ECLI:CZ:US:2015:3.US.3227.14.1
sp. zn. III. ÚS 3227/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaj) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele R. J., zastoupeného Mgr. Petrem Vlachem, advokátem se sídlem v Plzni, náměstí Republiky 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2014 sp. zn. 6 Tdo 519/2014 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2013 sp. zn. 67 To 291/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 8 odst. 2, čl. 38 odst. 1 a 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 26. 8. 2013 sp. zn. 3 T 145/2010 stěžovatele uznal vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona a odsoudil jej podle §250 odst. 3 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zákona a §59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků.
Městský soud v Praze usnesením stěžovatelovo odvolání proti tomuto rozsudku podle §256 tr. řádu zamítl.
Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (jako zjevně neopodstatněné) odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy jej v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe odsoudily v souvislosti se sporným směnečným závazkem, ačkoli účastníku občanskoprávního vztahu náleží právo rozhodnout se, zda dobrovolně splní svůj závazek či nikoli, přičemž pro případ prodlení se splněním závazku občanské právo disponuje dostatečnými prostředky k nápravě závadného stavu i ke kompenzaci věřitele. Směnečný věřitel (podle soudů poškozený) využil prostředek trestního práva ke zvýšení tlaku, aby splnil sporný závazek ze směnky, což vyvolalo nedůvodný a nepřípustný zásah orgánů činných v trestním řízení do tohoto právního vztahu. Nikdo nemůže být trestně stíhán za to, že v rámci své procesní obrany v občanském soudním řízení popírá existenci závazku či pravosti podpisu na směnce; takové jednání je procesní obranou, a nikoli trestným činem. Kriminalizovat nelze ani vyčkávání se zaplacením závazku do výsledku občanského soudního řízení, absenci aktivity k úhradě závazku po splatnosti směnky, počáteční neochotu dlužníka podepsat k zajištění závazku směnku, resp. nesplnění závazku přesto, že dlužník disponuje dostatkem prostředků, aby mohl plnit (obecné soudy rovně nerozlišovaly mezi závazkem z půjčky od poškozeného a závazkem ze směnky). Závěrem stěžovatel namítá, že místně příslušný byl v jeho věci Okresní soud Plzeň - město, neboť pokud pojal úmysl nezaplatit na vystavenou směnku nebo nevrátit poskytnuté peníze, tak k tomuto chování mohlo dojít jen v Plzni.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 45/94); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
Přes odkazovaná ustanovení Listiny je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší. Stojí za zaznamenání, že posuzovaná ústavní stížnost je převážně identická s obsahem dříve podaného dovolání.
V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se obecné soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není.
Co do stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je totiž namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Především soud prvního stupně předestřel detailní popis a interpretaci jednání stěžovatele, jež založil na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Výhrady stěžovatele k posouzení průběhu kritického jednání (resp. jeho pachatelství) nejsou ničím jiným než pokračující polemikou s obecnými soudy, které se s uplatněnými námitkami již ústavněprávně udržitelně vypořádaly. Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak není místo ani pro námitku, že soudy nepřihlížely k zásadě in dubio pro reo.
Ústavní soud připomíná, že k páchání trestné činnosti může docházet rovněž prostřednictvím občanského soudního řízení či jiných právních řízení, kupř. předložením podvržených dokladů (srov. kupř. Kozel, R.: Zneužívání občanského soudního řízení jeho účastníky k trestné činnosti. Právní rozhledy, roč. 2002, č. 3, s. 130 a násl.). Zásada ultima ratio přitom nevylučuje, aby se trestní řízení odvíjelo ze soukromoprávního sporu (srov. z judikatury Nejvyššího soudu usnesení ze dne 12. 3. 2003 sp. zn. 5 Tdo 265/2003, uveřejněné pod č. 575 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 24/2003, dále usnesení ze dne 21. 12. 2005 sp. zn. 5 Tdo 1535/2005, publikované pod č. T 860 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 22/2006).
Trestněprávních souvislostí směnečných závazkových vztahů se týká kupř. usnesení sp. zn. III. ÚS 2687/11 ze dne 12. 1. 2012.
Plnění úkolů státu v oblasti trestněprávní - v obecné rovině - zaměňovat s nepřípustnou svévolí (k níž se Ústavní soud vyslovil ve výše zmíněném nálezu sp. zn. II. ÚS 789/06) nelze; není též sporu, že korelátem uplatňování veřejného zájmu, reprezentovaného pravomocí státní moci označit za zakázaná škodlivá jednání pro společnost jako celek a pravomocí trestat pachatele takových jednání, je omezení některých jinak garantovaných práv či svobod (srov. nález sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006, N 167/42 SbNU 407).
Patří se zdůraznit, že s ohledem na charakter směnečného závazku není určující povaha účastníků směnečného závazkového vztahu ani povaha kauzální pohledávky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2010 sp. zn. 20 Cdo 436/2009); obecné soudy se tomuto výkladovému závěry nezpronevěřily.
Stěžovatel sice do petitu ústavní stížnost zahrnul i usnesení Nejvyššího soudu, avšak důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Postačí již jen stručně zaznamenat, že jeho kvalifikace dovolání coby zjevně neopodstatněného [§265i odst. 1 písm. e) tr. řádu] je očividně adekvátní, podústavně nepochybně obstojí a pro úsudek o ústavněprávně relevantním "omylu" není místa očividně.
Ústavněprávní relevance nedosahuje ani stěžovatelova úvaha k otázce místní příslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 8 odvíjející se z předpokladu, že pojmout předmětný úmysl mohl jen v Plzni, v okamžiku přebírání peněz a vystavování směnky, a nikoli v Praze, v "kanceláři" poškozeného.
Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. července 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu