ECLI:CZ:US:2015:3.US.3200.14.1
sp. zn. III. ÚS 3200/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Hynka Pangráce, zastoupeného JUDr. Simonou Corradiniovou, advokátkou se sídlem Vítězná 2959, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. června 2014 č. j. 32 Cdo 1140/2013-199 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 21. listopadu 2012 č. j. 30 Co 496/2011-173, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 30. 9. 2014, doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 10. 2014, stěžovatel napadl shora označená soudní rozhodnutí, přičemž tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě (dále jen "okresní soud") ze dne 19. 10. 2011 č. j. 39 C 330/2009-120 bylo ke stěžovatelově žalobě na zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím, směřující proti žalované Dřevovýroba Chlum, spol. s r. o. (později ELDAS 2000 spol. s r. o.), rozhodnuto, že se žaloba na zaplacení částky 62 400 Kč se zákonným úrokem z prodlení zamítá (výrok I), že se zamítá i žaloba na zaplacení smluvní pokuty ve výši 196 881,20 Kč (výrok II) a že stěžovatel je povinen nahradit žalované na nákladech řízení částku 166 759,20 Kč (výrok III).
3. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") byl rozsudek okresního soudu ve výroku II jednak potvrzen, a to co do částky 164 580,20 Kč, jednak změněn tak, že žalovaná je povinna stěžovateli zaplatit 32 301 Kč (výrok I), ve výroku I a III (o nákladech řízení) byl tento rozsudek zrušen a věc byla vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení (výrok II).
4. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání s tím, že není přípustné (ani) podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen "o. s. ř.").
II.
Argumentace stěžovatele
5. Ve vztahu k napadenému rozsudku krajského soudu stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že uvedený soud nerespektoval ústavní požadavky na provádění dokazování. Konkrétně prý bylo stěžovateli znemožněno objasnit věc svou výpovědí účastníka, a to na rozdíl od žalované, čímž byla porušena rovnost stran, resp. zbraní, další pochybení krajského soudu mělo spočívat v tom, že se nevyjádřil k jeho námitkám týkajícím se opomenutí důkazů, které soudu navrhoval, a také že se nevypořádal s námitkou směřující k tomu, že okresní soud zaměnil institut tvrzení nějaké skutečnosti (na straně žalované) s institutem jejího prokázání, dále pak že krajský soud nezmínil jeho námitku nesprávných skutkových zjištění učiněných okresním soudem, který měl vyvodit faktické i právní závěry z něčeho, co nemá oporu v provedeném dokazování (zejména pokud jde o otázku zániku závazku žalované provést dílo dle smlouvy), a konečně že v rámci odvolacího řízení mělo dojít k nepřípustnému prolomení zásady koncentrace řízení, když žalovaná předložila nové tvrzení ohledně zániku svého závazku provést dílo pro nemožnost plnění. Kromě toho rozhodnutí krajského soudu není dle stěžovatele dostatečně odůvodněno, resp. má vykazovat prvky nepředvídatelnosti a nepřezkoumatelnosti.
6. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, stěžovatel namítl, že se uvedený soud nevyjádřil k jeho námitce, podle které dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu není rozsudkem potvrzujícím, nýbrž pozměňujícím. Má přitom za to, že postupem dovolacího soudu byl zbaven práva na takový postup, při kterém Nejvyšší soud v řízení o dovolání přihlíží též k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Stěžovatel také odmítl, že by se v případě výroku odvolacího soudu o moderaci smluvní pokuty nejednalo o otázku zásadního právního významu, když v této otázce existuje rozdíl v přístupu Nejvyššího a Ústavního soudu. Nadto v době rozhodování byla teprve 6 měsíců účinná právní úprava v podobě nového občanského zákoníku, která značně posílila autonomii vůle účastníků závazkových vztahů, takže prý bylo třeba posoudit využitelnost dosavadní judikatury v prostředí nové právní úpravy.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
7. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
8. Napadl-li však stěžovatel svou ústavní stížností rovněž (kasační) výrok II rozsudku krajského soudu, je ústavní stížnost "předčasná", resp. nelze ji považovat za přípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť v tomto rozsahu soudní řízení dále probíhá a stěžovatel v jeho rámci může uplatňovat procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje (k otázce přípustnosti ústavní stížnosti viz také bod 13 až 15).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku, zvláště pak vydaných formou nálezu.
10. Jak patrno z napadeného rozsudku, krajský soud vycházel z toho, že závazek žalované (zhotovitelky) ze smlouvy o dílo zanikl z důvodu dodatečné nemožnosti plnění [§352 a násl. obchodního zákoníku (dále jen "obch. z.")], a to tím, že stěžovatel jako objednatel na přelomu července a srpna 2008 zasáhl do prováděného díla před jeho předáním; stěžovateli na základě smlouvy vznikl nárok na smluvní pokutu, to však pouze za období od 20. 6. 2008 (pozn.: dílo mělo být dokončeno do 19. 6. 2008) do 31. 7. 2008, a nikoliv již za období od 1. 8. 2008 do 25. 10. 2008 (pozn.: toho dne měl stěžovatel odstoupit od předmětné smlouvy), jak bylo v žalobě požadováno. Dále krajský soud shledal dohodnutou smluvní pokutu ve výši 0,5 % z ceny díla za každý den prodlení jako nepřiměřeně vysokou a na základě ustanovení §301 obch. z. ji snížil o jednu polovinu (tedy z částky 64 601,67 Kč na částku 32 301 Kč). Krajský soud se tak ztotožnil s názorem okresního soudu, že nastala dodatečná nemožnost plnění, na rozdíl od okresního soudu však nedospěl k závěru, že by předtím došlo k přerušení provádění díla ve smyslu §551 odst. 1 obch. z. (a tudíž že na straně žalované nemohlo nastat prodlení ani v období od 20. 6. do 31. 7. 2008).
11. Z výše uvedeného v prvé řadě plyne, že napadeným rozsudkem krajského soudu byl změněn rozsudek okresního soudu v zamítavém výroku II tak, že se žalované ukládá povinnost zaplatit stěžovateli 32 301 Kč. Co do této částky by byl předmětný rozsudek krajského soudu sice (skutečně) rozsudkem "měnícím", ale současně (žalobě) "vyhovujícím"; co do zbytku žalované částky (tj. 164 580,20 Kč) pak šlo o rozsudek "potvrzující". Stěžovatelovo dovolání přitom (logicky) směřovalo právě proti "potvrzující" části rozsudku krajského soudu (viz č. l. 182 soudního spisu, srov. také §236 odst. 2 o. s. ř.), takže se - ve vztahu ke stěžovateli - nemohlo jednat o situaci přepokládanou ustanovením §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Z toho je zřejmé, že Nejvyššímu soudu nelze vytknout, jestliže shledal, že stěžovatelovo dovolání mohlo být přípustné pouze s ohledem na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
12. Stěžovatel Nejvyššímu soudu také vytýká, že řádně nevysvětlil, proč nespatřuje zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu v případě otázky moderace smluvní pokuty. Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu je však zřejmé, že právní otázku tak, jak ji stěžovatel v dovolání formuloval, odvolací soud vůbec neřešil, a tudíž není Ústavnímu soudu zřejmé, jaký význam by mělo, aby ji řešil dovolací soud. Nadto se Nejvyšší soud vyjádřil v tom smyslu, že (ne)přiměřenost smluvní pokuty je třeba posuzovat individuálně, s ohledem na konkrétní okolnosti případu; přitom zjevně nedospěl k závěru, že by v souzené věci došlo k vybočení z mezí daných judikaturou ať již Nejvyššího soudu, v napadeném usnesení citovanou, tak Ústavního soudu, jež mají být dle stěžovatele protichůdné. Stěžovatel sice v ústavní stížnosti argumentuje zásadní změnou právní úpravy, k níž došlo přijetím "nového" občanského zákoníku, nicméně právní vztah smluvních stran se řídil původní právní úpravou, přičemž Ústavnímu soudu z ústavní stížnosti (a ani jinak) není zřejmé, v čem by měl spočívat tak značný posun ve společnosti, pro který by bylo nutné opustit pojetí dobrých mravů tak, jak plyne např. z nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009 sp. zn. I. ÚS 523/07 (N 113/53 SbNU 409).
13. Z výše uvedeného dále plyne, že co do částky 32 300,67 Kč, představující "nepřiznanou" část smluvní pokuty (§301 obch. z.), krajský soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, přičemž věc po právní stránce posoudil jinak než soud prvního stupně. V této souvislosti stěžovatel v ústavní stížnosti krajskému soudu vytknul, že jej jako účastníka řízení neseznámil se svým právním názorem, a neumožnil mu tak se k němu vyjádřit a předložit důkazy, jež z hlediska výše smluvní pokuty považoval za relevantní, přičemž s odvoláním na nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2003 sp. zn. II. ÚS 523/02 (N 12/29 SbNU 95) tvrdil, že došlo k porušení zásady dvojinstančnosti řízení, resp. jeho práva na spravedlivý proces.
14. Již v citovaném nálezu se však poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 24. 9. 1998 sp. zn. III. ÚS 139/98 (N 106/12 SbNU 93), kde se Ústavní soud zabýval otázkou ústavně konformní interpretace ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000, přičemž Nejvyššímu soudu vytknul, že aproboval postup odvolacího soudu, který své "potvrzující" rozhodnutí opřel o právní názor odlišný od právního názoru soudu prvního stupně, aniž by jej během ústního jednání vyslovil a dal tím dovolatelce možnost na něj reagovat, načež uzavřel, že tímto postupem byla účastníkům řízení odňata reálná a efektivní možnost jednat před soudem (konkrétně pak právně i skutkově argumentovat).
15. Z uvedeného je zřejmé, že danou námitku lze podřadit pod tzv. zmatečnostní důvod ve smyslu tehdy platného ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., který je nyní zakotven v §229 odst. 3 o. s. ř. Z hlediska řízení o této ústavní stížnosti tato skutečnost má ten význam, že bylo povinností stěžovatele před podáním ústavní stížnosti podat žalobu pro zmatečnost, resp. tento mimořádný opravný prostředek "vyčerpat", tj. dosáhnout rozhodnutí o něm (viz §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), z ničeho však neplyne, že by tak učinil, resp. že by se tak (již) stalo (srov. také §72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu). S ohledem na tuto skutečnost nelze považovat danou námitku, a tím ani ústavní stížnost za přípustnou. Napadené usnesení dovolacího soudu však Ústavní soud přezkoumal z toho důvodu, že stěžovatel předmětem ústavní stížnosti posouzení otázky přípustnosti dovolání učinil, přičemž, pokud by byl daný mimořádný opravný prostředek přípustný, mohlo (eventuálně) dojít ke zhojení tvrzené vady již touto cestou (viz §242 odst. 3 o. s. ř.), jak také bylo v ústavní stížnosti (byť obecně) zmíněno.
16. Pouze na doplnění možno uvést, že i kdyby Ústavní soud (kvazi)meritorně přezkoumal rovněž napadený rozsudek krajského soudu, nemohl by ústavní stížnost ani v této části považovat za jakkoliv opodstatněnou. Stěžovatel v prvé řadě namítá porušení ustanovení §205a a 211a o. s. ř. ze strany krajského soudu, k němuž mělo dojít tím, že žalovaná až v rámci odvolacího řízení, v němž nebyla v pozici odvolatele, přednesla nové skutkové tvrzení, že zánik jeho povinnosti provést dílo nastal v důsledku dodatečné nemožnosti plnění, ač dosud tvrdila, že tato povinnost zanikla na základě dohody smluvních stran. Touto námitkou se však již zabýval krajský soud, jenž stěžovateli vysvětlil, že relevantní skutečnosti vyšly najevo již v řízení před soudem prvního stupně, a to na základě důkazu navrženého při prvním jednání (výpovědí svědka Miroslava Mráze), přičemž soud musí přihlédnout ke všemu, co v řízení vyjde najevo. Dlužno dodat, že je třeba rozlišovat mezi skutkovými tvrzeními a právní argumentací, kterou lze uplatňovat v průběhu celého řízení, v daném případě, že zjištěné skutečnosti zakládají (představují) dodatečnou nemožnost plnění ve smyslu §352 a násl. obch. z.
17. Stěžovatel také upozornil na řadu vad, jichž se obecné soudy měly dopustit v oblasti tzv. důkazního řízení. Některé z namítaných vad sice mohou mít ústavněprávní charakter [k tomu srov. např. "shrnující" usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)], nicméně z ústavní stížnosti není zřejmá souvislost mezi nimi a konkrétními skutkovými závěry, jež jsou relevantní z hlediska toho, co je předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu [viz námitky týkající se např. provedení dokazování účastnickou výpovědí či opomenutí posudku zpracovaného Františkem Ovečkou, který se týkal kvality stavebních prací (srov. č. l. 42 soudního spisu)], případně je zcela evidentní, že takováto souvislost neexistuje (např. námitka, že okresní soud chybně shledal, že došlo k ukončení smlouvy dohodou, neboť z takového závěru napadená rozhodnutí nevycházejí).
18. Výjimku představuje pouze námitka, jejímž jádrem je, že obecné soudy nepostavily najisto, kdy (resp. proč právě od 1. 8. 2008) a v jakém rozsahu nastala dodatečná nemožnost plnění. V tomto ohledu však jde o vyjádření pouhého nesouhlasu s tím, jak obecné soudy zhodnotily provedené důkazy, konkrétně pak především výpověď svědka M. Mráze (č. l. 45 soudního spisu), tedy že stěžovatel do prováděného díla zasáhl svými pracemi na přelomu července a srpna 2008 (viz také vyjádření samotného stěžovatele na č. l. 127, že přibližně od srpna prováděl svépomocné práce na dokončování díla); dle konstantní judikatury Ústavního soudu přitom takováto námitka opodstatněnost ústavní stížnosti zásadně založit nemůže, neboť tomuto soudu nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, a to ani v případě, že by se s ním sám neztotožňoval, přičemž nic nenasvědčuje tomu, že daný důkaz byl zhodnocen svévolně, a tudíž v rozporu s ústavními kautelami práva na spravedlivý proces.
19. S ohledem na tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu