ECLI:CZ:US:2015:3.US.2989.14.1
sp. zn. III. ÚS 2989/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 29. dubna 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti Svatoslavy Knytlové, zastoupené Mgr. Davidem Ferfeckým, advokátem se sídlem Podhorská 28, 466 01 Jablonec nad Nisou, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. června 2014 č. j. 22 Cdo 1344/2012-201, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 10. ledna 2012 č. j. 35 Co 404/2011-177 a proti rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 25. července 2011 č. j. 12 C 326/2006-160, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci a Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka napadá v záhlaví usnesení označená rozhodnutí pro údajné porušení čl. 11 odst. 1, odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 odst. 1 Ústavy ČR (dále jen "Ústava").
Porušení práva na ochranu vlastnictví shledává stěžovatelka v postupu a rozhodování obecných soudů, které údajně porušily zásadu "svobodného vlastnictví věci" a omezily vlastnické právo stěžovatelky. Za porušení čl. 90 odst. 1 Ústavy považuje stěžovatelka "chybně vedené stavební řízení", jehož výsledkem bylo kolaudační rozhodnutí na přístavbu garáže přesto, že stěžovatelka nikdy nebyla jeho účastníkem a nemohla v tomto řízení argumentovat ve prospěch ochrany svých vlastnických práv jako vlastnice sousedního pozemku. Oběma obecným soudům stěžovatelka vytýká, že se "podrobně nezabývaly zkoumáním legálnosti stavebního řízení, které vedlo k vydání kolaudačního rozhodnutí".
Odvolacímu soudu stěžovatelka vytýká nesprávné právní posouzení, které se údajně zcela rozchází se skutkovým stavem tak, jak byl zjištěn jak soudem prvního stupně, tak později i soudem odvolacím. Za nesprávné právní posouzení odvolacího soudu považuje stěžovatelka názor, že žalobkyním je sice z ulice H. zajištěn přístup i příjezd motorovými vozidly před dům č. p. X1, avšak není zajištěna "nezbytná cesta" pro nově přistavěnou garáž, proto je nutné takový přístup žalobkyním zajistit. Rozhodnutí soudů považuje stěžovatelka za jednání in fraudem legis, neboť žalobkyně nejprve stavěly a po kolaudaci stavby po stěžovatelce vymáhaly přístup k této stavbě, přičemž soudy jim svými rozhodnutím daly za pravdu, aniž se zabývaly zkoumáním, zda takové jednání není v rozporu s dobrými mravy.
Stěžovatelka dále zpochybňuje výsledek znaleckého zkoumání, který podle jejího názoru dostatečně neprokázal, že "není možné zajistit přístup ke stavbě garáže po pozemku žalobkyně, a to i za zvýšených, resp. jakkoli vysokých nákladů".
II.
Z připojených listin se zjišťuje, že Okresní soud v Jablonci nad Nisou v pořadí druhým rozsudkem ze dne 25. 7. 2011 v právní věci žalobců: 1) Jindřišky Langerové a 2) Marcely Zachovalové proti žalované Svatoslavě Knytlové o zřízení věcného břemene práva chůze a jízdy rozhodl tak, že žalobě vyhověl, přičemž za zřízení věcného břemene žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované částku 14 820,- Kč.
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku II. a v části výroku I., jímž bylo ve prospěch vlastníků domu č. p. X1 v kat. území a obci Jablonec nad Nisou, zapsaných na LV č. X2 u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště Jablonec nad Nisou zřízeno věcné břemeno odpovídající právu jízdy osobními vozidly přes pozemek st. p. č. X3, a to v rozsahu geometrického plánu Ing. M. Žídka ze dne 2. 12. 2005 č. 77/2001, který je nedílnou součástí rozsudku soudu prvního stupně (výrok I). V části výroku I. jímž bylo ve stejném rozsahu zřízeno i věcné břemeno odpovídající právu chůze, jakož i věcné břemeno odpovídající právu jízdy a chůze i ve prospěch vlastníků st. p. č. X4 a p. p. č. X5, odvolací soud žalobu zamítl (výrok II).
Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 25. 6. 2014 č. j. 22 Cdo 1344/2012-201 dovolání stěžovatelky zamítl.
III.
Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatelky dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Námitky stěžovatelky spočívají jednak v polemice se způsobem hodnocení důkazů a s právními závěry z nich vyvozenými.
Ústavní soud předesílá, že je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad tzv. podústavního práva i jeho aplikace náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy tyto svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod ovšem dosahuje jen taková interpretace a aplikace práva, jež se ocitla ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti. Vzhledem k obecně zastávanému principu minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů není také úkolem Ústavního soudu nahrazovat hodnocení důkazů provedených v soudním řízení. Do pravomoci Ústavního soudu nespadá "hodnotit hodnocení" důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s jejich hodnocením sám neztotožňoval [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)].
V této souvislosti Ústavní soud již několikrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)].
Takový extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry v posuzované věci však Ústavní soud neseznal. Obecné soudy vyložily, které důkazy provedly a jaké závěry z nich učinily. Jejich úvahy se nejeví jako svévolné či postrádající jakýkoli racionální základ. Výtky stěžovatelky mají spíše povahu věcného nesouhlasu s hodnocením důkazů, resp. s právním posouzením věci a staví tak Ústavní soud do role další přezkumné instance.
Pokud jde o námitku stěžovatelky, že se obecné soudy při svém rozhodování nezabývaly údajně "chybně vedeným stavebním řízením", je třeba připomenout, že stěžovatelka kolaudační rozhodnutí ohledně předmětné garáže správní žalobou nenapadla, toto rozhodnutí je pravomocné a závazné. Obecné soudy v takovém případě musely vycházet z jeho závaznosti, neboť v žádném řízení nebyl prokázán opak. S touto námitkou stěžovatelky se rovněž zabýval a řádně vypořádal dovolací soud, který konstatoval, že "v roce 2002 vydáním kolaudačního rozhodnutí příslušný stavební úřad povolil řádné užívání přístavby garáže k domu žalobkyň. Případné pochybnosti v tomto směru lze řešit jen ve stavebním řízení".
Dovolací soud rovněž v zamítavém rozsudku poukázal na skutečnost, že zřízení věcného břemene k pozemku ve vlastnictví stěžovatelky k právu jízdy osobními vozidly nezasáhlo jen vlastnické právo stěžovatelky; žalobkyně v řízení uvedly, že je to i stěžovatelka, která užívá část jejich pozemku k jízdě vozidlem na základě věcného břemene, a že spornou část pozemku užívá k jízdě osobním vozidlem i ona. Nejde tedy o "znehodnocení" jí vlastněného pozemku do té míry, kterou by nevyvážila přiznaná finanční náhrada, jejíž výši stěžovatelka nijak nezpochybňuje.
Obecné soudy se v řízení zabývaly všemi, v úvahu připadajícími eventualitami, které by umožnily příjezd osobním vozidlem ke garáži žalobkyň. V tomto smyslu byl zpracován znalecký posudek, jehož závěry se stěžovatelce v řízení před obecnými soudy zpochybnit nepodařilo.
Ústavní soud konstatuje, že všechna stěžovatelkou napadená rozhodnutí soudů jsou odůvodněna ústavně konformním způsobem. Z odůvodnění rozhodnutí je patrno, ze kterých důkazů soudy vycházely, jakými úvahami se řídily a jakými myšlenkovými postupy dospěly ke svým závěrům. Na způsobu odůvodnění neshledává Ústavní soud jakékoli ústavně relevantní vady.
Věc stěžovatelky byla předmětem meritorního posouzení tří stupňů v rámci obecného soudnictví, přičemž většina argumentace uvedená v ústavní stížnosti je ve své podstatě další polemikou s věcnou správností uvedených rozhodnutí.
Údajný zásah do vlastnického práva je pak již pouze odvozen od výše uvedených výhrad, týkajících se hodnocení důkazů, resp. průběhu řízení před obecnými soudy. Tvrzený nárok v rovině ústavního subjektivního práva na ochranu vlastnictví (majetku) byl postaven pouze na zpochybnění závěrů obecných soudů. Jinak řečeno, stěžovatelka spatřuje zásah do svého ústavního práva na ochranu vlastnictví (majetku) v tom, že před obecnými soudy nebyla procesně úspěšná se svou obranou proti žalobnímu návrhu žalobkyň na zřízení věcného břemene k části pozemku v jejím vlastnictví. S ohledem na to, že Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích ústavně relevantní vady, je nutno uzavřít, že nedošlo ani k porušení ústavního práva stěžovatelky na ochranu vlastnictví (majetku).
Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu