistil by, že všechny uvedené úkony, jakož i následné porady a kroky, jsou činěny fakticky proti vůli jeho klienta. Za takový postup se úspěšně odměny domáhat nelze.
II.
Argumentace stěžovatele a vyjádření ostatních účastníků řízení
4. Stěžovatel nejprve v ústavní stížnosti rekapituluje skutkový stav a následně dochází k závěru, že obecné soudy porušily svým postupem jeho ústavně zaručená práva. Závěry soudů, vyjádřené tvrzením o stěžovatelově vnucování podání odvolání obžalovanému, jsou ničím nepodloženými a nepravdivými tvrzeními stran stěžovatelova neprofesionálního postupu, porušujícího dokonce etický kodex advokátů. Takovými tvrzeními soudy porušily stěžovatelovo ústavní právo na osobní čest a dobrou pověst, zakotvené v čl. 10 odst. 1 Listiny. Soudy také uvedeným postupem zpochybnily dle stěžovatele důležitost a potřebnost ústavního práva na právní pomoc a obhajobu obviněných. Kritizování průběhu a předmětu porad mezi klientem a jeho obhájcem, které vyústí v podání odvolání, resp. zpochybnění zpětvzetí odvolání, je ze strany soudů zcela nepřípadné. K tomu ještě stěžovatel poznamenává, že v předmětné trestní věci se státní zástupce práva na odvolání vzdal a obžalovanému byl uložen dle stěžovatele zcela nepřiměřený trest (při horní hranici trestní sazby). Podání odvolání bylo v takové situaci zcela racionálním krokem a jeho zpětvzetí bylo naopak dle stěžovatele činem překvapivým, iracionálním, ba dokonce značně podezřelým. Následně se stěžovatel při poradě dozvěděl, že obžalovaného mystifikovali spoluvězni stran možnosti zpřísnění trestu v odvolacím řízení. Po objasnění tohoto omylu byl stěžovatel obžalovaným požádán o učinění všech právních kroků ke zvrácení zpětvzetí odvolání. Z uvedeného je zřejmé, že stěžovatelem podniknuté kroky byly pro zájmy klienta účelné a souladné s etickým kodexem advokátů. Kárné provinění by stěžovatel spáchal, kdyby naopak požadavkům klienta nevyhověl. Ve výsledku pak soudy porušily rovněž stěžovatelovo legitimní očekávání na přiznání majetkového nároku.
5. Za nepravdivé tvrzení označuje stěžovatel i závěr soudu, že stěžovatel využil k odeslání odvolání stejnou datovou schránku, v níž se již více než 24 hodin nacházelo upozornění obvodního soudu na zpětvzetí odvolání ze strany obžalovaného. Stěžovatel upozorňuje na skutečnost, že odvolání podal prostřednictvím emailu a nikoliv datové schránky. Stěžovateli bylo přitom upozornění ze dne 12. února 2014 o zpětvzetí odvolání doručeno až dne 14. února 2014, přičemž dva dny předtím byla stěžovateli doručena pouze notifikace, upozorňující jej na přítomnost dokumentu v datové schránce, avšak na nic stran jeho obsahu. Závěry soudů jsou tak v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, což znamená, že soudy porušily jeden ze základních atributů spravedlivého procesu, kterým je zákaz libovůle.
6. Na závěr se v ústavní stížnosti uvádí, že ani ostatní stěžovatelem provedené úkony obhajoby nelze označit za neúčelné. V tomto směru poukazuje stěžovatel např. na setkání s rodiči obžalovaného za účelem převzetí záruky pro propuštění obžalovaného z vazby. I za tyto úkony mu tak má náležet právními předpisy předvídaná odměna. Ze všech výše uvedených důvodů tak stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
7. Na výzvu Ústavního soudu se k stížnosti vyjádřil obvodní soud, který plně odkázal na odůvodnění napadeného usnesení a závěry usnesení městského soudu ze dne 12. března 2014 č. j. 44 To 121/2014-185, z nichž při svém rozhodování vycházel.
8. K stížnosti se vyjádřil rovněž městský soud, který zcela odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
9. Stěžovatel zaslal následně Ústavnímu soudu svou repliku k oběma vyjádřením, v níž v zásadě zopakoval argumentaci uplatněnou v ústavní stížnosti. Navíc poukázal na protiprávnost a nedůvěryhodnost postupu soudů v celém proběhlém trestním řízení, když např. odvolají dva týdny plánované veřejné zasedání pro projednání odvolání pouhý den před jeho uskutečněním. Stěžovatel závěrem doplňuje, že dle jeho názoru se jím podaná ústavní stížnost týká rovněž obecné otázky cti, důstojnosti a svobody advokátů, kteréžto hodnoty jsou ohroženy podobnými postupy soudů, vyústivšími v podávání nepodložených stížností České advokátní komoře. V tomto směru stěžovatel přiložil kopii sdělení České advokátní komory, v němž se uvádí, že stěžovatel neporušil v daném trestním řízení žádné povinnosti advokáta.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
10. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud po posouzení obsahu projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
12. Stěžovatel v ústavní stížnosti fakticky brojí proti nepřiznání peněžní náhrady za provedení pěti úkonů. Zásah do jeho majetkových práv je tak představován částkou nižší než 10 000 Kč. Ústavní soud přitom ve své rozhodovací činnosti ustáleně zdůrazňuje, že důvodnost ústavní stížnosti je u tzv. bagatelních věcí v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele (viz např. usnesení ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09, ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04, ze dne 20. 11. 2012 sp. zn. I. ÚS 3739/12 nebo ze dne 13. 10. 2009 sp. zn. I. ÚS 2552/09, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud si na tomto místě dovoluje dodat, že shora naznačený závěr nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti určitých sporů do výkladu základních práv. Jinak řečeno, v případech, kde jde o bagatelní částky, by řízení o ústavní stížnosti bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž se řeší zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou zásadně schopny současně představovat porušení základních práv či svobod. V těchto případech je tak nezbytné, aby stěžovatel tvrdil existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu v jeho právní sféře nastala (viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 nebo usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz). Takovou však Ústavní soud v projednávané věci neshledal.
13. Stěžovatel v tomto směru tvrdí, že uvedená pochybení obecných soudů, spočívající ve zkrácení práv obhájců na jejich odměnu, jsou značná a četná, v tomto případě navíc doprovázena dehonestujícími výroky ohledně postupu advokáta. Aprobováním takového postupu by dle stěžovatele došlo k dalšímu oslabení principů spravedlivého trestního procesu, čímž z logiky věci v dlouhodobém měřítku nejvíce utrpí obviněné osoby a hodnoty právního státu. Ústavní soud se však s tímto hodnocením neztotožňuje. Dle jeho názoru je předmětem daného řízení pouze neznačný majetkový zájem stěžovatele, ač je třeba přiznat, že obecné soudy vnesly do napadeného řízení, dle Ústavního soudu nadbytečně, rovněž hodnocení stěžovatelova způsobu obhajoby. V tomto směru je však podstatné, že ochrany své cti a dobrého jména se může stěžovatel domoci jinými právními prostředky, než ústavní stížností řešící bagatelní majetkový nárok, pro jehož oprávněnost navíc není tato otázka ani v napadených rozhodnutích tou nejpodstatnější. V tomto aspektu napadených rozhodnutí tedy ústavněprávní zájem na jejich zrušení nespočívá. Nelze se pak ztotožnit ani s tvrzením, že uvedený postup povede při jeho aprobování k poškozování klientů, neboť je to především právě obžalovaný (resp. způsob spolupráce mezi ním a stěžovatelem), který stěžovatele do nepříznivé situace dostal. V právních, ale ani skutkových okolnostech případu tak Ústavní soud neshledal žádný důvod pro podrobné meritorní posouzení dané bagatelní věci.
14. Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu