ECLI:CZ:US:2015:3.US.3343.14.1
sp. zn. III. ÚS 3343/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. března 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky K. M., zastoupené JUDr. Filipem Matoušem, advokátem, se sídlem v Praze, Lazarská 6/11, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 7. 2014 č. j. 3 Tdo 911/2014-27, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 3. 2014 č. j. 7 To 428/2013-261 a proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 16. 10. 2013 č. j. 1 T 73/2013-217, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Klatovech, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž mělo dojít k porušení ústavního principu nullum crimen sine lege zakotveného v článku 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a k porušení práva stěžovatelky garantovaného článkem 8 odst. 2 Listiny.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka (v trestním řízení "obviněná") byla rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 16. 10. 2013 č. j. 1 T 73/2013-217 uznána vinnou ze spáchání přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru dle §208 odst. 2 trestního zákoníku. Přečinu se měla (zkráceně řečeno) dopustit tím, že nejméně od poloviny měsíce listopadu 2011 do 4. 2. 2013 úmyslně neoprávněně bránila své nezletilé neteři a jejímu otci, jako zákonnému zástupci, v užívání jedné poloviny nemovitosti, kterou nezletilá pravidelně užívala spolu se svou matkou, jakožto původní majitelkou jedné poloviny nemovitosti, a se svým otcem. Předmětnou jednu polovinu nemovitosti nezletilá nabyla dědictvím do osobního vlastnictví na základě usnesení Okresního soudu v Klatovech ze dne 14. 12. 2011 č. j. 12 D 895/2011-73. Skutek spáchala obviněná tak, že provedla či nechala provést výměnu vložky zámku u vstupních dveří domu a nejméně v období od 6. 1. 2012 do 7. 5. 2012 i bytu, který shora jmenovaní předtím užívali a klíče od těchto zámků již otci nezletilé, i přes jeho opakované žádosti o zpřístupnění domu a bytu, neposkytla.
Za tento přečin byla stěžovatelka podle §208 odst. 2 trestního zákoníku s použitím §67 odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku, §68 odst. 1 - 5 trestního zákoníku odsouzena k peněžitému trestu v počtu 30denních sazeb s výší denní sazby v částce 500,- Kč. Podle §69 odst. 1 trestního zákoníku byl stěžovatelce pro případ nevykonání peněžitého trestu ve stanovené lhůtě stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 14 dnů.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podala stěžovatelka odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Plzi usnesením ze dne 27. 3. 2014 č. j. 7 To 428/2013-261, jímž odvolání stěžovatelky podle §256 trestního řádu zamítl.
Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 7. 2014 č. j. 3 Tdo 911/2014-27 odmítl jako zevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
III.
Stěžovatelka má za to, že postupem obecných soudů byl porušen princip nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege, jakož i zásada subsidiarity trestní represe. Domnívá, se že vzniklá situace měla být řešena občanskoprávní cestou, a poukazuje na to, že trestní právo nemůže sloužit jako prostředek nahrazující ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů. Obecné soudy měly podle stěžovatelky v trestním řízení zvážit možnost občanskoprávního řešení projednávané situace. Stěžovatelka nepovažuje za dostatečné odůvodnění dovolacího soudu, který uvedl, že použitelné prostředky civilního práva jsou časově náročné a neposkytují poškozeným ani společnosti dostatečnou ochranu. V této souvislosti stěžovatelka zdůrazňuje, že její trestní stíhání bylo zahájeno až v březnu 2013, tedy po dokončení trestného činu; tím spíš podle ní měly orgány činné v trestním řízení postupovat podle principu ultima ratio.
Stěžovatelka uvedla, že neměla v úmyslu poškodit nezletilou. Poukázala však na to, že mezi její rodinou a otcem nezletilé panuje napětí, a to od doby, kdy následkem dopravní nehody, kterou zavinil právě otec nezletilé, zemřela sestra stěžovatelky (matka nezletilé). Podle svého vyjádření stěžovatelka nikterak nebránila nezletilé v užívání předmětné části nemovitosti, avšak zpochybnila užívací právo otce nezletilé, které bylo právně nejednoznačné a stalo se předmětem jejich sporu. Také tato nejednoznačnost měla být podle mínění stěžovatelky důvodem pro zdrženlivou aplikaci trestního práva.
IV.
Ústavní soud prostudoval obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není vrcholem obecné soustavy soudů, ale zvláštním orgánem ochrany ústavnosti (srov. článek 81, 83 a 90 Ústavy). Úlohou Ústavního soudu tedy není přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu (např. nález ze dne 25. ledna 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v internetové databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (např. nález ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98).
V projednávaném případě stěžovatelka polemizuje s právními závěry soudů, přičemž svou stížnost opírá zejména o přesvědčení, že její jednání vůbec nemělo být postihováno prostředky trestního práva. Námitky předložené stěžovatelkou směřují do oblasti interpretace a aplikace podústavního práva a podle názoru Ústavního soudu postrádají ústavněprávní rozměr. Jak bylo výše nastíněno, Ústavnímu soudu nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by postup soudů trpěl tak výraznými vadami, že by byl způsobilý zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (např. usnesení ze dne 13. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 181/14). Ústavní soud neshledal, že by v projednávaném případě k takové situaci došlo.
Ústavní soud nesouhlasí s námitkou stěžovatelky, že obecné soudy v projednávané věci ignorovaly civilněprávní stránku věci. Je třeba poukázat zejména na to, že obecné soudy všech stupňů svá rozhodnutí řádně odůvodnily, přičemž se náležitě vypořádaly s otázkou existence užívacího práva poškozených k předmětné části nemovitosti. Obecné soudy vycházely především ze skutečnosti, že se poškozená nezletilá stala smrtí své matky z titulu dědického práva spoluvlastnicí předmětné nemovitosti (ve výši jedné ideální poloviny nemovitosti) a tedy oprávněným uživatelem nemovitosti. Otci nezletilé pak podle názoru obecných soudů svědčilo užívací právo odvozené od nezletilé, která byla v době spáchání činu ve věku, kdy nebyla schopna se o sebe starat a potřebovala trvalou péči dospělé osoby. Soudy přihlédly rovněž k tomu, že oba poškození již před uvedenými událostmi v předmětné nemovitosti dlouhou dobu bydleli, přičemž jejich užívací práva byla stanovena dohodou mezi matkou nezletilé, jako tehdejší spoluvlastnicí nemovitosti, a stěžovatelkou. Ústavní soud se ztotožnil s argumentací obecných soudů, kterou považuje za dostatečně podrobnou a přesvědčivou.
Ke stěžovatelčiným námitkám, týkajícím se uplatnění trestního práva jako prostředku ultima ratio, Ústavní soud poznamenává, že princip subsidiarity trestní represe nelze chápat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena vždy, kdy existuje paralelně nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost občanskoprávní, pracovněprávní nebo jiná. Není tedy vyloučeno, aby došlo k uplatnění trestní represe spolu s jiným druhem odpovědnosti nebo pouze k vyvození odpovědnosti trestní. Trestní odpovědnost je vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (např. usnesení ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 1548/14). V posuzovaném případě však nebyly shledány podmínky pro nahrazení funkce trestní odpovědnosti pouze odpovědností občanskoprávní, jak se jí dožaduje stěžovatelka v ústavní stížnosti.
Ústavní soud závěrem konstatuje, že z hlediska ústavněprávního přezkumu neshledal v postupu obecných soudů žádné nedostatky.
Ústavní soud nezjistil porušení základních práv stěžovatelky a byl proto nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu