ECLI:CZ:US:2015:3.US.3723.14.1
sp. zn. III. ÚS 3723/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. června 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky KUBDAT Software, s. r. o. "v likvidaci", se sídlem Ostrava, Volgogradská 74, zastoupené Mgr. Petrem Kaustou, advokátem, AK se sídlem Ostrava - Moravská Ostrava, Čs. legií 1719/5, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 9. 2014 č. j. 29 Cdo 3422/2014-660, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 11. 2013 č. j. 8 Cmo 343/2013-533 a proti rozsudku Krajského soudu Ostravě ze dne 1. 7. 2013 č. j. 28 Cm 54/2007-491, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 26. 11. 2014, doručené Ústavnímu soudu téhož dne, se KUBDAT Software, s. r. o. "v likvidaci", se sídlem v Ostravě (dále jen "žalobkyně" případně "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem alternativně
a) zrušil v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 9. 2014 č. j. 29 Cdo 3422/2014-660, nebo
b) zrušil v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 9. 2014 č. j. 29 Cdo 3422/2014-660, a rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 11. 2013 č. j. 8 Cmo 343/2013-533, nebo
c) zrušil všechna v záhlaví uvedená rozhodnutí, vydaná v řízení o zaplacení částky 121 656 Kč,
a věc vrátil příslušnému soudu "k řádnému a ústavně konformnímu projednání." Stěžovatelka též navrhla, aby Ústavní soud uložil žalovanému nahradit jí náklady řízení.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, vyplývají následující skutečnosti.
Žalobkyně se žalobou podanou jejím společníkem Liborem Kubalou a doručenou soudu dne 7. 8. 2006, domáhala proti svému jednateli Ing. Milánovi Mikušovi (dále jen "žalovaný") zaplacení částky 121 656 Kč z titulu náhrady škody, kterou měl žalovaný způsobit tím, že zaúčtoval do aktiv společnosti neexistující pohledávku, čímž zapříčinil vznik daňové povinnosti společnosti ve výši žalované částky.
Dne 1. 7. 2013 rozsudkem č. j. 28 Cm 54/2007-491 Krajský soud v Ostravě (dále jen "nalézací soud") - poté, co jeho dřívější rozsudek ze dne 7. 5. 2009 č. j. 28 Cm 54/2007-134, jakož i rozsudek Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "odvolací soud") ze dne 23. 2. 2010 č. j. 8 Cmo 232/2009-173, byly k dovolání žalobkyně zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky (dále jen "dovolací soud") ze dne 25. 1. 2012 č. j. 29 Cdo 134/2011-342 - žalobu zamítl (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 107 873,40 Kč ve stanovené lhůtě k rukám právního zástupce žalovaného (výrok II). Po právní stránce nalézací soud dospěl k závěru, že žalovaný s péčí řádného hospodáře (§194 odst. 5 ve spojení s §135 odst. 2 obchod. zák.) jednal, když vedení účetnictví svěřil osobě kvalifikované, jejíž práci dále v souvislosti se vznikem daňové povinnosti kontrolovala jiná kvalifikovaná osoba - daňová poradkyně. Nalézací soud tedy měl za to, že se žalovaný zprostil odpovědnosti za škodu, když v řízení prokázal, že jednal s péčí řádného hospodáře, a to tím, že vedení účetnictví i podáním daňového přiznání pověřil osoby kvalifikované a jejich činnost efektivně kontroloval; z tohoto důvodu žalobu v celém rozsahu zamítl.
Dne 26. 11. 2013 rozsudkem č. j. 8 Cmo 343/2013-533 odvolací soud k odvolání žalobkyně rozsudek nalézacího soudu ze dne 1. 7. 2013 č. j. 28 Cm 54/2007-491 jako věcně správný potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud konstatoval, že žalobkyně požadovala zaplacení žalované částky jako škody způsobené žalovaným žalobkyni vznikem daňové povinnosti v důsledku zaúčtování neexistující pohledávky. Nešlo-li však o neexistující pohledávku, jak vyšlo v řízení najevo, nemohla tvrzená škoda vzniknout, a již z toho důvodu nešlo žalobě vyhovět. V řízení bylo též prokázáno, že žalovaný jako jednatel v souvislosti se zaúčtováním položky za užívání vozidla Liborem Kubalou do zdaňovacího základu za rok 2003 postupoval s péčí řádného hospodáře.
Dne 18. 9. 2014 usnesením č. j. 29 Cdo 3422/2014-660 dovolací soud dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 26. 11. 2013 č. j. 8 Cmo 343/2013-533 odmítl (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II). Dovolací soud konstatoval, že žalobkyně dovolacímu soudu nepředložila žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení záviselo napadené rozhodnutí a jež by splňovala předpoklady dovolání vymezené §237 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013.
III.
V obsáhlé ústavní stížnosti, v níž jsou na újmu přehlednosti návrhu a řádné ústavněprávní argumentace podrobně uvedeny skutkové okolnosti, stěžovatelka rekapitulovala dosavadní průběh řízení a polemizovala s právním posouzením její věci obecnými soudy, poukázala na četná rozhodnutí Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, a opakovaně tvrdila, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena její základní práva zaručená Ústavou České republiky (dále jen "Ústava"), právo na spravedlivý proces dle hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva"), a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud shledal v nesouhlasu stěžovatelky s právním posouzením její věci obecnými soudy, jež vyústilo v zamítnutí její žaloby vydáním ústavní stížností napadených rozhodnutí.
K tvrzení stěžovatelky o porušení ústavně zaručených základních práv či svobod nesprávným právním posouzením její věci obecnými soudy Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho povinností vyplývající z čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky je zajistit dodržování ústavně zaručených základních práv a svobod obecnými soudy a jinými orgány veřejné moci. Úkolem Ústavního soudu však není řešit tvrzená pochybení při zjišťování skutkového stavu či jeho právním posouzení, kterých se obecné soudy údajně dopustily; výjimečně Ústavní soud tak činí jen tehdy a pouze v tom rozsahu, pokud tato pochybení mohla porušit některé z ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. např. usnesení ze dne 22. 2. 2007 sp. zn. IV. ÚS 736/06, dostupné, stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na http://nalus.usoud.cz), k čemuž v projednávaném případě zjevně nedošlo.
Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 (N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "K porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným.... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat."
V projednávaném případě Ústavní soud v napadených rozhodnutích ani ústavní stížnosti neshledal jakékoliv relevantní skutečnosti naznačující porušení základního práva na spravedlivý proces v tom smyslu, jak je vykládán ustálenou judikaturou Ústavního soudu, souladnou s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva.
Po celkovém posouzení Ústavní soud dospěl k názoru, že obecné soudy ve vztahu ke stěžovatelce postupovaly v souladu s ústavními principy a požadavky spravedlivého procesu a že řízení vedoucí k vydání jejich rozhodnutí lze označit za řízení spravedlivé ve smyslu části páté Listiny resp. čl. 6 Úmluvy. Podstatou práva na spravedlivý proces, resp. základním principem spravedlivého řízení, je z hlediska ústavních procesních práv mj. i princip, dle něhož je soud povinen poskytnout stěžovatelům veškeré možnosti k uplatnění zaručených práv. Ústavní soud je po celkovém posouzení civilního řízení toho názoru, že stěžovatelce možnost hájit svá práva zákonem odpovídajícím způsobem poskytnuta byla a z ústavní stížnosti ani z napadených rozhodnutí nelze dovodit nic, co by prokazovalo opak.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Ústavní soud neshledal žádné okolnosti, které by odůvodňovaly přiznání nákladů řízení stěžovateli ve smyslu ust. §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu