ECLI:CZ:US:2015:3.US.350.14.1
sp. zn. III. ÚS 350/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 2. dubna 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti J. Š., zastoupeného Mgr. Michalou Zlevskou, advokátkou, se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 28, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 10. 2013 sp. zn. 3 Tdo 674/2013, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2012 sp. zn. 9 To 302/2012 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 4. 2012 sp. zn. 5 T 102/2011, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, kterými mělo dojít k porušení práva na osobní svobodu ve smyslu článku 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i k porušení ústavní zásady nullum crimen sine lege podle článku 39 Listiny a článku 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
II.
Z odůvodnění ústavní stížnosti, včetně jejího doplnění a přiložených soudních rozhodnutí, Ústavní soud zjistil, že obvinění J. Š. a J. Z. byli rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 4. 2012 sp. zn. 5 T 102/2011 uznáni vinnými přečinem nepřímého úplatkářství podle §333 odst. 2 trestního zákoníku ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku; skutkový děj byl podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozhodnutí. Za výše uvedený přečin byl stěžovatel odsouzen k peněžitému trestu ve výši 100 denních sazeb ve výši 1.000,- Kč a pro případ, že by nebyl tento trest ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Oběma obviněným byl současně uložen trest propadnutí věci, a to peněžní částky v celkové výši 305.000,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podali oba obvinění odvolání, o kterém rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. září 2012 sp. zn. 9 T 302/2012 tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního řádu napadený rozsudek zrušil ohledně obou obžalovaných toliko ve výroku o trestu propadnutí věci a podle §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině a peněžitých trestech v případě obou obviněných dále každému z nich uložil trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to peněžité částky 150.000,- Kč. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.
O dovolání obviněných rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. října 2013 sp. zn. 3 Tdo 674/2013 tak, že je podle §365i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako dovolání zjevně neopodstatněná.
III.
Proti výše uvedeným rozhodnutím podal stěžovatel ústavní stížnost, v níž obdobně jako v předchozím řízení vytýkal obecným soudům to, že nezohlednily nezákonnost a protiústavnost proběhnutého trestního řízení, která měla být způsobena nepřípustným zásahem orgánů činných v trestním řízení do skutkového děje. Stěžovatel se domnívá, že v jeho předmětné věci došlo k tzv. policejní provokaci, neboť svědek Šimon Stejkoza, který byl řízen a instruován policií, překročil rámec daný mu orgány činnými v trestním řízení a jeho jednání mělo zřejmý provokativní charakter. Stěžovatel uvádí, že to byl právě Šimon Stejkoza, kdo přišel s požadavkem úplatku, určil jeho výši, termín dodání a dokonce vymyslel celou legendu o tom, proč je nutné úplatek poskytnout, komu bude uřčen a co lze za něj získat. To měl dle vyjádření stěžovatele činit vědomě a opakovaně na několika schůzkách, stěžovatel se proto domnívá, že to byl právě on, kdo vytvořil korupční prostředí. Stěžovatel zdůrazňuje, že ústavně zaručená práva a svobody policejní provokaci nepřipouštějí. Stěžovatel navíc podotýká, že on ani jeho kolega Z. nijak nezastírali, že chtěli pro svůj plánovaný projekt sehnat podporu a vyvíjeli aktivitu směřující ke sjednání zcela legálních schůzek na půdě Parlamentu ČR. To však podle stěžovatele samo o sobě není trestným činem.
Stěžovatel dále poukázal na to, že trestný čin nepřímého úplatkářství byl dokonán ještě před tím, než se v celém případu objevili stěžovatel a J. Z. Uvedl, že ani on ani J. Z. rozhodně nemohli přijít s nabídkou úplatku, protože k ní došlo ještě dříve, než se uskutečnila jejich první schůzka se Šimonem Stejkozou. Stěžovatel namítá, že pokud v době jejich schůzek na půdě Parlamentu ČR vzniklo podezření ze spáchání trestného činu, mělo být vydáno usnesení o zahájení trestního stíhání, k čemuž však nedošlo; na místo toho orgány činné v trestním řízení vytvořily podmínky pro dokončení trestného činu navozením korupčního prostředí ze strany svědka Stejkozy, což však stěžovatel považuje za protiústavní a protizákonné.
IV.
Ústavní soud posoudil odůvodnění ústavní stížnosti a obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy). Není vrcholem soustavy obecných soudů, a jeho úlohou proto není přezkoumávat jejich právní či skutkové závěry ani posuzovat jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu (např. nález ze dne 25. ledna 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v internetové databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (např. nález ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98).
Jádrem odůvodnění ústavní stížnosti je námitka, že k trestnému činu došlo v důsledku tzv. policejní provokace, a trestní stíhání stěžovatele a spoluobviněného J. Z. je proto neústavní a nezákonné. Ústavní soud se s touto námitkou neztotožnil z níže uvedených důvodů.
Ve své rozhodovací praxi se Ústavní soud otázkou tzv. policejní provokace opakovaně zabýval a vyjádřil zásadu, podle níž policejní orgány nesmějí provokovat trestnou činnost nebo se jiným způsobem aktivně podílet na vytváření skutkového děje tak, aby vzbuzovaly, vytvářely či usměrňovaly do té doby prokazatelně neexistující vůli pachatele trestný čin spáchat. Za porušení čl. 39 Listiny a čl. 7 odst. 1 Úmluvy Ústavní soud označil případy, kdy se jednání státu (policejního orgánu) stává součástí skutkového děje, celé posloupnosti úkonů, z nichž se trestní jednání skládá (např. provokace či iniciování trestného činu, jeho dokonání, apod.). Jinými slovy nepřípustný je takový zásah státu do skutkového děje, jenž ve své komplexnosti tvoří trestný čin, resp. takový podíl státu na jednání osoby, jehož důsledkem je trestní kvalifikace tohoto jednání (např. nález ze dne 22. 6. 2000 sp. zn. III. ÚS 597/99).
Dle ustálené judikatury Ústavního soudu přitom ústavněprávní relevance nabývají až takové postupy policejních orgánů, jež překračují únosnou míru aktivity, jež je dána na jedné straně jejím cílem (přispět k odhalení pachatele trestného činu, resp. prokázání trestné činnosti) a na druhé straně - negativně - požadavkem, aby se policejní orgány na trestné činnosti aktivně samy nepodílely ve smyslu jejího iniciování, podněcování či rozvíjení. Jde o to, aby jednání příslušného policisty (případně i soukromé osoby řízené či instruované policií), byť nutně představuje jeden z dílčích elementů celkového průběhu události, nebylo ztotožnitelné coby určující či podstatný prvek trestného činu (např. usnesení ze dne 13. 9. 2007 sp. zn. III. ÚS 1285/07, usnesení ze dne 13. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 323/04).
Citovaná judikatura Ústavního soudu respektuje závěry Evropského soudu pro lidská práva, který ve věci Teixeira de Castro proti Portugalsku ze dne 9. 6. 1998 č. 25829/94 konstatoval porušení základních práv stěžovatele (konkrétně článku 6 odst. 1 Úmluvy) v případě, kdy jednání policistů překročilo jednání tajného agenta, neboť tito sami vyprovokovali trestný čin a nebylo nic, co by mohlo vést k myšlence, že by k trestnému činu došlo i bez jejich zásahu. Ve věci Bannikova proti Rusku ze dne 4. 11. 2010 č. 18757/06 Evropský soud pro lidská práva dále připomněl, že je třeba odlišovat na jedné straně vyprovokování trestného činu a na straně druhé použití legitimních utajených technik v průběhu vyšetřování trestných činů; použití těchto technik nemůže samo o sobě znamenat porušení práva na spravedlivý proces, avšak musí být udržováno v jasných mezích právě s ohledem na nebezpečí policejní provokace.
Ústavní soud neshledal, že by v projednávaném případě došlo k porušení výše uvedených zásad, které by odůvodňovalo jeho kasační zásah. Jak již Ústavní soud uvedl ve svém usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3865/13, jímž rozhodoval o ústavní stížnosti J. Z. ve stejné trestní věci, je z obsahu napadených rozhodnutí zřejmé, že se obecné soudy otázkou zásahu policie řádně věnovaly, zejména pak s přihlédnutím k aktivitě svědka Stejkozy, který byl orgány policie poučen a který svým jednáním zjevně nepřekročil takovou míru aktivity, která by zakládala úvahy o vyprovokování spáchání trestného činu. Jak zaznělo v rozsudku nalézacího soudu a bylo potvrzeno v rozhodnutích soudů vyšších stupňů, v celém průběhu páchání trestné činnosti to byli právě obžalovaní s odsouzeným H. , kteří se opakovaně dožadovali přijetí u vlivné osoby, dobrovolně se dostavovali na osobní schůzky s touto osobou a obstarávali potřebné věci tak, aby zajistili financování soukromé vysoké školy ze strany státu. Byli to právě oni, kdo v celém jednání vystupoval aktivně a cílevědomě, přičemž ze strany svědka Stejkozy na ně nebyl vyvíjen žádný tlak.
Nelze nikterak zpochybnit, že jednání svědka Stejkozy tvořilo jeden z dílčích prvků celého souhry událostí. Ze samotné povahy operativně pátracích prostředků ve smyslu §158b a násl. trestního řádu ostatně vyplývá, že je určitá míra součinnosti s pachatelem nezbytná, neboť by jinak nebylo možné přispět k odhalení prověřované trestné činnosti. Jak však v projednávaném případě náležitě zdůvodnily obecné soudy, jednání svědka Stejkozy nelze považovat za určující či podstatný prvek trestného činu. Na uvedeném nic nemění ani skutečnost, že tento svědek první zmínil částku 300.000,- Kč, neboť obecné soudy náležitě popsaly, jakým způsobem k výši úplatku dospěl, když vycházel z nabídky odsouzeného H. vyjádřené v procentech případné dotace. Rozhodující není ani skutečnost, zda svědek Stejkoza uvedl, že suma získaná úplatkem je určena pro další státní úředníky, neboť z hlediska páchání trestné činnosti je bezvýznamné, komu měly být peněžní prostředky určeny (viz citované usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3865/13). Ústavní soud má za to, že námitkami stran tvrzené policejní provokace, které stěžovatel předestřel v ústavní stížnosti, se obecné soudy podrobně zabývaly, a naplnily tak požadavky, jež jsou na ně kladeny ústavními předpisy.
Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce, podle níž stěžovatel i obviněný Z. vstoupili do děje až po dokonání trestného činu. Také s touto námitkou se obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí řádně vypořádaly, a není jim tedy v tomto ohledu čeho vytknout.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebylo zasaženo do základních práv stěžovatele. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu