ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.736.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 736/2014-41
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. září 2014 o dovoláních, která podali obvinění JUDr. M. D. a Bc. J. P. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 7 To 218/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 15 T 112/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněných JUDr. M. D. a Bc. J. P. odmítají .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 15 T 112/2012 , byli obvinění JUDr. M. D. a Bc. J. P. uznáni vinnými přečinem dotačního podvodu podle §212 odst. 2, 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dle skutkových zjištění dopustili jednáním spočívajícím v tom, že:
„1) dne 31. 8. 2010 jako jednatelé společnosti SAŠ, s.r.o. se sídlem Mírová 349/59, Rohatec, IČ: 29226511, (dále jen zaměstnavatel), ač uzavřeli s Úřadem práce v H. se sídlem L. a., H., zastoupeným ředitelem RNDr. V. Š. (nyní Úřad práce České republiky, kontaktní pracoviště H.) „Dohodu o vyhrazení tří společensky účelných pracovních míst a poskytnutí příspěvku“, jejímž předmětem byl závazek zaměstnavatele za podmínek uvedených v předmětné dohodě zřídit tři pracovní místa v profesi nižší administrativní pracovník, na která měli na dobu od 1. 9. 2010 nejméně do 31. 1. 2011 přijmout žadatele o zprostředkování zaměstnání Z. H., T. B., a J. D., na základě čehož měli od Úřadu práce v H. čerpat příspěvek na úhradu vyplacených mzdových nákladů na jednotlivé zaměstnance, přesto vědomě v rozporu s obsahem dohody zřídili pouze dvě pracovní místa, neboť J. D. po celou dobu vykonával činnost, která vůbec neodpovídala pracovní pozici dle uzavřené dohody a popisu práce podle pracovních smluv, T. B. a Z. H., pak navíc v době od měsíce září do poloviny měsíce října 2010 vykonávali práci pro třetí subjekt, přičemž za tyto služby jim nebyly účtovány žádné poplatky a nebyly vůbec fakturovány, čímž došlo k využití příspěvku pro třetí subjekt, což před pracovníky úřadu práce zatajili a část reálně poskytnutého příspěvku za měsíce září až prosinec 2010 ve výši 44.000- Kč (u J. D.) a za září a polovinu měsíce října 2010 ve výši 33.000,- Kč (u T. B. a Z. H.) tak čerpali neoprávněně v rozporu s §44 a násl. z. č. 218/2000 Sb. o rozpočtových pravidlech, čímž způsobili Úřadu práce České republiky, kontaktní pracoviště H., škodu ve výši 77.000,- Kč ,
2) dne 3l. 8. 2010 jako jednatelé společnosti SAŠ, s.r.o. se sídlem Mírová 349/59, Rohatec, IČ: 29226511, (dále jen zaměstnavatel), ač uzavřeli s Úřadem práce v H. se sídlem L., H., zastoupeným ředitelem RNDr. V. Š. (nyní Úřad práce České republiky, kontaktní pracoviště H.) „Dohodu o vyhrazení čtyř společensky účelných pracovních míst a poskytnutí příspěvku“, jejímž předmětem byl závazek zaměstnavatele za podmínek v dohodě uvedených zřídit čtyři pracovní místa v profesi nižší administrativní pracovník, na která měli do pracovního poměru na dobu od 1. 9. 2010 nejméně do 31. 1. 2011 přijmout žadatele o zprostředkování zaměstnání M. P., M. S., Z. V., a I. H., na základě čehož měli od Úřadu práce v H. čerpat příspěvek na úhradu vyplacených mzdových nákladů na jednotlivé zaměstnance, přesto vědomě v rozporu s obsahem dohody zřídili pouze tři pracovní místa, neboť Z. V. po celou dobu vykonávala činnost, která vůbec neodpovídala pracovní pozici dle uzavřené dohody a popisu práce podle pracovních smluv a I. H. vykonávala činnost dle uzavřené dohody a popisu práce až od měsíce listopadu 2010, což před pracovníky úřadu práce zatajili a část reálně poskytnutého příspěvku za měsíce září až prosinec 2010 (u Z. V.) a září až říjen 2010 (u I. H.) v celkové výši 66.000,- Kč tak čerpali neoprávněně v rozporu s §44 a násl. z. č. 218/2000 Sb. o rozpočtových pravidlech, čímž způsobili Úřadu práce České republiky, kontaktní pracoviště H. škodu ve výši 66.000,- Kč “.
Za to byli obviněný JUDr. M. D. a obviněný Bc. J. P. shodně odsouzeni podle §212 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře 1 (jednoho) roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl Úřad práce České republiky, kontaktní pracoviště Hodonín, IČ:72496991, odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 15 T 112/2012, podali oba spoluobvinění odvolání zaměřená do všech výroků rozsudku nalézacího soudu.
O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 7 To 218/2013 , a to tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obou obviněných zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 7 To 218/2013, podali oba obvinění dovolání (č. l. 449 – 456, 477 – 485), a to samostatně, nicméně prostřednictvím téhož obhájce a až na drobné detaily i shodně odůvodněná. Nejvyšší soud tedy obě podaná dovolání spojil.
Obvinění shodně uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí soudů obou stupňů obsahují pouze minimální údaje a informace o právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení, resp. obsahují zásadní právní vady, což je činí nepřezkoumatelnými. Namítli, že soudy zjištěný skutek nesprávně právně posoudily jako přečin dotačního podvodu podle §212 odst. 2, 4 tr. zákoníku, neboť poskytnutý příspěvek byl zcela užit na mzdové náklady pracovníků, když je třeba odlišovat účel poskytnutí příspěvku a podmínky jeho poskytnutí. Současně podle obviněných každé porušení rozpočtové kázně nemusí znamenat porušení účelu dotace. Nicméně soudy dle jejich názoru nesprávně dovodily, že předmětný přečin dotačního podvodu spočívá údajně v tom, že zaměstnavatel musí zřídit a vyhradit pracovní místa pro pracovníky, než je přijme do pracovního poměru a pak po celou dobu, po kterou jsou vypláceni úřadem práce příspěvky, musí zaměstnavatel přidělovat zaměstnancům jen takový druh práce, který mají sjednaný v pracovních smlouvách a v případě, že nemá takový druh práce, tak je zaměstnavatel povinen tuto skutečnost oznámit úřadu práce a požádat jej o změnu druhu práce uvedenou v dohodě o vyhrazení společensky účelných vyhrazených míst (dále jen „SÚPM“), a to formou dodatku. Dle tohoto nesprávného právního názoru, pokud tak zaměstnavatel neučiní, tak je toto kvalifikováno jako údajně úmyslné zatajení této skutečnosti, a protože se jedná o účelové příspěvky, tak tímto údajně není dodržen účel dotace a zaměstnavatel se dopouští uvedeného přečinu dotačního podvodu. S uvedeným závěrem obvinění nesouhlasí, když nejméně účelovost příspěvků byla prokazatelně dodržena a soudy nesprávně směšují pojmy „zřízení“ pracovního místa a „vyhrazení“ pracovního místa. Obvinění taktéž shledávají rozhodnutí soudů rozpornými i čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Zcela byl navíc dle jejich názoru pominut extrémní rozpor mezi zjištěnými skutečnostmi a dovozeným právním hodnocením, kdy se odvolací soud jejich námitkami vůbec nezabýval a s jednotlivými argumenty obsaženými v podaných odvoláních se nijak nevypořádal.
Závěry soudů jsou dle obviněných rovněž v nesouladu s §12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť obvinění se zapojili do projektu snížení nezaměstnanosti, příslušní pracovníci skutečně pracovali a pobírali mzdu, kdy účelem projektu bylo právě zapojení pracovníků do pracovního procesu, získání praxe a předně naučení se potřebným pracovním návykům, což bylo bezpečně splněno. Případné tvrzené nedodržení podmínek příspěvku by mělo znamenat vrácení příspěvku a dovození odpovědnosti podle jiných právních norem, ale nikoli trestní postih, jenž by byl namístě zejména v případě přisvojení si poskytnutých finančních prostředků, což prokazatelně nenastalo, neboť by zde muselo být prokázáno i porušení účelu, k čemuž nedošlo. Jejich aktivitu nelze označit za společensky škodlivou, přičemž i kdyby se hypoteticky svojí prací dopustili nějakého údajného porušení právních předpisů, tak mělo být přistoupeno k jiným než trestněprávním postihům. Obvinění se navíc domnívají, že orgány činné v trestním řízení prováděly šetření na dodržování pracovně právních předpisů a porušení rozpočtové kázně protiprávně, neboť tuto kompetenci má jen finanční úřad.
Obvinění dále tvrdí, že jejich jednání nebylo trestným činem pro absenci subjektivní stránky, neboť jejich vědomí popsané ve skutkové větě není úmyslem. Při získání příspěvku na SÚPM a při uzavření dohod na vyhrazení SÚPM neporušili žádný právní předpis, splnili všechny procedurální úkony pro získání příspěvků na vyhrazení SÚPM, přičemž při vyřizování příspěvků se nedopustili sebemenšího pochybení a ani soud dovolací, ani soud prvního stupně, toto nezpochybnil. Následně obvinění poukazují na znění §212 odst. 2 tr. zákoníku s tím, že jejich útok byl shledán v zatajení skutečnosti v podobě nedodržení účelu dotace. Podle názoru obviněných ovšem nebyl zjištěn účel dotace, který je dán zákonem č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, v platném znění (dále jen „zákon o zaměstnanosti“) a dohodou o vyhrazení SÚPM a poskytnutí příspěvku (dále jen „dohoda“). Přitom dovozují, že účelem bylo vyhrazení pracovního místa, což bylo dodrženo. K tomu obvinění dodávají, že pokud nebyl řádně zjištěn účel dohody, nemohlo být zjištěno užití příspěvku na účel jiný, když v daném případě byly přijaté prostředky užity výhradně na úhradu mzdových nákladů.
V další části svých podání obvinění namítají, že nebyl naplněn znak větší škody ve smyslu §212 odst. 4 tr. zákoníku, protože porušením rozpočtové kázně nevzniká škoda. V případě, že se prokáže porušení rozpočtové kázně, příjemce je povinen vrátit poskytnuté příspěvky. O porušení rozpočtové kázně přitom rozhoduje údajně zásadně finanční úřad a nikoli orgány činné v trestním řízení. Dle obviněných je předmětné usnesení i předmětný rozsudek v rozporu se zákonem o zaměstnanosti, který upravuje pravidla pro přidělování všech příspěvků, které Ministerstvo práce a sociálních věcí prostřednictvím úřadu práce poskytuje žadatelům. Obvinění však nezískali dotaci od úřadu práce, ale na podkladě dohody jim byl poskytnut příspěvek na vyhrazení SÚPM, což zcela splnili. Soudy přitom měly nesprávně dovodit, že zaměstnavatel je v případě získání příspěvku povinen zřídit pracovní místo a zároveň po celou dobu poskytování peněz disponovat sjednaným množstvím a druhem práce. Dle rozsudku by pak zaměstnavatel, který takové místo nezřídil, změnil účel dotace na jiný určený účel. Podle zákona o zaměstnanosti je ale příspěvek určen na vytvoření pracovního místa a následně musí být použit na mzdovou politiku zaměstnavatele. Soudy ovšem chybně dovodily, že je určen na podporu zaměstnavatele, jenž musí splnit řadu podmínek. Pokud jde o druh příspěvku, obvinění se domnívají, že byla nesprávně aplikována vyhláška č. 518/2004 Sb., kterou se provádí zákon o zaměstnanosti (dále jen „vyhláška“). Soudy totiž nerozlišily druhy příspěvků ve smyslu §25 a §26 vyhlášky a zaměnily pojem vyhrazené“ pracovní místo za nesprávně užitý pojem „zřízené“ pracovní místo. Obvinění rovněž namítli, že předmětný rozsudek i usnesení jsou v rozporu se zákonem č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech (dále jen „zákon o rozpočtových pravidlech“), když nesouhlasí s tím, že by pochybili, jestliže přidělovali zaměstnancům i práci jiného druhu, než kterou měli tito pracovníci sjednanou v dohodách o vyhrazení SÚPM, a kterou mají současně uvedenou v jejich pracovních smlouvách, neboť se takto mohlo jednat pouze o porušení rozpočtové kázně. Přidělování práce je oprávněn kontrolovat pouze státní úřad inspekce práce, a tedy bylo porušeno i příslušné ustanovení zákoníku práce, stejně jako zákon č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, neboť úřad práce provedl 4 kontroly, kdy však ani úřad práce, ani orgány činné v trestním řízení a ani soudy neuvedly, že by se snad obvinění dopustili jakéhokoli nedostatku, který by byl uvedenými orgány státní správy označen.
Obvinění dále podrobně rozebírají znění skutkové věty výroku o vině a rozporují jednotlivé pojmy, jména, slovní spojení a významy. V této souvislosti dochází k závěru, že rozsudek, jímž byli uznáni vinnými přečinem dotačního podvodu podle §212 odst. 2, 4 tr. zákoníku, je nepřezkoumatelný a neodpovídá ani požadavkům na řádné odůvodnění rozsudku dle §125 odst. 1 tr. ř. Odvolací soud pak tyto nedostatky neodstranil, čímž zatížil řízení vadou.
V dovolání obviněného JUDr. M. D. je pak poukazováno na výklady týkající se §250a a §250b zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, s nimiž závěry soudů činných dříve v této věci rovněž údajně nejsou v souladu. Ze znění §212 odst. 2 vyplývá, že tato skutková podstata se vztahuje pouze k účelovým dotacím, subvencím nebo návratným finančním výpomocím nebo příspěvkům, jejichž účelovost plyne z příslušné smlouvy, subvence, dohody nebo rozhodnutí. Obviněný zde také uvádí, že v projednávané věci byl účel příspěvku ve vyhrazení pracovních míst a prostředky byly určeny jako příspěvek na mzdové náklady. V průběhu řízení pak bylo prokázáno, že toto vše bylo dodrženo. V zásadě pokud nejde o účelovou dotaci, subvenci nebo návratnou finanční výpomoc nebo příspěvek, může příjemce získané prostředky použít podle svého uvážení na jakýkoli účel v oblasti své činnosti a v souladu s příslušnými předpisy, což bylo v projednávaném případě dodrženo. Z výslechu svědkyně JUDr. R. pak vyplynulo, že ani úřad práce sám neměl stanovený obsah práce jednotlivých pracovních funkcí, a to ani v žádné interní směrnici, natož v obecně závazné právní normě. Naprosto podstatné je jen to, že pracovní místa byla vyhrazena a nikoli zřízena. Tento příslušný orgán statní správy tedy sám potvrdil, že škoda nevznikla, a soudy proto dle názoru obviněného nemohou dovozovat škodu svou úvahou, když příslušné státní orgány potvrzují, že ke škodě nedošlo. Žádným zavazujícím způsobem nebyla stanovena výše případného porušení rozpočtové kázně a v důsledku toho v průběhu trestního řízení vzal úřad práce žádost o náhradu škody zpět.
Obviněný Bc. J. P. pak v rámci svého dovolání navíc ve vztahu k otázce zavinění uvedl, že se ani jedenkrát neúčastnil vedení společnosti SAŠ, s. r. o., při přidělování pracovních úkolů zaměstnancům a nenesl jako jednatel za tuto oblast činnosti odpovědnost vůči společnosti, navíc ukončil činnost jednatele společnosti dnem 22. 9. 2010, tedy ještě dříve, než úřad práce poskytl první měsíční příspěvek, což ani soud nalézací a ani soud odvolací nerozporují. Vzhledem k uvedenému je tedy zřejmé, že obviněný ani nemohl vědět, že někdo jiný ve společnosti svým případným jednáním mohl eventuálně takové případné porušení nebo ohrožení způsobit, a v případě, že by se tak skutečně stalo, což však odmítá, tak nemohl být s tímto srozuměn.
Na podkladě výše uvedených námitek obvinění JUDr. M. D. a Bc. J. P. navrhli, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 7 To 218/2013, zrušil v celém rozsahu, stejně jako jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 15 T 112/2012, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Obviněný Bc. J. P. pak navrhl, aby Nejvyšší soud případně sám rozhodl ve věci tak, že se obviněný v plném rozsahu zprošťuje obžaloby.
K dovolání obviněných se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněných, uvedl, že neshledal, že by se v projednávané věci jednalo o případ tzv. extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Soudy dříve činné ve věci totiž na základě důkazů pořízených a provedených v souladu se zákonem dovodily skutkový stav věci, který je namístě užít jako výchozí podklad pro hmotně právní kvalifikaci. V případě zvažování aplikace §212 tr. zákoníku jsou orgány činné v trestním řízení povinny posoudit získání dotace, subvence nebo návratné finanční výpomoci nebo příspěvku příslušným subjektem, všechny související podmínky a jejich naplnění a na základě toho autoritativně konstatovat závěr o spáchání či nespáchání trestného činu, aniž by, protože se jedná o posouzení viny, byly vázány rozhodnutím jiných orgánů. To značí, že byť i jiné správní orgány v oblasti dotací, zaměstnanosti a kontroly mají oprávnění posuzovat některé dílčí skutečnosti a dovozovat příslušné závěry, hodnocení, zda byl a kým spáchán trestný čin, je oprávněním a současně povinností orgánů činných v trestním řízení. Tvrzení obviněných, že ve věci měly být činné finanční úřady, úřady práce apod., jsou proto v zásadě irelevantní.
Podstatou posuzovaného jednání obviněných bylo, že jako jednatelé společnosti SAŠ, s. r. o., uzavřeli s Úřadem práce v H. dvě dohody, jejichž předmětem bylo poskytnutí příspěvku podle §26 vyhlášky, tedy příspěvku na SÚPM. Poskytnutí příspěvku bylo vázáno na jisté podmínky v podobě povinnosti vyhradit pracovní místa s určenou profesí, přijmout na ně jmenovitě určené zaměstnance a po určitou dobu je zaměstnávat. Obvinění ale zřídili méně pracovních míst, neboť všichni zaměstnanci neprováděli po celou dobu stanovený druh práce, případně pracovali pro třetí subjekt, aniž by byly přefakturovány potřebné částky. Část příspěvku tedy byla vyplacena neoprávněně, protože nebyly splněny výše uvedené podmínky dohody, neboť zaměstnanci nepracovali pro společnost SAŠ, s. r. o., ve sjednané profesi. Státní zástupce neshledal důvodnou ani námitku obviněných, že svým jednáním stanovené podmínky neporušili, neboť, stručně řečeno, zaměstnali příslušné pracovníky a vypláceli jim mzdu. Uvedl, že samotné zaměstnání zaměstnance a vyplácení mu mzdy není důvodem pro poskytnutí příspěvku ve smyslu §26 vyhlášky, ale pouze běžným pracovněprávním vztahem. Pokud však do tohoto vztahu vstoupí prostřednictvím dotace určitý státní orgán, je namístě splnit další sjednané či zákonem stanovené podmínky, které však v projednávané věci nebyly ze strany obviněných splněny. Státní zástupce pak dodal, že obvinění postupovali zřetelně záměrně a cíleně a také déledobě a opakovaně, tudíž nepochybně v úmyslu přímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Současně svým jednáním naplnili i kvalifikovanou skutkovou podstatu podle §212 odst. 4 tr. zákoníku, neboť způsobili neoprávněné vyplacení příspěvku ve výši 143.000 Kč. Zmíněný účinek jejich útoku je přitom škodou, a to bez ohledu na obecně platnou možnost jeho nápravy vrácením neoprávněně vyplacených prostředků. Aplikace §212 odst. 2, 4 tr. zákoníku potom není vyloučena ani s ohledem na §12 odst. 2 tr. zákoníku. Závěrem státní zástupce uvedl, že všechny podstatné skutečnosti vyplývají ze sjednaných dohod, případně ze souvisejících právních norem, aniž by bylo namístě je zpochybňovat. Za neadekvátní pokládá spíše argumentaci obviněných, kteří jednak zkreslují podstatu svého činu a až přehnaně formálním a nepřiléhavým způsobem poukazují na jednotlivé pojmy užité v napadených rozhodnutích a rozporují jinak ustálená a zřejmá slovní vyjádření, aniž by zohledňovali základ celé věci.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného JUDr. M. D. a obviněného Bc. J. P. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako nedůvodná.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnou osobou, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 7 To 218/2013, jsou přípustná z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadají pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřují proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest. Obvinění jsou §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněnými uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnými JUDr. M. D. a Bc. J. P. vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Obvinění shodně uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení . Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze podřadit námitky, v rámci nichž je namítáno nesprávné hodnocení důkazů , a z nich plynoucí vadná skutková zjištění , případně jsou prosazovány vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a vlastní verze skutkového stavu věci . Takto vznesené námitky jsou založeny na podkladě vlastního hodnocení provedených důkazů a ve skutečnosti se týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněných) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vychází. Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný.
Lze přisvědčit dovolatelům v jejich tvrzení, že se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy , kterýžto dovolatelé namítají. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod. Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je tedy dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé.
O takový případ se však v projednávané věci i přes rozsáhlou argumentaci obviněných nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Hodoníně, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Brně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny pečlivým způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. V této souvislosti lze odkázat na podrobné odůvodnění nalézacího soudu (zejména str. 8 až 10 rozsudku). Nalézací soud vycházel z celé řady důkazů, zejména pak z výpovědí obou obviněných, dále svědků H. H. a J. Š., jednatelů společnosti SAŠ, s. r. o., ve dvou různých obdobích, svědků I. H., Z. H. a T. B., kteří byli zaměstnáni u společnosti SAŠ, s. r. o., na pozici nižšího administrativního pracovníka, svědků Ing. P. T., JUDr. L. R. a M. V., kteří se vyjádřili k dohodám uzavřených se společností SAŠ, s. r. o., a kontrolám ve vztahu k těmto provedeným, svědků Ing. B. C. a M. D., kteří byli společníky společnosti a zaměstnanci společnosti SAŠ, s. r. o. Dále vycházel i z celé řady listinných důkazů (str. 7 rozsudku nalézacího soudu).
Přečinu dotačního podvodu podle §212 odst. 2, 4 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo použije, v nikoli malém rozsahu, prostředky získané účelovou dotací , subvencí nebo návratnou finanční výpomocí nebo příspěvkem na jiný než určený účel, a způsobí-li takovým činem větší škodu .
Ustanovení o trestném činu dotačního podvodu podle §212 tr. zákoníku, zajišťuje ochranu poskytování subvencí, dotací, nebo návratných finančních výpomocí nebo příspěvků , jakož i jejich účelovému určení , a proto v konečném důsledku chrání i cizí majetek v oblasti poskytování subvencí, dotací, návratných finančních výpomocí nebo příspěvků. Dotací se obecně rozumí zpravidla pravidelný příděl peněz nejčastěji poskytovaný obcím, některým úřadům nebo ústavům, ale i fyzickým a právnickým osobám. V zásadě pokud nejde o účelovou dotaci, subvenci nebo návratnou finanční výpomoc nebo příspěvek, může příjemce získané prostředky použít podle svého uvážení na jakýkoli účel v jeho oblasti činnosti a samozřejmě v souladu s příslušnými předpisy. Použitím prostředků získaných účelovou dotací se rozumí vlastní spotřebování prostředků, poté co byly poskytnuty, na jiný než určený účel . Jde o úmyslný trestný čin. Úmysl (srov. §15 tr. zákoníku) zde musí zahrnovat i nikoli malý rozsah použitých peněžních prostředků na jiný než určený účel bez souhlasu věřitele. Pokud jde o zavinění u následku v rámci odst. 4, postačí ve smyslu §17 písm. a) tr. zákoníku nedbalost (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2119 – 2126).
Podle §9 odst. 1, 2 tr. ř. orgány činné v trestním řízení posuzují předběžné otázky, které se v řízení vyskytnou, samostatně; je-li tu však o takové otázce pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu, jsou orgány činné v trestním řízení takovým rozhodnutím vázány, pokud nejde o posouzení viny obviněného. Jestliže rozhodnutí o takové otázce nebylo ještě vydáno, vyčkají jeho vydání.
Pokud pak orgány činné v trestním řízení posuzují naplnění skutkové podstaty uvedeného přečinu dotačního podvodu, resp. posuzují, zda došlo k neoprávněnému získání dotace, subvence nebo návratné finanční výpomoci nebo příspěvku poslušným subjektem, posuzují otázku viny, a tedy nejsou rozhodnutími jiných orgánů vázány. Nejvyšší soud se tedy ztotožňuje s vyjádřením státního zástupce, že přestože i jiné správní orgány v oblasti dotací, zaměstnanosti a kontroly mají oprávnění posuzovat některé dílčí skutečnosti a dovozovat příslušné závěry, hodnocení, zda byl a kým spáchán trestný čin, je oprávněním a současně povinností orgánů činných v trestním řízení. Sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněnými, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy, bez možnosti aplikace trestně právních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů správního práva či jiných právních odvětví (občanského, obchodního práva), jimiž lze zajistit nápravu. Uvedené námitce, že ve věci byly oprávněny jednat toliko úřady státní správy, zejména pak úřady práce, nelze přisvědčit.
Obvinění jako zástupci společnosti SAŠ, s. r. o., uzavřeli s Úřadem práce v H. dvě dohody o vyhrazení společensky účelných pracovních míst a poskytnutí příspěvku, a to dohodu ze dne 31. 8. 2010, ve prospěch tří uchazečů o zaměstnání (Z. H., T. B. a J. D.), a dohodu ze dne 31. 8. 2010, ve prospěch čtyř uchazečů o zaměstnání (M. P., M. S., Z. V. a I. H.). Uvedené dohody byly uzavřeny podle §113 a §119 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, a podle §26 vyhlášky č. 518/2004 Sb., kterou se provádí zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti (dále jen „vyhláška“).
Ustanovení §26 vyhlášky říká, že příspěvek na společensky účelné pracovní místo, které zaměstnavatel vyhradil pro konkrétního uchazeče o zaměstnání , se poskytuje měsíčně nebo v jiném dohodnutém období a je splatný do 30 kalendářních dnů od předložení vyplacených mzdových nákladů.
Podle §25 odst. 1 vyhlášky příspěvek na společensky účelné pracovní místo, které zaměstnavatel nově zřizuje a které bude obsazovat uchazeči o zaměstnání po dobu sjednanou v dohodě, nebo na společensky účelné pracovní místo vytvořené uchazečem o zaměstnání za účelem výkonu samostatné výdělečné činnosti, může být poskytnut jako
a) návratný příspěvek,
b) příspěvek na úhradu úroků z úvěrů, nebo
c) jiný účelově určený příspěvek.
Přestože z obsahu skutkové věty se může zdát, že soudy zaměnily pojmy „vyhrazení“ a „zřízení“ pracovního místa, je zřejmé, že dohody se týkaly vyhrazení pracovních míst pro konkrétní uchazeče o zaměstnání, kdy však tato pracovní místa musela být nejdříve zřízena, resp. založena, nikoli však ve smyslu §25 vyhlášky, jak naznačují obvinění.
Obvinění namítají, že účel dotace nebyl vymezen, kdy dovozují, že účelem bylo vyhrazení pracovních míst, což bylo dodrženo, kdy příspěvky byly užity výhradně na úhradu mzdových nákladů, jak bylo v dohodách uzavřených s Úřadem práce v H. určeno, tedy, že nedošlo ke spáchání trestného činu.
Jak již bylo uvedeno výše, z ustanovení §212 odst. 2 tr. zákoníku vyplývá, že použitím prostředků získaných účelovou dotací se rozumí vlastní spotřebování prostředků, poté co byly poskytnuty, na jiný než určený účel. Účelem dotace bylo poskytnutí příspěvku, konkrétně mzdových nákladů, na společensky účelné pracovní místo, které zaměstnavatel vyhradí pro konkrétní uchazeče o zaměstnání (§26 vyhlášky). Náplň práce těchto uchazečů byla specifikována v předmětných dohodách uzavřených s Úřadem práce v H. jako poskytovatelem příspěvku a společností SAŠ, s. r. o., zastoupenou oběma obviněnými, jako zaměstnavatelem, kdy bylo uvedeno, že se bude jednat v pěti případech o pozici nižšího administrativního pracovníka a ve dvou případech o pozici pomocného dělníka ve stavebnictví. Konkrétní náplň práce je pak uvedena v pracovních smlouvách jednotlivých uchazečů o zaměstnání uzavřených na podkladě předmětných dohod (čl. 53 až 57 přílohového spisu), kdy náplň práce nižšího administrativního pracovníka je vymezena jako „třídění pošty a vyřizování pošty, komunikace s úřady a jednoduché kancelářské práce“. Uvedená práce měla být dle obsahu dohod i uvedených pracovních smluv vykonávána ve prospěch zaměstnavatele, tj. společnosti SAŠ, s. r. o.
Nalézací soud podrobně rozebral jednotlivá tvrzení obviněných, kdy uvedl, na podkladě jakých důkazních prostředků a jejich vzájemných souvislostech tyto shledal nevěrohodnými. Zejména pak věnoval pozornost právě obsahu „Dohody o vyhrazení tří společensky účelných pracovních míst a poskytnutí příspěvku“, uzavřené mezi společností SAŠ, s. r. o., a Úřadem práce v H., a zjištění stran toho, jak byla ustanovení předmětné dohody porušena. Podrobně zejména rozebral, jaká byla skutečná pracovní náplň jednotlivých zaměstnanců přijatých na podkladě této dohody. Uvedl, že obvinění „ v rozporu s obsahem dohody zřídili pouze dvě pracovní místa, neboť J. D. po celou dobu vykonával činnost, která vůbec neodpovídala pracovní pozici dle uzavřené dohody a popisu práce podle pracovních smluv, T. B. a Z. H., pak navíc v době od měsíce září do poloviny měsíce října 2010 vykonávali práci pro třetí subjekt, přičemž za tyto služby jim nebyly účtovány žádné poplatky a nebyly vůbec fakturovány, čímž došlo k využití příspěvku pro třetí subjekt, což před pracovníky úřadu práce zatajili “ (str. 8 rozsudku soudu prvního stupně). Stejně tak se nalézací soud zabýval i druhou z uzavřených dohod, „Dohodou o vyhrazení čtyř společensky účelných pracovních míst a poskytnutí příspěvku“, kdy uvedl, že obvinění v rozporu s jejím obsahem „ zřídili pouze tři pracovní místa, neboť Z. V. po celou dobu vykonávala činnost, která vůbec neodpovídala pracovní pozici dle uzavřené dohody a popisu práce podle pracovních smluv a I. H. vykonávala činnost dle uzavřené dohody a popisu práce až od měsíce listopadu 2010, což před pracovníky úřadu práce zatajili “ (str. 9 rozsudku nalézacího soudu). Je tedy zřejmé, že obvinění účel dotace nerespektovali. Nejen, že bylo zřízeno méně pracovních míst, než k jakému počtu se obvinění zavázali, neboť někteří ze zaměstnanců vykonávali zcela jiný druh práce, než který byl v souladu s pracovní smlouvou, resp. dohodami uzavřenými s úřadem práce, kdy současně byla část vyplacených mzdových prostředků použita ve prospěch třetího subjektu, neboť někteří zaměstnanci pracovali pro třetí subjekt, aniž by však uvedená skutečnost byla poskytovateli příspěvku oznámena. Část příspěvku poskytovaného na podkladě předmětných dohod ze dne 31. 8. 2010 tak byl vyplacen neoprávněně, neboť nebyly dodrženy podmínky předmětných dohod. Jak již bylo uvedeno, samotné zaměstnání zaměstnance a vyplácení mu mzdy není důvodem pro poskytnutí příspěvku ve smyslu §26 vyhlášky, ale pouze běžným pracovněprávním vztahem. Poskytnutí příspěvku ze strany státu je podmíněno splněním dalších podmínek, které však obvinění nedodrželi. Uvedeným jednáním tak obvinění naplnili skutkovou podstatu dotačního podvodu podle §212 odst. 2, 4 tr. zákoníku.
Nalézací soud se vyjádřil i k subjektivní stránce uvedeného přečinu. Uvedl, že obvinění „ jednali přinejmenším v nepřímém úmyslu ve smyslu §15 písm. b) trestního zákoníku “ (str. 10 rozsudku nalézacího soudu). Ze skutkových zjištění, jimiž je dovolací soud vázán, se podává, že obvinění „ v postavení jednatelů společnost, tím, že za společnost jednali a dohody s Úřadem práce v H. podepsali, přičemž nebyli schopni vyhrazená pracovní místa zřídit ani vyhradit, zcela vědomě umožnili čerpání dotace na jiný než dohodami stanovený účel. Přičemž obžalovaní museli být přinejmenším již při sjednávání dohod srozuměni s tím, že vyhrazená společensky prospěšná místa nejsou z jejich strany „připravena“, stejně jako příslušná pracovní náplň budoucích zaměstnanců “ (str. 9 rozsudku nalézacího soudu).
Z podnětu odvolání obviněných pak odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně a přes rozsáhlé námitky obviněných tento potvrdil. Odvolací soud tedy shledal skutková zjištění učiněná soudem nalézacím za správná, kdy uvedl, že „ není potřeba ve věci provést ještě nějaké další důkazy “, s tím, že nalézací soud provedl ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. „ dokazování v potřebném rozsahu a učinil ve věci úplná a správná skutková zjištění, která mají plnou oporu ve výsledcích provedeného dokazování “ (str. 4 napadeného usnesení). Odvolací soud se ztotožnil i se závěry nalézacího soudu stran naplnění subjektivní stránky uvedeného přečinu. Soudy obou stupňů tak založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněných a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou.
K námitce stran výše způsobené škody, resp. námitce, že škoda vůbec nevznikla, neboť se vyplacené prostředky v případě porušení dotačních podmínek vrací, lze uvést, že ke vzniku škody došlo okamžikem neoprávněného vylákání těchto prostředků, neboť u přečinu dotačního podvodu (stejně jako např. u trestného činu krádeže podle §209 tr. zákoníku) nezáleží na tom, zda pachatel jinak dotační prostředky podle pravidel jejich poskytnutí vrátí a žádná škoda tedy jejímu poskytovateli nevznikne. Obvinění neoprávněně vylákali dotace ve výši 143.000 Kč. Větší škodou je škoda ve výši nejméně 50.000 Kč (§138 odst. 1 tr. zákoníku), tudíž byly naplněny podmínky užití kvalifikované skutkové podstaty, a to odst. 4 §212 tr. zákoníku.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán, neboť není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.), a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovoláním obviněných nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněných JUDr. M. D. a Bc. J. P. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. září 2014
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata