ECLI:CZ:US:2015:3.US.199.15.1
sp. zn. III. ÚS 199/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele M. D., zastoupeného Mgr. Tomášem Danielem, advokátem se sídlem v Břeclavi, 17. listopadu 48/28, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2014 č. j. 3 Tdo 736/2014-41, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 6. 2013 č. j. 7 To 218/2013-436 a rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 26. 3. 2013 č. j. 15 T 112/2012-410, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 82, čl. 90 a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 4 odst. 4, čl. 26, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Okresní soud v Hodoníně shora uvedeným rozsudkem stěžovatele a spoluobviněného J. P. uznal vinnými přečinem dotačního podvodu podle §212 odst. 2, 4 tr. zákoníku a odsoudil je podle §212 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře jednoho roku, jehož výkon podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §229 odst. 1 tr. řádu poškozeného odkázal se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podali oba obvinění odvolání, která Krajský soud v Brně rubrikovaným usnesením podle §256 tr. řádu zamítl.
Následné dovolání obou obviněných Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (jako zjevně neopodstatněná) odmítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle dovozuje, že obecnými soudy přijatá trestněprávní kvalifikace inkriminovaného jednání postrádá ústavněprávní udržitelnost. Polemizuje s jejich závěry týkajícími se dohody o vyhrazení společensky účelných pracovních míst a výplaty příspěvku na úhradu vyplacených mzdových nákladů; namítá též, že rozhodující soudy nerozlišovaly mezi účelem poskytnutí příspěvku a podmínkami jeho poskytnutí, jakož i mezi pojmy zřízení pracovního místa a jeho vyhrazení. Účel dotace soudy nezjistily, a tedy ani nemohly konstatovat nerespektování tohoto účelu, jestliže v daném případě došlo k užití přijatých prostředků výhradně na úhradu mzdových nákladů. Účel příspěvku podle stěžovatelova názoru představovalo vyhrazení pracovního místa, a to bylo dodrženo. Ze znění §212 odst. 2 tr. zákoníku pak plyne, že tato skutková podstata se vztahuje pouze k účelovým dotacím, subvencím nebo návratným finančním výpomocím nebo příspěvkům, jejichž účelovost plyne z příslušné smlouvy, subvence, dohody nebo rozhodnutí; v dané věci spočíval účel příspěvku ve vyhrazení pracovních míst a prostředky představovaly příspěvek na mzdové náklady, což bylo respektováno, a jestliže nejde o účelovou dotaci, subvenci nebo návratnou finanční výpomoc nebo příspěvek, může příjemce získané prostředky použít podle svého uvážení na jakýkoli účel v oblasti své činnosti v souladu s příslušnými předpisy. Z výslechu svědkyně JUDr. Račické vyplynulo, že úřad práce neměl stanovený obsah práce jednotlivých pracovních funkcí, a to ani v žádné interní směrnici, natožpak v obecně závazné právní normě.
Ohledně interpretace pojmů zřízení a vyhrazení pracovního místa stěžovatel zdůrazňuje, že příslušní pracovníci skutečně pracovali a pobírali mzdu, a účel projektu představovalo právě jejich zapojení do pracovního procesu, získání praxe a osvojení si potřebných pracovních návykům. Podstatné zůstává, že pracovní místa byla vyhrazena, a nikoli zřízena. Úřad práce coby příslušný orgán statní správy potvrdil, že škoda nevznikla, a soudy proto nemohou dovozovat škodu svou úvahou. Žádným zavazujícím způsobem nebyla stanovena výše případného porušení rozpočtové kázně, a v důsledku toho v průběhu trestního řízení vzal ostatně úřad práce návrh na náhradu škody zpět.
Obecné soudy tedy pochybily v rovině výkladu zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, prováděcí vyhlášky č. 518/2004 Sb. k tomuto zákonu, zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, resp. zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole.
Stěžovatel rovněž zpochybňuje koherenci jejich rozhodnutí, pakliže dospěly k částečně odlišným závěrům ve vztahu ke spoluobviněnému.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Není ani orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat; pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).
Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženy nejsou.
Na vysvětlenou stěžovateli se poznamenává následující.
Zásada ultima ratio nevylučuje, aby se trestní řízení odvíjelo z porušení norem mimotrestní povahy (srov. z judikatury Nejvyššího soudu usnesení ze dne 12. 3. 2003 sp. zn. 5 Tdo 265/2003, uveřejněné pod č. 575 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 24/2003, dále usnesení ze dne 21. 12. 2005 sp. zn. 5 Tdo 1535/2005, publikované pod č. T 860 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 22/2006). Nejvyšší soud výstižně konstatoval, že byl-li spáchán trestný čin, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů správního práva či jiných právních odvětví (občanského, obchodního práva), jimiž lze též zajistit určitou nápravu. Rozhodující soudy se nezpronevěřily normám ústavního práva, jestliže na argumentované bázi dovodily, že námitce, podle níž ve věci byly oprávněny jednat toliko úřady státní správy, zejména pak úřady práce, přisvědčit nelze; není též podkladu pro závěr, že nerespektovaly §9 odst. 1, 2 tr. řádu.
Obecné soudy shromáždily přiměřené množství důkazů, přičemž vycházely zejména z výpovědí obou obviněných, dále svědků Hany Horákové a Jana Školaře, jednatelů společnosti SAŠ, s. r. o. (ve dvou různých obdobích), svědků Ivany Hanákové, Zuzany Hřebíčkové a Tomáše Brhela, kteří byli zaměstnáni u společnosti SAŠ, s. r. o., na pozici nižšího administrativního pracovníka, Ing. Pavla Teplého, JUDr. Ludmily Račické a Martiny Vlčkové, kteří se vyjádřili k dohodám uzavřených se společností SAŠ, s. r. o., a kontrolám ve vztahu k nim provedeným, Ing. Blahoslava Ciniburka a Miroslava Dobeše, kteří byli společníky společnosti a zaměstnanci společnosti SAŠ, s. r. o. Dále soudy vycházely i z celé řady listinných důkazů (srov. str. 7 rozsudku soudu prvního stupně).
Není ústavněprávně neudržitelné, pokud až Nejvyšší soud korigoval formulační nepřesnost obsaženou ve skutkové větě ve vztahu k užití pojmů "vyhrazení" a "zřízení" pracovního místa. Obecné soudy se adekvátně zabývaly účelovým zakotvením dotace, které spočívalo v poskytnutí příspěvku, konkrétně mzdových nákladů, na společensky prospěšné pracovní místo, které zaměstnavatel vyhradí pro konkrétní uchazeče o zaměstnání (§26 vyhlášky). Náplň práce těchto uchazečů byla specifikována v předmětných dohodách uzavřených s Úřadem práce v Hodoníně jako poskytovatelem příspěvku a společností SAŠ, s. r. o., zastoupenou oběma obviněnými, jako zaměstnavatelem.
Obecné soudy podrobně odůvodnily, v jakých aspektech stěžovatel účel dotace nerespektoval. Nejenže došlo ke zřízení méně pracovních míst, než k jakému počtu se stěžovatel zavázal, neboť někteří ze zaměstnanců vykonávali zcela jiný druh práce, než který byl v souladu s pracovní smlouvou, resp. dohodami uzavřenými s úřadem práce; současně byla část vyplacených mzdových prostředků použita ve prospěch třetího subjektu, jestliže někteří zaměstnanci pro něj pracovali, aniž by však uvedená skutečnost byla poskytovateli příspěvku oznámena. Část příspěvku poskytovaného na podkladě konkretizovaných dohod tak podle rozhodujících soudů byla přijata neoprávněně, poněvadž podmínky předmětných dohod nebyly dodrženy. Samotné zaměstnání zaměstnance a vyplácení mzdy nepředstavuje důvod pro poskytnutí příspěvku, ale je pouze běžným pracovněprávním vztahem, přičemž poskytnutí příspěvku ze strany státu zůstává podmíněno splněním dalších podmínek, které však stěžovatel podle ústavněprávně přijatelných závěrů obecných soudů nedodržel.
Obecné soudy obracely pozornost rovněž k subjektivní stránce trestného činu, a dovodily, že stěžovatel musel být přinejmenším již při sjednávání dohod srozuměn s tím, že vyhrazená společensky prospěšná místa nejsou z jeho strany "připravena", stejně jako příslušná pracovní náplň budoucích zaměstnanců. Vypořádaly se rovněž s otázkou vrácení neoprávněně vylákané dotace.
Referenční kritéria ústavněprávního přezkumu nevystihuje ani stěžovatelova argumentace zčásti rozdílnými závěry, které obecné soudy přijaly ve vztahu ke spoluobviněnému.
Stěžovatel sice ústavní stížností napadl i usnesení Nejvyššího soudu, avšak důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Postačí již jen stručně zaznamenat, že jeho kvalifikace dovolání coby zjevně neopodstatněného [§265i odst. 1 písm. e) tr. řádu] je adekvátní, podústavně nepochybně obstojí a pro úsudek o ústavněprávně relevantním "omylu" není místa očividně.
Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu