ECLI:CZ:US:2015:3.US.1874.15.1
sp. zn. III. ÚS 1874/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem ve věci ústavní stížnosti Ing. Stanislava Gabryše, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 4. 2015 č. j. 62 A 25/2013-109, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti dle ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatel požaduje, aby Ústavní soud pro porušení čl. 3 odst. 1, čl. 11 a čl. 36 odst. 1, 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 a 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod zrušil v záhlaví označené rozhodnutí krajského soudu, vydané v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajský soud v Brně zamítl žalobu stěžovatele podanou proti rozhodnutí Zeměměřičského a katastrálního inspektorátu v Brně ze dne 11. 2. 2013 č. j. ZKI-O-127/699/2012; stěžovateli se dostalo poučení o možnosti podat proti tomuto rozhodnutí kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu ve lhůtě dvou týdnů od jeho doručení.
Dříve, než lze přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, je Ústavní soud povolán prověřit, zda jsou splněny všechny formální a obsahové podmínky stanovené pro její podání (resp. věcné projednání) zákonem o Ústavním soudu.
Z vlastní úřední činnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatel spolu s ústavní stížností podal dne 12. 5. 2015 u Nejvyššího správního soudu též kasační stížnost, jež je vedena pod sp. zn. 7 As 120/2015, o níž nebylo dosud rozhodnuto.
Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jejího práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný a mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Ústavní stížnost je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Vyznačuje se tedy mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu (v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti).
Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněn již tím, že řízení o těchto prostředcích (zde o kasační stížnosti) je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které na tomto základě otevřené řízení skýtá, případně i řízení, které má být vedeno posléze, vydal-li soud rozhodnutí kasační a věc vrátil nižší soudní instanci. Z principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno; ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku a zásadně proti němu musí (též) směřovat, přičemž v řízení, jež probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné.
Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je - zásadně - povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní.
To platí logicky i tehdy, jestliže navrhovatel podal u Nejvyššího správního soudu kasační stížnost, jež je též nadána potenciálem vyvolat meritorní rozhodnutí, případně s kasačními účinky, a tím - v obecné rovině - i způsobilostí dosíci obdobné nápravy, kterou sleduje současně podanou ústavní stížností.
Jinak řečeno, jelikož podání ústavní stížnosti implikuje jí inherentní směřování k rozhodnutí o ní (a nikoli k "vyčkávání výsledku kasačního řízení", ať již cestou faktickou nebo formální, včetně přerušení ústavněprávního řízení), je souběžným zahájením řízení o kasační stížnosti založeno riziko, že Ústavní soud do tohoto řízení svým rozhodnutím zasáhne, což je důsledek - jak procesně tak z vyložených zásad ústavněprávního přezkumu - neakceptovatelný.
Výše zaznamenaný princip subsidiarity tohoto přezkumu se tedy prosazuje i zde, a jeho uplatnění vede k nutnému závěru, že ústavní stížnost, je-li současně vedeno i řízení o kasační stížnosti, je i zde návrhem podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustným, a musí být podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu (soudcem zpravodajem) odmítnuta (obdobně též sp. zn. II. ÚS 3273/12 či sp. zn. III. ÚS 2234/13, rovněž i mutatis mutandis např. usnesení ve věcech sp. zn. I. ÚS 1429/10, II. ÚS 2653/10, I. ÚS 1568/10, IV. ÚS 1508/10, III. ÚS 116/11, III. ÚS 1554/11, III. ÚS 1724/14 a další).
Z výše vyložených důvodů nezbylo než soudcem zpravodajem (mimo ústní jednání) ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítnout. Pozdější přístup k Ústavnímu soudu tím dotčen není.
Za těchto okolností Ústavní soud nevyvozoval žádné důsledky z nedostatků návrhu včetně nedostatku doložení povinného zastoupení stěžovatele, neboť ani jejich odstranění by se dovozeného závěru nemohlo jakkoliv dotknout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2015
Vladimír Kůrka v. r.
soudce zpravodaj