ECLI:CZ:US:2015:3.US.2393.14.1
sp. zn. III. ÚS 2393/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. února 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Petra Vaculy, zastoupeného JUDr. Irenou Tšponovou, advokátkou, AK se sídlem v Přerově, Pivovarská 89/1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2014 č. j. 1 Afs 41/2014-47, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 15. 7. 2014, doručené Ústavnímu soudu dne 16. 7. 2014, stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vydané v řízení o kasační stížnosti stěžovatele.
II.
Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 6. 11. 2007 platebním výměrem č. j. 118798/07/393912/3404 Finanční úřad v Přerově (dále jen "finanční úřad") předepsal stěžovateli penále za prodlení úhrady daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2005 ve výši 1 972 513 Kč.
Dne 16. 1. 2012 rozhodnutím č. j. 8587/11-1500-807169 Finanční ředitelství v Ostravě (dále jen "finanční ředitelství") odvolání stěžovatele proti platebnímu výměru finančního úřadu ze dne 6. 11. 2007 č. j. 118798/07/393912/3404 zamítlo.
Dne 20. 2. 2014 rozsudkem č. j. 22 Af 25/2012-46 Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") žalobu stěžovatele proti rozhodnutí finančního ředitelství ze dne 16. 1. 2012 č. j. 8587/11-1500-807169 zamítl.
Dne 30. 4. 2014 rozsudkem č. j. 1 Afs 41/2014-47 Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku krajského soudu ze dne 20. 2. 2014 č. j. 22 Af 25/2012-46 zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti (výroky II a III).
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadeným rozsudkem kasačního soudu byl dotčen na svém základním právu dle čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a že bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces a soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); napadený rozsudek kasačního soudu označil za překvapivý, a právní názor v něm zaujatý za nepředvídatelný. Stěžovatel též nesouhlasil se způsobem, jakým kasační soud zhodnotil jeho námitku týkající se prekluze práva finančního úřadu vyměřit daň z příjmu fyzických osob za rok 2002, a poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2009 sp. zn. IV. ÚS 816/07 (N 39/52 SbNU 399).
Stěžovatel v ústavní stížnosti, aniž by přesně specifikoval, v čem konkrétně spatřuje tvrzený zásah do svých základních práv (navíc v části 3 ústavní stížnosti nepřesně označil napadený rozsudek jako rozsudek sp. zn. 1 Afs 3/2013-87), argumentoval podobně, jako v řízení o jeho správní žalobě, resp. jako v kasační stížnosti. Jeho polemika se týkala zejména otázky, komu měly být předmětné platební výměry doručeny, kdy a zda vůbec nabyly právní moci, a způsobu, jakým oba soudy vyložily ustanovení §338k odst. 6 o. s. ř., týkající se oprávnění správce podniku zastupovat povinného; stěžovatel poukázal na usnesení rozšířeného senátu kasačního soudu ze dne 30. 10. 2013 č. j. 1 Afs 2/2012-93 a tvrdil, že navzdory právnímu názoru, z citovaného usnesení plynoucímu, kasační soud ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 30. 4. 2014 č. j. 1 Afs 41/2014-47 rozhodl jinak, kasační stížnost překvapivě a nepředvídatelně zamítl a citované usnesení rozšířeného senátu kasačního soudu ze dne 30. 10. 2013 č. j. 1 Afs 2/2012-93 opomenul. Stěžovatel přitom neupřesnil, v čem spatřuje tvrzený rozpor ústavní stížností napadeného rozsudku s citovaným rozhodnutím rozšířeného senátu kasačního soudu.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Kasační soud v části IV, zejména bodech 12, 15 až 21 ústavní stížností napadeného rozsudku, srozumitelně vysvětlil, z jakých důvodů dospěl k závěru, že správci podniku nebylo nutné platební výměr finančního úřadu ze dne 6. 11. 2007 č. j. 118798/07/393912/3404 na penále za prodlení úhrady daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2005 ve výši 1 972 513 Kč doručovat. V bodě 22 napadeného usnesení kasační soud zdůvodnil, proč neprovedl důkazy předložené stěžovatelem v řízení o kasační stížnosti.
K nesouhlasu stěžovatele se způsobem, jakým kasační soud zhodnotil jeho námitku ohledně prekluze práva finančního úřadu vyměřit daň z příjmu fyzických osob za rok 2002, Ústavní soud podotýká, že tuto otázku stěžovatel neučinil předmětem kasační stížnosti a kasační soud se jí v ústavní stížností napadeném rozsudku nezabýval.
Ústavní soud je toho názoru, že kasační soud ve svém ústavní stížností napadeném rozhodnutí dostatečně posoudil jednotlivé stížnostní body stěžovatele uvedené v kasační stížnosti, a své rozhodnutí řádně odůvodnil. Toto rozhodnutí bylo přijato v řádném procesu, během něhož byl stěžovatel právně zastoupen. Ústavní soud není další soudní instancí, která by meritorně měla znovu podrobit předmětnou spornou věc dalšímu zkoumání. Odlišuje-li se právní názor stěžovatele od názorů vyslovených kasačním soudem rozhodujícím o jeho kasační stížnosti, neznamená to ještě porušení základního práva na soudní ochranu, resp. na spravedlivý proces, včetně základního práva na soudní přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy.
Tvrzení o porušení čl. 4 Ústavy stěžovatel nepodložil jakoukoliv ústavněprávní argumentací; Ústavní soud je shledal zjevně neopodstatněným, zejména již z toho důvodu, že jeho žaloba resp. kasační stížnost, byla v systému správního soudnictví správními soudy řádně projednána.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu