ECLI:CZ:US:2015:3.US.1962.15.1
sp. zn. III. ÚS 1962/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce Jana Filipa a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Ing. Aleše Chána, zastoupeného JUDr. Ing. Tomášem Jiroutem, advokátem, se sídlem Praha 6, Západní 31, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2015 č. j. 29 Cdo 1646/2015-3008 a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 1. 2015 č. j. 4 Ko 3/2015-2965, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se včasnou (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále "zákon o Ústavním soudu") a řádnou ústavní stížností domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí vydaných ve věci zrušení konkursu na jeho majetek po splnění rozvrhového řízení. Stěžovatel se domnívá, že postupem Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu byla porušena jeho základní práva a svobody podle čl. 1, čl. 2, čl. 3, čl. 4, čl. 11 odst. 1, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1, 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), který soudům ukládá, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti shodně jako v uplatněných opravných prostředcích nesouhlasí se zrušením konkursu, neboť dosud nebylo skončeno související trestní řízení se správcem konkursní podstaty JUDr. Molíkem a řízení o přiznání majetkové a nemajetkové újmy proti České republice z důvodu nesprávného úředního postupu. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2015 byla nepravomocně uložena předchozímu správci povinnost k plné úhradě způsobené škody stěžovateli jako poškozenému ve výši 13 597 896,89 Kč. Tato pohledávka za původním správcem by měla patřit do konkursní podstaty a následně mělo být vydáno rozvrhové řízení. Pochybení soudu stěžovatel spatřuje i v porušení procesních pravidel v soudním řízení trvajícím 18 let, kdy bylo postupováno zjednodušeným způsobem, neboť nebylo nařízeno ústní jednání před soudem a stěžovatel ani věřitelé neměli možnost se vyjádřit ke splnění rozvrhového řízení. Dle názoru stěžovatele mělo být nejprve splněno rozvrhové usnesení ve prospěch všech věřitelů a nesouhlasil s uložením plnění do soudní úschovy, bez souhlasu účastníků řízení. Odvolací soud zamítnutím stěžovatelova odvolání porušil stěžovatelova základní práva, neboť konkurs byl zrušen, ač nebyly splněny podmínky, a toto pochybení nenapravil ani Nejvyšší soud, když dovolání stěžovatele bylo odmítnuto.
3. Stěžovatel se dovolával zásahu Ústavního soudu, kterému navrhl, aby nálezem napadená rozhodnutí zrušil, neboť je přesvědčen, že zásadním bezprecedentně nezákonným způsobem vydáním nesprávného rozhodnutí ve věci samé byla poškozena jeho práva.
4. Z obsahu ústavní stížnosti, spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 94 K 18/96 a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že námitky obsažené v ústavní stížnosti jsou obsahově stejné jako stěžovatelem podané opravné prostředky.
5. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
7. Ústavní soud konstatuje, že námitkami vznášenými v ústavní stížnosti se obecné soudy opakovaně zabývaly a náležitě se s nimi vypořádaly v usneseních odvolacího soudu i dovolacího soudu.
8. Ústavní stížnost se pohybovala v rovině podústavního práva a Nejvyšší soud zákon vyložil jedním z možných způsobů. Stěžovatel žádal, aby Ústavní soud zaujal jím prosazovaný výklad podústavního práva, což však nepodpořil ústavněprávní argumentací, z níž by vyplývala neudržitelnost výkladu podústavního práva (pro zásah do některého základního práva či svobody).
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal na to, že na stěžovatele bylo vedeno Městským soudem v Praze konkursní řízení pod sp. zn. 94 K 18/96 po dobu 18 let, když usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2014 (č. j. 94 K 18/96-2942) byl konkurs zrušen po splnění rozvrhového usnesení. Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasil s rozhodnutím Vrchního soudu v Praze, který usnesením ze dne 28. 1. 2015 (č. j. 4 Ko 3/2015-2965) potvrdil napadené rozhodnutí. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele usnesením ze dne 30. 4. 2015 (č. j. 29 Cdo 1646/2015-3008) podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné. Dovolání úpadce proti usnesení odvolacího soudu může být přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §238a odst. 1 písm. a) o. s. ř.
10. Z ustanovení §44 odst. 1 písm. b) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen "ZKV"), plyne, že jediným předpokladem, který musí být naplněn k tomu, aby soud podle tohoto ustanovení rozhodl o zrušení konkursu, je, aby bylo splněno rozvrhové usnesení. Odtud také plyne okruh způsobilých námitek, jimiž úpadce či konkursní věřitelé mohou brojit proti vydání takového usnesení (tento závěr Nejvyšší soud zformuloval a odůvodnil v usnesení ze dne 26. ledna 2006 sp. zn. 29 Odo 579/2003 uveřejněném pod číslem 21/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen "R 21/2007").
11. V daném případě odvolací soud ze spisu zjistil, že rozvrhovým usnesením ze dne 6. 2. 2013 (č. l. 2819), jež bylo potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 10. 2013 č. j. 3 Ko 16/2013-2849 a nabylo právní moci dne 15. 11. 2013, rozhodl soud I. stupně o rozvrhu výtěžku zpeněžení mezi konkursní věřitele a že správkyně podáním ze dne 13. 11. 2014 (č. l. 2940) sdělila, že splnila rozvrhové usnesení. Z obsahu spisu plyne, že správkyně již vyplatila konkursním věřitelům částky na ně připadající dle rozvrhového usnesení a že složila do soudní úschovy částku 215 266,05 Kč (č. l. 2933, 2941) připadající na šest věřitelů, které se jí nepodařilo vyplatit ani přes výzvu soudu I. stupně ze dne 11. 8. 2014 (č. l. 2919). Vzhledem k tomu, že není pochyb o tom, že rozvrhové usnesení bylo splněno, postupoval soud I. stupně správně, když napadeným usnesením konkurs zrušil.
12. Ústavní soud doplňuje, že obecně platí, že správce konkursní podstaty, jemuž brání objektivní překážka v uspokojení zjištěné pohledávky k rukám (na účet) přihlášeného konkursního věřitele, může svou povinnost vyplývající z rozvrhového usnesení splnit plněním do soudní úschovy (k tomu srov. důvody R 21/2007). Namítá-li stěžovatel (úpadce), že konkurs by neměl být zrušen "před splněním rozvrhového usnesení ve prospěch všech věřitelů, tedy nemělo dojít ke složení plnění do soudní úschovy, aniž by tento postup byl věřiteli nebo úpadcem schválen", pak především pomíjí, že i tzv. náhradní splnění dle §1953 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "o. z."), soudní úschova (srov. i §289 až §302 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních), má účinky splnění dluhu. K využití tohoto způsobu splnění pak není zapotřebí souhlasu věřitele, o jehož pohledávku jde (tento úpadcův požadavek se naopak zcela míjí s důvody, pro které je tento institut upraven - srov. dikci §1953 o. z.). Plnění zde poskytuje správce konkursní podstaty, který je povinen splnit rozvrh, a to v případě neposkytnutí součinnosti ze strany konkursních věřitelů i tzv. náhradním splněním. Ze ZKV nevyplývá, že by tento postup správce konkursní podstaty byl podmíněn souhlasem věřitelského orgánu, konkursního soudu či úpadce. Lze poukázat na judikaturu Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne 16. května 2006 sp. zn. 29 Odo 596/2006, ze dne 31. ledna 2007 sp. zn. 29 Odo 1410/2004, ze dne 13. prosince 2007 sp. zn. 29 Cdo 2428/2007 a ze dne 15. dubna 2009 sp. zn. 29 Cdo 189/2009 dostupné.
13. Ústavní soud je toho názoru, že obecné soudy nepochybily ani v závěru, že zrušení konkursu nebrání úpadcův poukaz na probíhající trestní řízení proti bývalému správci konkursní podstaty, v němž úpadce vystupuje jako poškozený, ani probíhající řízení u Obvodního soudu pro Prahu 2, v němž se úpadce domáhá vůči České republice náhrady škody a přiměřeného zadostiučinění za nemateriální újmu, jež mu byla způsobena délkou konkursního řízení. Je tomu tak především proto, že uvedená tvrzení nesvědčí o tom, že by úpadce po vydání rozvrhového usnesení nabyl další majetek. Z tvrzených nároků úpadce dosud ničeho nevymohl, úpadce ani správce konkursní podstaty neobdrželi žádné plnění na úhradu tvrzených pohledávek, které by mohlo být předmětem dalšího (dodatečného) rozvrhu. Jak navíc správně poznamenal odvolací soud, nabude-li úpadce po zrušení konkursu majetek, nic mu nebude bránit v tom, aby z něho uspokojil své věřitele, přičemž ti z nich, jejichž pohledávka byla zjištěna a úpadce ji nepopřel, mohou na základě upraveného seznamu přihlášených pohledávek po skončení konkursu vést výkon rozhodnutí (exekuci) na majetek úpadce (srov. §45 odst. 2 ZKV a v judikatuře např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2012 sp. zn. 31 Cdo 374/2010, uveřejněné pod číslem 82/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
14. Poměřováno další argumentací v ústavní stížnosti (výtkami proti postupu bývalého správce konkursní podstaty, dále námitkami, podle nichž měly soudy před zrušením konkursu nařídit jednání), je ústavní stížnost založena na stejných argumentech, jako jsou ty, s nimiž se odvolací i dovolací soud v téže konkursní věci vypořádaly jako s nedůvodnými. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2014 č. j. 29 Cdo 955/2014-2894, jímž odmítl dovolání úpadce proti usnesení, kterým odvolací soud potvrdil usnesení konkursního soudu o rozvrhu zpeněženého majetku konkursní podstaty úpadce mezi věřitele. Na toto rozhodnutí Ústavní soud v podrobnostech odkazuje.
15. Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích porušení stěžovatelových základních práv. Proto senát Ústavního soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. prosince 2015
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu