ECLI:CZ:US:2015:3.US.1334.13.1
sp. zn. III. ÚS 1334/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Pavla Rychetského v řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky PRESBETON Nova, s.r.o., IČ: 47152532, se sídlem v Olomouci, U panelárny 594/6C, zastoupené JUDr. Martinem Slavíčkem, advokátem se sídlem v Praze 3 - Žižkov, Koněvova 2596/211, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2013 č. j. 23 Cdo 966/2011-433 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 11. 2010 č. j. 4 Cmo 165/2010-342, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou a z hlediska zákonem stanovených formálních náležitostí bezvadnou ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 25. 4. 2013, navrhla stěžovatelka zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu namítaného porušení jejího práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatelka se žalobou proti podnikateli Liboru Brožovi domáhala, aby mu byla uložena povinnost zdržet se uveřejňování a označování betonových tvárnic, tvarovek a obkladů, přírodního a umělého kamene a cementovaného zboží ochrannou známkou FACE BLOCK a povinnost zaplatit jí částku 5 126 000 Kč z titulu náhrady škody a bezdůvodného obohacení. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "odvolací soud") ze dne 11. 11. 2010 č. j. 4 Cmo 165/2010-342 byl k odvolání stěžovatele potvrzen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 1. 2010 č. j. 11 Cm 2/2002-306, kterým byla uvedená žaloba zamítnuta. Důvodem zamítnutí byla skutečnost, že v průběhu řízení byl podnik provozovaný spolumajiteli Silvií Brožovou a Liborem Brožem vložen jako nepeněžitý vklad do společnosti Beton Brož s.r.o., jejíž byly tyto osoby společníky. Tím na tuto společnost přešly závazky žalovaného související s jeho podnikem, včetně závazků ze žalobou tvrzených jednání, v důsledku čehož žalovaný přestal být pasivně legitimován. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, jež však Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") neshledal přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, a usnesením ze dne 28. 1. 2013 č. j. 23 Cdo 966/2011-433 jej odmítl.
3. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se způsobem, jakým dovolací soud posoudil přípustnost jejího dovolání, neboť podle jejího názoru v něm formulovala několik otázek, jež v dosavadní judikatuře neměly být řešeny nebo v ní byly řešeny odlišně. Hlavní z nich se týkala toho, zda při vkladu podniku (hromadné věci) přechází závazek vkladatele (jako obohaceného) na vydání bezdůvodného obohacení tomu, na jehož úkor se (vkladatel) obohatil. Podle stěžovatelky měl rozsudek odvolacího soudu dovodit, že povahu mimosmluvního závazku, který přechází na právnickou osobu při vkladu podniku, může být i závazek z bezdůvodného obohacení. Tento názor však považuje za nesprávný a odporující tradičnímu pojetí bezdůvodného obohacení. Je přesvědčena, že satisfakci by měl poskytnout ten, kdo do práv zasáhl, nikoliv nabyvatel majetku. Dovolací soud se zároveň vyhnul odpovědi i na další stěžovatelkou předložené otázky. Tím, že nevyčerpal celý rozsah dovoláním uplatněných důvodů a neobjasnil, proč z tradičního výkladu i vlastních judikovaných závěrů vykročil a k dosud neřešeným otázkám se nevyslovil, měl porušit právo stěžovatelky na spravedlivý proces.
4. Po obeznámení se s ústavní stížností a přiloženými rozhodnutími dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jeho úlohou naopak není nahrazovat roli obecných soudů při výkladu a aplikaci podústavních hmotněprávních či procesněprávních předpisů. Sám totiž ve vztahu k nim není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
6. Pro posouzení, zda Nejvyšší soud neporušil základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo klíčové, že v projednávané věci mohla být přípustnost dovolání založena jen podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, tedy za předpokladu, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (srov. též §237 odst. 3 občanského soudního řádu, v témže znění). Podle ustálené judikatury Ústavního soudu jde o důvod dovolání, jehož posouzení závisí na uvážení dovolacího soudu (srov. §72 odst. 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
7. V obecné rovině platí, že k porušení práva na spravedlivý proces může dojít i tehdy, pokud dovolací soud posuzuje přípustnosti dovolání restriktivním způsobem, v důsledku čehož je stěžovateli omezen přístup k tomuto soudu [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 128/05 ze dne 10. 5. 2005 (N 100/37 SbNU 355) nebo nález sp. zn. I. ÚS 2030/07 ze dne 11. 9. 2007 (N 138/46 SbNU 301)]. Tak tomu ale v dané věci nebylo. Dovolací soud se procesně adekvátně vypořádal s argumentací stěžovatelky, která zpochybňovala závěr odvolacího soudu, že v rámci vkladu podniku přešel na obchodní společnost i závazek z bezdůvodného obohacení, jenž měl vzniknout žalovanému proti stěžovatelce. Právě od této otázky se přitom odvíjel navazující závěr o absenci pasivní legitimace žalovaného, na jehož základě obecné soudy zamítly žalobu. Jestliže se dovolací soud při jejím posouzení ztotožnil se závěry odvolacího soudu, pak ani případný jiný názor na některou z dalších stěžovatelkou předložených otázek nemohl vést k jinému posouzení věci.
8. Napadené usnesení dovolacího soudu dostálo požadavku náležitého odůvodnění [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 1834/10 ze dne 22. 11. 2010 (N 231/59 SbNU 357) nebo nález sp. zn. IV. ÚS 2468/11 ze dne 21. 1. 2014]. K tomu je třeba dodat, že v něm obsažené právní závěry nelze považovat za svévolné či jakkoliv excesivní v tom smyslu, že by opodstatňovaly kasační zásah Ústavního soudu v tomto řízení. Nesouhlas stěžovatelky s právním hodnocením, které provedly odvolací a dovolací soud, je veden výlučně v rovině podústavního práva, přičemž samotný nepostačuje k vyslovení závěru o porušení jejího základního práva na spravedlivý proces.
9. Ze všech těchto důvodů Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl ústavní stížnost stěžovatelky jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. března 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu