ECLI:CZ:US:2015:3.US.2896.14.1
sp. zn. III. ÚS 2896/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 4, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. června 2014 č. j. 2 To 43/2014-445 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. března 2014 č. j. 2 T 6/2009-401, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní soud obdržel dne 1. září 2014 návrh ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na účastnit se soudního řízení ve vlastní věci dle čl. 38 odst. 2 Listiny.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v záhlaví uvedeným usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") byl zamítnut návrh na povolení obnovy řízení, podaný stěžovatelem a dalšími třemi odsouzenými. Všichni se tímto návrhem dožadovali obnovy řízení vedeného před krajským soudem pod sp. zn. 2 T 24/77. V něm byli shledáni vinnými ze spáchání několika trestných činů souvisejících zejména s přípravou a provedením loupežného přepadení poštovního kurzovního vozu, z nějž za ohrožování řidiče střelnými zbraněmi odcizili šest pytlů poštovních zásilek včetně peněžní částky ve výši 1 664 700 Kč. Vedle toho měl stěžovatel ještě v průběhu vyšetřování uvedeného zločinu uvádět vyšetřující orgány v omyl záměrnou lží spojující přepadení s jeho švagrem. Za to byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 roků. Návrhy na povolení obnovy řízení se opíraly zejména o znění dopisu napsaného J. R. a doručeného Ministerstvu spravedlnosti dne 23. prosince 2008. V tomto dopise se J. R. doznává, že spolu se svým známým spáchal přepadení, za nějž byl odsouzen a potrestán stěžovatel a jeho údajní komplici. V noci ze dne 30. na 31. května 2010, tedy několik dní před veřejným zasedáním v řízení o povolení obnovy řízení, spáchal pak J. R., vykonávající trest doživotního odnětí svobody, sebevraždu. Krajský soud se tak v řízení zaměřil na zkoumání obecné věrohodnosti J. R., věrohodnosti konkrétních údajů jím v dopise uvedených, a konečně na hodnocení těchto poznatků ve vztahu k důkazní situaci z původního řízení. Na základě tohoto zkoumání dospěl k závěru, že přiznání J. R., jakož i s ním související získané poznatky, nelze považovat za skutečnost, která by mohla odůvodnit jiné rozhodnutí o vině či trestu. Údaje uvedené v předmětném dopise jsou dle soudu částečně nevěrohodné a částečně nereálné (způsob přepadení), když část uvedených informací mohl J. R. získat buď z veřejně dostupných zdrojů anebo od jiných, věci znalých osob. Soud v řízení odmítl důkazní návrhy obhajoby. Některé z nich se nijak nedotýkají projednávané věci, další pak jsou dle krajského soudu neproveditelné. Zde soud uvádí především snahu vyslechnout osoby, s nimiž byl J. R. na oddělení ve Valdicích, a dále návrh najít kvůli balistickému zkoumání na místě činu náboj, který byl při přepadení, tedy dne 19. března 1976, vystřelen jedním z pachatelů. Vzhledem ke stavebním úpravám, k nimž na místě činu od té doby došlo, nepovažuje krajský soud provedení takového důkazu za možné. Krajský soud se pokusil prostřednictvím dožádání zajistit výslech údajného komplice J. R. Dne 16. února 2011 při výslechu tento muž účast na přepadení odmítl, dne 26. dubna 2013 pak odmítl vypovídat, přičemž uvedl, že trpí Alzheimerovou chorobou. Duševní obtíže, bránící výslechu, potvrdil i Okresný súd Bratislava II, který výslechy prováděl. Krajský soud tedy dospěl k závěru, že nebyly zjištěny žádné skutečnosti, pro které by bylo možné obnovu řízení povolit. Vrchní soud přisvědčil v napadeném usnesení závěrům soudu krajského.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle poukazuje na nesprávné závěry obecných soudů. Ty dle jeho názoru pochybily zejména odmítnutím stěžovatelových důkazních návrhů. Dle stěžovatele nelze konstatovat nemožnost najít vystřelený náboj toliko na základě názoru soudu. Stejně tak nebyla odborným způsobem potvrzena neschopnost výslechu klíčového svědka, údajného komplice J. R. Výslechu této osoby navíc nebyli přítomni obhájci odsouzených. Ve zbytku ústavní stížnosti stěžovatel zpochybňuje hodnocení provedených důkazů, zejména pak souvisejících s věrohodností J. R. Vrchní soud pak dle stěžovatele pochybil, když o jeho stížnosti nerozhodoval ve veřejném zasedání, čímž porušil stěžovatelova ústavní procesní práva. Z uvedených důvodů proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud po posouzení obsahu projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. V první řadě je třeba konstatovat, že jádro stěžovatelovy argumentace tvoří námitky brojící proti dle jeho názoru nesprávné aplikaci podústavního práva a hodnocení provedených důkazů. I přes poukaz na ustanovení Listiny je tedy zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve a s nimiž se tyto srozumitelně a zevrubně vypořádaly, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu. Vyhovění takto odůvodněné ústavní stížnosti by se dostalo do rozporu s čl. 82 a násl. Ústavy České republiky v jejich obecně přijímaném pojetí. Ústavní soud totiž není součástí soustavy obecných soudů a nepodílí se tak na jejich ústavních úkolech, spočívajících např. v posuzování viny a vyměřování spravedlivého trestu pro pachatele trestné činnosti.
7. Za ústavně relevantní argument lze považovat namítané chybné odmítnutí důkazních návrhů. Ústavní soud opakovaně judikoval, že z hlediska práv zaručených hlavou pátou Listiny neexistuje povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům vznesených účastníky řízení [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. prosince 1995 sp. zn. II. ÚS 56/95 (N 80/4 SbNU 259)]. Soud však je povinen zdůvodnit, z jakého důvodu požadované důkazy neprovedl. V opačném případě by se jednalo o kategorii tzv. opomenutých důkazů, které Ústavní soud již mnohokrát označil za neslučitelné s principy spravedlivého procesu [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. února 2004 sp. zn. IV. ÚS 219/03 (N 25/32 SbNU 225) nebo ze dne 30. června 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Zejména krajský soud se s důkazními návrhy vypořádal velmi obsáhle. V tomto směru učiněné závěry považuje Ústavní soud za akceptovatelné z hlediska ústavních kautel práva na spravedlivé soudní řízení. Provedení obou údajně klíčových důkazů, které stěžovatel navrhoval, brání dle krajského soudu objektivní skutečnosti. Výslechu údajného komplice J. R. brání jak jeho zdravotní stav, tak především to, že vypovídat ve věci při druhém z výslechů odmítl, zatímco při prvním výslechu odmítnul svou účast na přepadení. Právě druhá z uvedených skutečností neumožňuje provedení tohoto důkazu, přičemž státní moc nemůže kohokoliv nutit k výslechu o jeho vlastní údajné trestné činnosti. Zde jen Ústavní soud připomíná, že dle čl. 37 odst. 1 Listiny má každý právo odepřít výpověď, jestliže by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké, což tedy platí v obecné rovině, zatímco pro obviněného je tato maxima (nemo tenetur se ipsum accusare) výslovně zakotvena v čl. 40 odst. 4 Listiny a čl. 14 odst. 3 písm. g) Mezinárodní paktu o občanských a politických právech. Ze stejného důvodu nelze za pochybení označit skutečnost, že výslechu této osoby nebyly přítomni obhájci odsouzených. Stejně tak nelze považovat za důvod pro zrušení napadených rozhodnutí skutečnost, že nedošlo k pokusu hledat po 38 letech na místě činu vystřelený náboj, jak to požadoval stěžovatel. Soudy provedly v tomto směru relevantní dokazování (stavební úpravy daného místa) a dospěly k logickému závěru o neproveditelnosti takového důkazu. Ústavní soud nepovažuje takový závěr za nelogický a nepřísluší mu proto jej přehodnocovat, neboť se nejedná o tzv. extrémní rozpor mezi obsahem důkazu a závěry z něj vyvozených. Poukázat lze i na potenciální důležitost takto provedeného důkazu, neboť krajský soud nevzal za prokázanou skutečnost, že by J. R. měl v době předmětného přepadení ve svém držení právě tu zbraň, o níž obhajoba opírá svou verzi přepadení. Neprovedením uvedených důkazů tedy nebyla porušena stěžovatelova ústavní práva.
8. Za protiústavní pochybení nemůže Ústavní soud označit ani to, že vrchní soud rozhodoval o stěžovatelem podané stížnosti v neveřejném zasedání. Z ustálené judikatury obecného soudu vyplývá, že stížnostní soud musí rozhodovat ve veřejném zasedání pouze v případě, kdy by se chtěl významně odchýlit od prvostupňového rozhodnutí. Tím má být zamezeno praxi tzv. překvapivých rozhodnutí. Pro podrobnosti lze odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, kterými byly odmítnuty stejné námitky dalších účastníků napadeného řízení před krajským soudem (srov. usnesení ze dne 1. 10. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2365/14 a ze dne 12. 11. 2014 sp. zn. I. ÚS 2942/14, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Od závěrů uvedených v těchto rozhodnutích nemá Ústavní soud důvod se odchylovat.
9. Ve zbytku představují stěžovatelovy námitky pouhou pokračující polemiku se skutkovými závěry obou rozhodujících soudů. Takovým námitkám by mohl Ústavní soud vyhovět pouze při shledání tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a závěry z nich vyvozenými. Tyto závěry by musely postrádat jakoukoliv logickou, právní či skutkovou oporu. Žádný takový rozpor však Ústavní soud v projednávané věci neshledal.
10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústí jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovené §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu