ECLI:CZ:US:2015:3.US.1183.15.1
sp. zn. III. ÚS 1183/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Novotného, zastoupeného JUDr. Jiřím Vlčkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Severovýchodní II/12, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne 29. 1. 2015 č. j. 22 Co 573/2014-197 a rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 19. 9. 2014 č. j. 12 C 22/2014-166, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele proti Radovanu Příhodovi (otci stěžovatele, dále jen "žalovaný") o zvýšení výživného pro zletilé dítě z 2 000 Kč (dle rozsudkem téhož soudu ze dne 18. 4. 2005 č. j. 9P 7/97-226 schválené dohody rodičů) na 4 500 Kč, a to od 30. 1. 2011, a stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalovanému na nákladech řízení 53 724 Kč. Podle soudu bylo v řízení prokázáno, že stěžovatel je schopen se již od ukončení učebního poměru opravář zemědělských strojů sám živit, neboť studiem dalšího učebního oboru (řezník) nikterak nenavazoval na své předchozí vzdělávání; okolnost, že po skončení druhého učebního oboru začal studovat nadstavbové maturitní studium oboru podnikání na střední škole "nijak nemění předchozí stav", totiž že žalovanému skončila dnem 15. 9. 2010 jeho vyživovací povinnost. Jelikož již není splněna základní podmínka pro přiznání výživného (neschopnost stěžovatele se sám živit), nebylo možno výživné zvýšit, a proto, aniž by hodnotil změnu poměrů na straně žalovaného, vázán žalobním petitem, žalobu zamítl.
Krajský soud též ústavní stížností napadeným rozhodnutím tento rozsudek ve výroku ve věci samé potvrdil a v nákladovém výroku jej změnil tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalovanému 26 862 Kč. V odůvodnění především zdůraznil, že stěžovatel měl po ukončení učebního oboru opravář zemědělských strojů (včetně získání řidičských průkazů a svářečských zkoušek) "velmi dobré možnosti" uplatnit se na trhu práce; s podrobným vysvětlením se pak vymezil i proti jeho tvrzení o návaznosti mezi studiem dvou učebních oborů, pro kterou by bylo možné na takové studium nahlížet jako na soustavnou přípravu na budoucí povolání se závěrem, že ani časová a věcná souvislost mezi ukončeným středním vzděláním stěžovatele a "novým" studiem maturitního oboru není dostatečná pro úsudek, že šlo o jeho soustavnou přípravu na budoucí povolání, jakož i o "obnovení vyživovací povinnosti žalovaného". Soud byl oprávněn i v tomto řízení přihlédnout k okolnostem, které mohly mít za následek zánik vyživovací povinnosti, neboť ustanovení §99 odst. 2 zákona o rodině nebrání, aby zohlednil všechny nastalé změny poměrů. Ohledně nákladů řízení se odvolací soud uchýlil k užití §150 o. s. ř. ("v rozsahu jedné poloviny" nákladů, jež žalovanému vznikly), a podrobně vysvětlil důvody, jež ho k jeho aplikaci vedly.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že byl rozhodnutími soudů zasažen ve svém právu na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), neboť se soudy řádně nezabývaly jeho tvrzením, že "neopakuje již získané vzdělání", ale "zvyšuje si ho ... nástavbou na původní získaný učební obor", neposkytly preference jeho zájmu na rozšíření vzdělání z důvodu získání specializace a posílení možnosti získat odpovídající pracovní postavení na trhu práce, a nezhodnotily náležitě ani konkrétní okolnosti věci, jako jeho studijními výsledky či eventualitu pokračování v dalším studiu na vysoké škole; stěžovatel se též domnívá, že "zastavení výplaty výživného povinným je (i) v rozporu s dobrými mravy". Výroku o nákladech řízení pak oponuje s tím, že soudy nezohlednily, že nedisponuje žádnými finančními prostředky, "navíc od rozhodnutí soudů povinný přestal plnit svou vyživovací povinnost".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
To se uplatní i v dané věci, jestliže se stěžovatelovy námitky - hodnocené v ústavněprávní rovině - nemohou spojovat s ničím jiným, než s kritikou, že se mu nedostalo spravedlivého procesu, a to tvrzením, že (především) právní závěry, k nimž obecné soudy dospěly, nepovažuje za správné.
Zde - ve smyslu výše řečeného - platí, že o protiústavní výklad (a aplikaci) podústavního práva jde tehdy, je-li výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli; rozpor s požadavky kladenými na spravedlivý proces zakládá též zjištění, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, resp. že není adekvátně (srozumitelně a přesvědčivě) odůvodněno.
Ústavní soud je názoru, že vyložené podmínky jeho zásahu do rozhodování obecných soudů splněny nejsou.
K výhradě soudy nesprávně vyvozených závěrů o schopnosti stěžovatele se sám živit, resp. zániku vyživovací povinnosti ve smyslu §85 zákona o rodině, je případné zdůraznit, že spočívá zcela v rovině podústavní, do níž - jak bylo shora vymezeno - Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, neboť není další opravnou instancí v systému obecných soudů. Zde se Ústavní soud nemůže než omezit na závěr, že soudy přijatý právní závěr k otázce změny poměrů posuzované v kontextu schopnosti zletilého žalovaného se sám živit ve vztahu k dalšímu, nikoli přímo pokračujícímu (resp. navazujícímu) studiu dalšího učebního oboru a následnému studiu maturitního oboru, evidentně není svévolný a lze jej zastávat; oba soudy své závěry též přijatelně odůvodnily, což je pro ústavněprávní přezkum rozhodné, a to bez ohledu na to, že by eventuálně bylo k dispozici i posouzení jiné, stěžovateli příznivější. Jak bylo řečeno, kategorie pouhé správnosti není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, pročež je namístě závěr, že jeho roviny ze stěžovatelem předestřených námitek dosaženo nebylo.
Patří se proto k tomu již jen poznamenat, že oba soudy při intepretaci ustanovení §85 odst. 1 zákona o rodině zahrnuly do svého posouzení i prvek hodnocení normy z hlediska jejího společenského účelu, jakož i právem chráněných hodnot, a - oproti kritice stěžovatele - rozhodné závěry založily i na specifických okolnostech projednávaného případu (viz nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2155/09), určujících odpověď na otázku, zda byla či nikoli nabyla schopnost zletilého stěžovatele se sám živit. Bylo věcí obecných soudů, jakým způsobem budou hodnotit konkrétní jednotlivosti případu; Ústavnímu soudu v zásadě - s výjimkou interpretačních excesů (rozhodovací libovůle) - tato úloha nepřísluší.
Ve věcné rovině je pak přiléhavé odkázat na instruktivní odůvodnění nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2121/14 ze dne 30. 9. 2014.
K otázce náhrady nákladů řízení, o niž v dané věci též jde, se Ústavní soud opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05 a další); východisko pro výjimku (tedy má-li být dosaženo ústavněprávní roviny problému) se proto odvíjí od požadavku, aby vady nákladového výroku dosáhly specifické kvality a značné intenzity, a tudíž se zde, silněji než jinde, uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. To platí zvláště tam, kde se stěžovatel nemůže než dovolávat ustanovení §150 o. s. ř., jež otevírá obecným soudům široký prostor pro diskreční oprávnění, jak tomu je v dané věci.
Nic z uvedených podmínek pro zásah Ústavního soudu nesvědčí. Významné je, že odvolací soud k aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. ve prospěch stěžovatele (a to v nikoli nevýznamném rozsahu) již přistoupil.
Ústavní soud se proto omezuje na sdělení, že v rozhodnutí soudů nespatřuje ani exces ani libovůli, čímž své možnosti pokládá za vyčerpané.
Ústavní stížnost proto posoudil jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. června 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu