ECLI:CZ:US:2015:3.US.3783.14.1
sp. zn. III. ÚS 3783/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele Odborového svazu pracovníků obchodu, IČ 60166762, se sídlem Senovážné nám. 23, Praha 1, zastoupeného JUDr. Jozefem Kovalčíkem, advokátem se sídlem Senovážné nám. 23, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2014 č. j. 28 Cdo 1302/2014-69, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2013 č. j. 68 Co 374/2013-49 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 9. května 2013 č. j. 4 C 148/2012-29, za účasti Majetkové, správní a delimitační unie odborových svazů, IČ 00469483, se sídlem nám. W. Churchilla 2, Praha 3, zastoupené Mgr. Petrem Mikyskem, advokátem se sídlem Chodská 30, Praha 2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel brojí ústavní stížností proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů a namítá porušení svého práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a vlastnického práva podle čl. 11 Listiny. Rovněž tak má stěžovatel za to, že bylo zasaženo do jeho práva svobodně se sdružovat podle čl. 20 Listiny.
2. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti Majetkové, správní a delimitační unii odborových svazů (dále jen "vedlejší účastník") o zaplacení částky 363 923 Kč s příslušenstvím. Ten se jako občanské sdružení podle §9a zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon č. 83/1990 Sb." nebo "zákon o sdružování občanů") domáhal zaplacení uvedené částky s odůvodněním, že jakožto člen vedlejšího účastníka, který byl rovněž občanským sdružením dle zákona č. 83/1990 Sb., má podíl na jeho majetku. Z celkového objemu finančních prostředků, jež byly vedlejším účastníkem v roce 2010 určeny valnou hromadou k přerozdělení členům, bylo stěžovateli vyplaceno méně právě o žalovanou částku - ta odpovídá podílu 10,062 %, a nikoli 10,773 %, ze kterého měl vyjít stěžovatel. Přerozdělení částky 50 mil. Kč členům předcházelo rozhodnutí valné hromady vedlejšího účastníka v roce 2008, jímž byla schválena výše ideálního podílu stěžovatele 10,062 %. Toto rozhodnutí valné hromady stěžovatel nenapadl žalobou dle §15 zákona č. 83/1990 Sb. Před tímto rozhodnutím však stěžovatel úspěšně napadl nezákonnost valné hromady vedlejšího účastníka ze dne 17. 12. 2004, jímž byla schválena výše ideálních podílů členů.
3. Obvodní soud pro Prahu 3 vyšel ze zjištění, že vedlejší účastník je právním nástupcem Revolučního odborového hnutí (ROH), přičemž jeho členy jsou jednotlivé odborové organizace. Ty mají ideální podíl na majetku vedlejšího účastníka schvalovaný jeho valnou hromadou, přičemž výše podílu jednotlivých svazů prvotně vycházela z počtu členů jednotlivých svazů (viz usnesení mimořádného všeodborového sjezdu ze dne 2. 3. 1990). Počet členů jednotlivých svazů, a tomu odpovídající podíl svazů na majetku vedlejšího účastníka určený v procentech, byl poprvé schválen valnou hromadou dne 19. 9. 1990 (tehdy určená výše podílu žalobce činila 7,73 %), výše ideálních podílů členů vedlejšího účastníka se po roce 1990 několikrát měnila rozhodnutím valné hromady. Posledním rozhodnutím, kterým byla výše podílů určena, je rozhodnutí ze dne 20. 6. 2008, kterým byl podíl žalobce určen výší 10,062 %. Dne 17. 12. 2010 schválila valná hromada žalovaného delimitaci finančních prostředků za rok 2010 v částce 50 mil. Kč.
4. Obvodní soud pro Prahu 3 žalobu zamítl z důvodu, že výše plnění poskytnutého stěžovateli za rok 2010 odpovídá podílu 10,062 %, který byl naposledy určen rozhodnutím valné hromady vedlejšího účastníka, stěžovatel toto rozhodnutí nenapadl žalobou dle §15 zákona č. 83/1990 Sb. a dosud se výše podílu nezměnila. Rozhodnutí valné hromady o výši podílů členů nelze přezkoumávat mimo rámec řízení zahájeného dle §15 zákona č. 83/1990 Sb. Soud dále uvedl, že úspěšnost žalob stěžovatele, směřujících proti nezákonným rozhodnutím valné hromady vedlejšího účastníka o výši podílů jeho členů, nemůže ovlivnit rozhodnutí v této věci, když rozhodnutí soudu o nezákonnosti rozhodnutí valné hromady o výši podílů členů ke dni 17. 12. 2004 dopadá pouze na poměry stěžovatele v době do 20. 6. 2008, kdy bylo rozhodnuto o výši podílů a rozhodnutí nebylo stěžovatelem ani jiným členem napadeno; pro rozhodnutí valné hromady ze dne 20. 6. 2008 tak po marném uplynutí lhůty dle §15 zákona č. 83/1990 Sb. platí nedotknutelnost ve smyslu dodatečné nepřezkoumatelnosti.
5. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když shledal skutkové závěry i právní posouzení věci jako správné. Zdůraznil mj. požadavek na zachování co nejširší míry spolkové autonomie a dodržování principu odloučenosti spolků od státu i principu členské samosprávy, do níž stát nesmí, s ohledem na ústavní zásadu odluky soukromoprávních korporací od státu, nikterak zasahovat. Spolková autonomie si žádá, aby soud nezasahoval do činnosti občanských sdružení jiným způsobem, než výslovně dovoluje zákon. Aproboval pak závěr soudu prvního stupně, že soudu nepřísluší jakkoliv přezkoumávat správnost výše podílu stěžovatele na rozdělení majetku vedlejšího účastníka v roce 2010.
6. Dovolací soud pak napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl pro nepřípustnost. Uvedl, že v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013 sp. zn. 28 Cdo 2993/2013, v němž šlo o poněkud odlišný předmět řízení, dovodil, že nerespektovala-li žalovaná pravomocné rozhodnutí soudu stran nezákonnosti rozhodnutí její valné hromady, a promítla-li soudem vytýkaný nedostatek i do svého rozhodnutí následného, nemůže být na toto rozhodnutí v rámci soudního přezkumu pohlíženo jako na zákonné. Současně však vyslovil úvahu, že nedomáhají-li se členové sdružení v zákonné lhůtě soudní ochrany, pak je třeba mít toto rozhodnutí za závazné pro ně i žalovanou. Za situace, v níž přezkum správnosti sporovaného rozhodnutí o výši ideálních podílů nebyl předmětem řízení, zde tedy nebylo prostoru pro aplikaci závěrů vztahujících se k otázce nezákonnosti rozhodnutí valné hromady občanského sdružení, spočívající v nerespektování pravomocného soudního rozhodnutí, a v úvahách soudů nižších stupňů nelze spatřovat odchýlení se od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
7. Nejvyšší soud odkázal na svoji judikaturu vycházející z názoru, že rozhodnutí sdružení je možno přezkoumávat pouze v rámci řízení o žalobě podané dle §15 zákona č. 83/1990 Sb., přičemž uplynutí prekluzivních lhůt zde stanovených vylučuje možnost následného soudního přezkumu tohoto rozhodnutí, a to i jako otázky předběžné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004 sp. zn. 33 Odo 208/2004 či usnesení téhož soudu ze dne 19. 4. 2007 sp. zn. 28 Cdo 704/2007). Ustáleně pak judikuje, že skutečností rozhodující pro posouzení možného vzniku újmy na straně stěžovatele je usnesení stanovící výši ideálních podílů členů vedlejšího účastníka. V řízení o žalobě, zpochybňující správnost výše vyplacené částky, přitom není možné dosíci nápravy případně nesprávně stanovené výše těchto podílů, neboť soudy by pak zcela v rozporu s ústavně garantovanou zásadou odloučenosti spolků od státu suplovaly autonomní rozhodovací činnost sdružení a svými rozhodnutími by v podstatě nahrazovaly rozhodnutí sdružení o určení výše podílů.
II.
Argumentace stěžovatele, vyjádření účastníků, replika stěžovatele
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že se svou žalobou domáhal zaplacení výše uvedené částky buď z titulu zaplacení dluhu na majetkovém vypořádání stěžovatele v rámci delimitace za rok 2010, nebo z titulu náhrady škody způsobené stěžovateli tím, že vedlejší účastník provedl majetkové vypořádání v roce 2010 podle nezákonných podílů a nerespektoval pravomocné soudní rozhodnutí, jímž bylo zrušeno pro nezákonnost rozhodnutí valné hromady vedlejšího účastníka o ideálních podílech členů vedlejšího účastníka ze dne 25. 9. 1998.
9. Stěžovatel v řízeních před obecnými soudy tvrdil:
a) že podíl 10,062 %, vykazovaný mu vedlejším účastníkem, je dotčen nezákonností, neboť rozhodnutí valné hromady vedlejšího účastníka ze dne 25. 9. 1998, o ideálních podílech, bylo soudem pravomocně zrušeno pro nezákonnost (rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 18. 12. 2001 sp. zn. 19 C 353/98, potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2003), avšak vedlejší účastník přes závaznost pravomocného rozsudku pro účastníky dle §159a občanského soudního řádu toto své rozhodnutí nikdy nenahradil rozhodnutím souladným se zákonem, a
b) že posledním rozhodnutím vedlejšího účastníka, o výši ideálního podílu stěžovatele před majetkovým vypořádáním v roce 2010, nebylo rozhodnutí valné hromady ze dne 20. 6. 2008, ale rozhodnutí valné hromady vedlejšího účastníka ze dne 18. 12. 2009, kterým se zamítá schválení ideálního podílu stěžovatele na majetku žalované v jím požadované výši.
10. Stěžovatel má, s poukazem na právní závěry dovolacího soudu v jeho rozsudku ze dne 4. 12. 2013 sp. zn. 28 Cdo 2993/2013-754, za to, že nezákonnost rozhodnutí vedlejšího účastníka o ideálních podílech ze dne 20. 6. 2008 nemohla být konvalidována neuplatněním žaloby podle §15 zákona č. 83/1990 Sb. a že jeho nezákonnost nemůže v právním státě být ponechána bez jakéhokoliv právního následku. Jestliže vedlejší účastník nerespektoval pravomocná soudní rozhodnutí, ač je jimi dle §159a občanského soudního řádu vázán, jedná protiprávně, což by za splnění dalších podmínek mělo vést ke vzniku odpovědnosti vedlejšího účastníka za způsobenou škodu. Stěžovatel se žalované částky domáhal in eventum právě i z titulu náhrady škody. Nárokem stěžovatele na náhradu škody se ale obecné soudy prakticky nezabývaly.
11. Stěžovatel nesouhlasí s konstatováním dovolacího soudu, který sice obecně zmiňuje možnost vzniku odpovědnosti za škodu subjektu, jenž postupuje zjevně v rozporu s právním řádem, ale zároveň uvádí, že v daném případě by bylo jen stěží možno bez dalšího škodu takto vzniklou ztotožňovat s žalovanou částkou. Za nepravdivé rovněž považuje tvrzení dovolacího soudu, že nárok na náhradu škody, vzniklé opakovaným zatížením rozhodnutí vedlejšího účastníka soudem konstatovanou nezákonností, není předmětem tohoto řízení, neboť stěžovatel se žalované částky domáhal in eventum právě i z titulu náhrady škody. Pokud dovolací soud připustil možnost vzniku nároku stěžovatele na náhradu škody, kterou ale bez dalšího nebylo možno ztotožnit s žalovanou částkou, bylo namístě, aby soudům nižších instancí vytknul, že stěžovatele v řízení nepoučily podle §118a odst. 2 občanského soudního řádu o této právní kvalifikaci a že jej nevyzvaly k doplnění rozhodných skutečností, a aby jim věc vrátil k dalšímu řízení. Stěžovatel má za to, že obecné soudy tak rezignovaly na ochranu jeho vlastnického práva.
12. Stěžovatel se domnívá, že pokud obecné soudy mají za právně bez významu trvání nezákonného stavu v nastavení ideálních podílů, pokud tolerují nerespektování pravomocných rozsudků soudů vedlejším účastníkem, a proti tomu mají za rozhodující skutečnost, že stěžovatel nepodal proti rozhodnutí valné hromady vedlejšího účastníka o ideálních podílech z 20. 6. 2008 žalobu podle §15 zákona č. 83/1990 Sb., pak je jejich postup nadán přepjatým formalismem, jenž je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. V tomto ohledu stěžovatel odkazuje na právní závěry v nálezech Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2009 sp. zn. III. ÚS 2542/07.
13. V právním státě je podle stěžovatele nemyslitelné, aby soudní ochrana byla omezena pouze na konstatování nezákonnosti rozhodnutí orgánu občanského sdružení, aniž by zajistila i nápravu újmy způsobené takovým nezákonným rozhodnutím menšinovému členu sdružení. Poukazuje na to, že rovněž poslední pravomocné rozhodnutí soudu, jímž soud určil, že rozhodnutí valné hromady vedlejšího účastníka o ideálních podílech ze dne 17. 12. 2004 není v souladu se zákonem a statutem, zůstalo do dnešního dne u vedlejšího účastníka bez reakce a bez sebereflexe, neboť tento zřejmě nabyl přesvědčení, že nerespektování pravomocného soudního rozhodnutí beztak zůstane bez následků, jak tomu bylo i v minulosti.
14. V obecné rovině lze podle stěžovatele jistě souhlasit se závěrem dovolacího soudu, že je na samotném vedlejším účastníkovi a jeho členech, aby v rámci svých interních procesů docílili změny v stanovení ideálních podílů. Stěžovatel však jako menšinový člen nemůže přesvědčit či dokonce prosadit proti vůli většinových členů, aby většinoví členové s novým zákonným stanovením výše ideálních podílů souhlasili, neboť by to znamenalo, že se dobrovolně vzdávají části svého ideálního podílu na majetku sdružení. Pokud obecné soudy za této situace odmítají zasáhnout k ochraně menšinového člena s poukazem na neslučitelnost zásahu se zásadou nezávislosti spolku, upřednostňují neadekvátně právo na spolkovou autonomii vedlejšího účastníka před právem stěžovatele na jeho ochranu jako menšinového člena sdružení a před právem stěžovatele na ochranu jeho majetkových práv. Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 26. 3. 1997 sp. zn. I. ÚS 211/96.
15. Stěžovatel má dále za to, že soudy porušily i stěžovatelovo právo svobodně se sdružovat, zakotvené v čl. 20 Listiny. Právo člena na soudní ochranu, proti rozhodnutí orgánu společnosti, jenž je součástí tohoto práva, dle stěžovatele nelze zúžit pouze na to, že se může domáhat jen pouhé deklarace ze strany soudu, že rozhodnutí orgánu sdružení je v rozporu se zákonem nebo stanovami a že reálná náprava tím způsobené újmy již v pravomoci soudů není. Obecné soudy tak v daném případě dle stěžovatelova názoru neúměrně upřednostnily princip odloučenosti spolku od státu na úkor principu ochrany člena sdružení proti rozhodnutí orgánu sdružení, které je v rozporu se zákonem nebo stanovami. Přílišným zdůrazňováním ochrany spolkové autonomie tak soudy založily nerovné postavení účastníků řízení, neboť poskytly ochranu pouze právům vedlejšího účastníka a nikoliv i právům stěžovatele.
16. Pokud obecné soudy zdůrazňují, že stěžovateli nic nebránilo v napadení v rozhodnutí valné hromady vedlejšího účastníka o ideálních podílech z 20. 6. 2008, stěžovatel poukazuje na rozkolísanost judikatury ve vztahu k otázce, proti kterému rozhodnutí valné hromady vedlejšího účastníka (zda proti rozhodnutí o delimitaci peněžních prostředků či proti rozhodnutí o stanovení ideálních podílů) je možné se bránit dle §15 zákona č. 83/1990 Sb. Lhůta pro podání žaloby proti rozhodnutí valné hromady vedlejšího účastníka ze dne 20. 6. 2008, o stanovení ideálních podílů, tak marně uběhla z důvodu, že stěžovatel respektoval právní závěr rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2004 č. j. 15 Co 188/2004, jímž potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 23. 4. 2004 č. j. 16 C 446/2003-29, o zamítnutí stěžovatelovy žaloby proti vedlejšímu účastníku o zaplacení 432 521 Kč s příslušenstvím, že rozhodnutím vedlejšího účastníka, kterým mohla být stěžovateli způsobena majetková újma, je delimitační rozhodnutí a nikoliv rozhodnutí o výši ideálních podílů. Právní závěry dovolacího soudu, kterými se diametrálně odchýlil od tohoto názoru odvolacího soudu, když uzavřel, že rozhodnutími vedlejšího účastníka, kterými je zasaženo do práva stěžovatele, je rozhodnutí o ideálních podílech a nikoliv delimitační rozhodnutí, neboť toto je pouze rozhodnutím o celkové výši peněžních prostředků určené k rozdělení mezi členy sdružení, ovšem dovolací soud zaujal až později (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012 sp. zn. 28 Cdo 3909/2011 a ze dne 9. 3. 2010 sp. zn. 28 Cdo 4333/2009).
17. Stěžovatel dále uvádí, že rozhodnutí o ideálních podílech svých členů přijala valná hromada vedlejšího účastníka ode dne 17. 12. 2004 ještě dne 20. 6. 2008 a nakonec dne 18. 12. 2009. Od té doby o ideálních podílech valná hromada vedlejšího účastníka do dnešního dne nerozhodovala. Naproti tomu vedlejší účastník vypořádává členy sdružení ze svého majetku každým rokem v rámci tzv. delimitací. Pokud by stěžovatel či jiný člen sdružení nenapadl "preventivně" žalobou podle §15 zákona č. 83/1990 Sb. rozhodnutí žalované o ideálních podílech, ztratil by dle právních závěrů obecných soudů jakoukoli možnost domáhat se soudní ochrany svého vlastnického práva pro všechny následující roky až do nového rozhodnutí valné hromady vedlejšího účastníka o ideálních podílech, nebo také již jednou provždy, pokud již rozhodnutí valné hromady vedlejšího účastníka o ideálních podílech v budoucnu nebude přijato. Ztráta nároku člena sdružení na řádné majetkové vypořádání v budoucnu, která je důsledkem tohoto právního názoru obecných soudů, je dle stěžovatele nepřípustně tvrdá a představuje odepření práva člena sdružení na soudní ochranu.
18. Ve vyjádření k ústavní stížnosti Obvodní soud pro Prahu 3 toliko odkázal na odůvodnění jím vydaného rozsudku ve věci a navrhl odmítnutí, event. zamítnutí ústavní stížnosti. Obdobně se vyjádřil Městský soud v Praze, který ústavní stížnost považuje za nedůvodnou.
19. Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti rovněž odkázal na napadené rozhodnutí o dovolání stěžovatele, v němž potvrdil závěr, že soudům nepřísluší suplovat vnitřní rozhodovací procesy žalovaného (vedlejšího účastníka řízení) a stanovit částku, jež by měla být žalobci (stěžovateli) vyplacena, odlišně od včasnou žalobou nezpochybněného rozhodnutí žalovaného. K výtce stěžovatele, stran názoru zaujatého k jeho možnému nároku na náhradu škody, pak Nejvyšší soud podotkl, že připustil možnost odpovědnosti za škodu způsobenou opakovaným zatížením rozhodnutí žalovaného soudem konstatovanou nezákonností. Shledal však, že adekvátním způsobem skutkově vymezený nárok nebyl předmětem daného řízení, přičemž případnou škodu nelze bez dalšího ztotožňovat s částkou odpovídající dle tvrzení stěžovatele jeho podílu na delimitovaných prostředcích. Nejvyšší soud má za to, že stěžovatel v dovolání v tomto směru nevymezil jakoukoliv relevantní právní otázku zpochybňující právní posouzení jeho nároku odvolacím soudem. Námitka stěžovatele, že jej soudy nižších stupňů nepoučily dle §118a odst. 2 občanského soudního řádu o možné odlišné právní kvalifikaci, opomíjí dle Nejvyššího soudu jak limity dovolacího přezkumu v případě nepřípustného dovolání, tak především skutečnost, že uvedené ustanovení nesměřuje k poučení o možnosti uplatnit jiný (tj. jinak skutkově vymezený) nárok, ale pouze o možné jiné právní kvalifikaci názoru již uplatněného.
20. Vedlejší účastník ve svém vyjádření k ústavní stížnosti nejprve odkázal na odmítavá usnesení Ústavního soudu (ze dne 15. 10. 2009 sp. zn. III. ÚS 2437/09 a ze dne 25. 2. 2010 sp. zn. II. ÚS 2438/09), která byla vydána ve skutkově obdobné věci. Argument stěžovatele, že je to vedlejší účastník, kdo záměrně ignoruje soudní rozhodnutí a odmítá provést požadovanou nápravu, je lichý. Vedlejší účastník je právnická osoba tvořená kolektivem jiných právnických osob, z nichž každá je nadána vlastní vůlí a řízena vlastními zájmy. Vedlejší účastník sám nemůže ničeho rozhodnout a ničeho napravit, to musí učinit jen její členové, kteří se však dosud nedokázali na formě nápravy shodnout. Je tomu mj. proto, že vyhovění stěžovatelovu požadavku na zvýšení jeho podílu může být nutně provedeno jen tak, že jinému členovi vedlejšího účastníka bude podíl snížen.
21. V replice k vyjádření účastníků řízení stěžovatel nad rámec již uvedeného v ústavní stížnosti uvedl, že pokud vedlejší účastník opakovaně nerespektuje pro něho závazná pravomocná soudní rozhodnutí konstatující nezákonnost jeho rozhodnutí o ideálních podílech a tuto nezákonnost odmítá odstranit, je žaloba na plnění jedinou právní možností stěžovatele, jak se nepříznivým důsledkům do své majetkové sféry bránit. Ve vztahu k nároku na náhradu škody stěžovatel trvá na tvrzení, že v žalobě ze dne 10. 12. 2012 byly skutkové okolnosti vzniku nároku na náhradu škody náležitě vylíčeny. Stěžovatel má za to, že z titulu náhrady škody je rozhodnutí valné hromady o ideálních podílech ze dne 20. 6. 2008 a jeho nenapadení žalobou dle §15 zákona č. 83/1990 Sb. nevýznamné, neboť právní institut náhrady škody to nevyžaduje. Naopak významné je dle stěžovatele to, zda nezákonnost v nastavení ideálních podílů, konstatovaná pravomocně rozsudky soudů závaznými pro vedlejšího účastníka dle §159a odst. 1 občanského soudního řádu, byla vedlejším účastníkem odstraněna či nikoli.
22. K vyjádření vedlejšího účastníka stěžovatel ve své replice uvedl, že vedlejší účastník je občanským sdružením s vlastní právní subjektivitou a odpovídá za svá právní jednání a rozhodnutí. Stěžovatel má, jakožto minoritní člen sdružení vedlejšího účastníka, právo na ochranu před rozhodnutím přijatým většinovými členy, které není v souladu se statutem vedlejšího účastníka a které jej poškozují. Stěžovatel má právo být členem sdružení, jakož i právo domáhat se své ochrany i cestou soudního sporu.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
23. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
24. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti, prostudoval napadená rozhodnutí (z důvodu potřeby zajištění komplexního představy o předmětu a průběhu sporu si vyžádal též spisový materiál a vyjádření účastníků řízení), a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. K takovému hodnocení přistupuje Ústavní soud zpravidla za situace, kdy napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
25. Ústavní soud vyšel ze skutečnosti, že stěžovatel má jakožto odborová organizace právní formu občanského sdružení, které je zároveň členem jiného občanského sdružení (vedlejšího účastníka řízení), jehož předmětem činnosti je především správa majetku odborů. I přes jistá specifika odborových organizací se dle pro danou věc relevantní právní úpravy bezpochyby jednalo o subjekty, jež podléhaly režimu zákona o sdružování občanů. Zákonná právní úprava existence a činnosti odborových organizací vychází z čl. 27 Listiny, podle něhož má každá osoba právo svobodně se sdružovat s jinými na ochranu svých hospodářských a sociálních zájmů (tzv. koaliční svoboda). Podle čl. 27 odst. 2 Listiny vznikají odborové organizace nezávisle na státu, přičemž omezování jejich počtu je stejně jako zvýhodňování některé z nich nepřípustné.
26. Sdružování v odborových organizacích je součástí práva na svobodné sdružování (byť Listina tato práva zakotvuje odděleně), které je vedeno principy již dříve vymezenými v judikatuře Ústavního soudu (viz nález ze dne 12. 12. 2006 sp. zn. I. ÚS 90/06, N 223/43 SbNU 497), a sice
a) principem odloučenosti od státu - odráží se zejména v tom, že stát vznik sdružení pouze administrativně registruje, v případě odborových organizací navíc ani dle §9a zákona č. 83/1990 Sb. nebyla nutná registrace, postačoval toliko evidenční úkon, a dále v tom, že stát nijak nezasahuje do vnitřních právních poměrů spolků, viz §2 odst. 3 věta druhá zákona č. 83/1990 Sb.),
b) principem členské samosprávy, do níž stát nesmí nijak zasahovat, neboť mu to zakazuje ústavní princip odluky soukromoprávních korporací spolkového práva od státu, a
c) principem práva člena na soudní ochranu proti rozhodnutí orgánu sdružení, které je v rozporu se zákonem nebo stanovami, příp. jiným vnitřním předpisem (toto právo je za stanovených podmínek vybaveno nárokem a lze je uplatnit u soudu, viz níže).
27. Členství stěžovatele v občanském sdružení založilo mezi těmito dvěma subjekty soukromoprávní vztah, v jehož rámci byla v souladu s výše uvedenými principy zajištěna soudní ochrana členům sdružení proti rozhodnutím orgánů sdružení podle §15 zákona č. 83/1990 Sb., a to v občanském soudním řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 1998 sp. zn. IV. ÚS 9/98, N 36/10 SbNU 233). Přístup k této soudní ochraně předpokládal jednak bezvýsledné vyčerpání (či neexistenci) opravných prostředků v rámci sdružení proti rozhodnutí, které člen sdružení považoval za nezákonné nebo odporující stanovám, a rovněž včasné podání opravného prostředku (žaloby) soudu. Pro tyto účely byla stanovena subjektivní lhůta 30 dnů, kdy se člen sdružení o domněle nezákonném (stanovám odporujícímu) rozhodnutí sdružení dozvěděl, nejpozději však bylo nutno žalobu podat ve lhůtě 6 měsíců od takového rozhodnutí.
28. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá zásah do práva na spravedlivý proces, který spatřuje jednak v tom, že mu nebyl poskytnut přístup k soudní ochraně, a dále v tom, že se obecné soudy dostatečně nevypořádaly s jím uplatněným nárokem na náhradu škody. V souvislosti s tím rovněž namítá porušení svého vlastnického práva a práva svobodně se sdružovat dle čl. 20 Listiny (to spatřuje rovněž v nedostatečné soudní ochraně člena sdružení proti rozhodnutí orgánu sdružení). Ústavní soud se v rámci posouzení ústavněprávního aspektu věci nejprve zabýval namítaným porušením procesních práv stěžovatele.
29. Jak vyplývá ze spisové dokumentace, stěžovatel podal žalobu na plnění, resp. o zaplacení požadované částky jakožto dluhu z řádného majetkového vypořádání, zaplacení stejné částky pak požadoval in eventum z titulu náhrady škody způsobené mu porušením povinností vedlejšího účastníka, plynoucích mu ze statutu, resp. ze zákona. Podstatou sporu je nesouhlas stěžovatele se stanovenou výší ideálního podílu, jež byla podstatná pro rozdělování finančních prostředků mezi členy vedlejšího účastníka za rok 2010. Stěžovatel přitom nijak nebrojí proti závěrům obecných soudů, že výše jeho ideálního podílu, relevantní pro rok 2010, byla stanovena v rozhodnutí valné hromady vedlejšího účastníka ze dne 20. 6. 2008. Rovněž není sporu o tom, že proti tomuto rozhodnutí vedlejšího účastníka stěžovatel nevyužil opravného prostředku podle §15 zákona o sdružování občanů. Podstata stěžovatelovy argumentace spočívá v tom, že nezákonnost uvedeného rozhodnutí vyplývá z dřívějších soudních rozhodnutí, v nichž byla deklarována nezákonnost předcházejícího rozhodnutí valné hromady ze dne 17. 12. 2004 o ideálních podílech členů, a proto je cesta pro uplatnění jeho nároku jinak než prostřednictvím žaloby §15 zákona o sdružování občanů otevřena.
30. Jakkoli lze, s ohledem na uváděný způsob rozdělování finančních prostředků jednotlivým členům vedlejšího účastníka, který vychází ze stanovení ideálních podílů těchto členů a který se mění zpravidla v návaznosti na ukončení členství některého ze členů (uvolněná výše podílu se dle stanovených pravidel rozděluje mezi zůstavší členy), chápat argumentační linii stěžovatele, že nedojde-li k nápravě nezákonného rozhodnutí o stanovení ideálních podílů, navazující rozhodnutí o stanovení ideálních podílů budou rovněž nezákonná, z hlediska zajištění ústavněprávní ochrany stěžovatele je stěžejní (ač to stěžovatel popírá a nesprávně vytěsňuje jako přepjatý formalismus), zda za účelem ochrany svých práv, jež stěžovateli vyplývají z členství ve sdružení, uplatnil k tomu určené prostředky ochrany. V daném případě tomu tak nebylo, přičemž nedostatečnost soudní ochrany člena sdružení nelze spatřovat v tom, že později uplatněný nárok, jehož posouzení se nutně odvíjí právě od (ne)deklarované nezákonnosti předmětného rozhodnutí valné hromady vedlejšího účastníka ze dne 20. 6. 2008, není shledán oprávněným.
31. Pokud stěžovatel poukazuje na právní závěry v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2009 sp. zn. III. ÚS 2542/07, jednalo se o skutkově zcela odlišnou situaci, kdy neexistovalo "rozhodnutí" sdružení napadnutelné dle §15 zákona o sdružování občanů. Stěžovatel přitom nepochybně žalobu dle tohoto ustanovení proti rozhodnutí vedlejšího účastníka o ideálních podílech, na jehož základě došlo k přerozdělení finančních prostředků členům vedlejšího účastníka v roce 2010, mohl uplatnit.
32. Ústavní soud se ztotožňuje s judikaturními závěry Nejvyššího soudu, že marné uplynutí lhůty pro podání opravného prostředku proti rozhodnutí občanského sdružení dle §15 zákona o sdružování občanů má v zájmu zachování právní jistoty za následek, že takové rozhodnutí je nutno považovat za závazné. "Rozhodnutí sdružení je možno přezkoumávat pouze v rámci řízení o žalobě podané dle §15 zákona č. 83/1990 Sb., přičemž uplynutí prekluzivních lhůt zde stanovených vylučuje možnost následného soudního přezkumu tohoto rozhodnutí, a to i jako otázky předběžné" (cit. z odůvodnění napadeného rozsudku dovolacího soudu, viz též zde uvedená judikatura). Pokud stěžovatel požaduje zaplacení finanční částky, která má představovat rozdíl mezi částkou již (údajně nesprávně) vyplacenou a stěžovatelem nárokovanou celkovou částkou na finančním vypořádání za rok 2010, posouzení zákonnosti rozhodnutí valné hromady o ideálních podílech členů je rozhodující skutečností pro posouzení takového nároku. Promeškal-li stěžovatel lhůty pro podání žaloby proti takovému rozhodnutí sdružení, nelze nepřípustnost dodatečného soudního přezkumu takového rozhodnutí soudy považovat za denegatio iustitiae. Současně je však třeba z hlediska postupu Ústavního soudu zdůraznit, že předmětem tohoto řízení je postup obecných soudů při hodnocení předpokladů pro zásah státní moci do vnitřních poměrů sdružení vzniklého podle zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, nikoli skutečnost, že stěžovatel prostředků obrany, které mu tento zákon poskytuje, nevyužil. Jinak by totiž bylo třeba hodnotit ústavní stížnost v této části jako návrh nepřípustný z důvodu subsidiarity ústavní stížnosti.
33. Ústavní soud se v této souvislosti zabýval námitkou stěžovatele, že včasné neuplatnění opravného prostředku dle §15 zákona č. 83/1990 Sb. bylo dáno tím, že stěžovatel respektoval právní závěry obecných soudů v jiných rozhodnutích (ze dne 23. 4. 2004, resp. 9. 9. 2004), vydaných v řízení, jehož byl účastníkem, podle nichž mělo být vzhledem k zásahu do práv stěžovatele žalovatelné dle uvedeného ustanovení zákona o sdružování občanů rozhodnutí valné hromady o delimitaci, nikoli rozhodnutí o výši ideálních podílů. Jakkoli je nutno v případě tzv. judikaturního odklonu, na nějž se stěžovatel zjevně snaží upozornit, nutno při posuzování jednotlivých případů vždy postupovat opatrně tak, aby nedošlo k narušení principu předvídatelnosti soudního rozhodování (k tomu viz nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2010 sp. zn. II. ÚS 3168/09, N 158/58 SbNU 345), pro daný případ se nejedná o přiléhavou námitku. To zejména s přihlédnutím ke skutečnosti, že stěžovatel žalobou podle §15 zákona o sdružování občanů úspěšně napadl rozhodnutí valné hromady ze dne 17. 12. 2004, o výši ideálních podílů členů, tj. v době, kdy bezpochyby věděl o výše uvedených závěrech obecných soudů. Tyto závěry přitom nelze považovat ve světle soudních sporů, jež stěžovatel s vedlejším účastníkem vedl a vede, za ustálenou judikaturu (nota bene se nejedná o judikaturu Nejvyššího soudu), od níž by se obecné soudy překvapivě odklonily a tím stěžovatele připravily o možnost soudní obrany.
34. Ústavní soud se poté zabýval námitkou stěžovatele, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces z důvodu nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí v části týkající se jím uplatněného nároku na náhradu škody. Právo na odůvodnění rozhodnutí (a jemu odpovídající povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit), jakožto součást práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, vyplývá z kautel právního státu. Požadavky na odůvodnění rozhodnutí Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací činnosti formuloval (viz např. nálezy ze dne 6. 3. 1997 sp. zn. III. ÚS 271/96, N 24/7 SbNU 153, ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03, 153/2004 Sb., N 15/32 SbNU 131, či ze dne 21. 7. 2004 sp. zn. I. ÚS 639/03, N 102/34 SbNU 79). Ve světle těchto požadavků však námitka stěžovatele, že se obecné soudy vůbec nezabývaly jeho nárokem na náhradu škody, který v žalobě uplatnil vedle nároku na plnění, není opodstatněná, když tato okolnost z odůvodnění napadených rozhodnutí neplyne. Nelze přehlédnout, že Obvodní soud pro Prahu 3 k tomuto žalobnímu nároku v napadeném rozhodnutí uvedl, že se neztotožňuje s právní kvalifikací peněžitého nároku coby škody vzniklé protiprávním jednáním žalovaného (vedlejšího účastníka), spočívajícím v tom, že při výplatě podílů vycházel z jejich nesprávné výše, když výše výplaty částky se řídila výší podílu, který byl schválen valnou hromadou dne 20. 6. 2008, přičemž toto rozhodnutí nebylo napadeno. Odvolací soud se v odůvodnění napadeného rozhodnutí problematikou náhrady škody podrobně nezabýval, pouze potvrdil závěry soudu prvního stupně. Nejvyšší soud pak k tomu mj. uvedl, že nárok na náhradu škody, vzniklé opakovaným zatížením rozhodnutí žalovaného soudem konstatovanou nezákonností (vznik odpovědnosti za škodu v této rovině připustil), nebyl předmětem tohoto řízení.
35. Jakkoli je odůvodnění nalézacího a odvolacího soudu ve vztahu k namítané odpovědnosti za škodu vedlejšího účastníka řízení velmi stručné, zřetelně z něj vyplývají důvody, pro které nebyla právní kvalifikace stěžovatele shledána opodstatněnou. Ani v odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze spatřovat protiústavní deficity, když nárok uplatněný stěžovatelem, jak byl v žalobě skutkově vymezen, se míjí s takovým vymezením nároku, který by umožnil posouzení vzniku odpovědnosti za škodu způsobenou tím, že vedlejší účastník nerespektuje soudně deklarovanou nezákonnost svých rozhodnutí. V rámci posouzení této odpovědnosti by přitom nebylo možné posuzovat nezákonnost rozhodnutí valné hromady ze dne 20. 6. 2008, jak to fakticky požaduje stěžovatel, neboť tím by bylo obejito ustanovení §15 zákona č. 83/1990 Sb., nýbrž bylo by nutno se zabývat případným vznikem škody v návaznosti na soudem již konstatovanou nezákonnost předcházejících (napadených) rozhodnutí o ideálních podílech členů. Takový nárok však skutečně, jak uvedl Nejvyšší soud, předmětem tohoto řízení nebyl. Poučení podle §118a odst. 2 občanského soudního řádu přitom neslouží k tomu, aby soud vyzýval žalobce k uplatnění jiného typu nároku.
36. Pokud stěžovatel uvádí, že soudy nezajistily nápravu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím menšinovému členu sdružení, pomíjí již zdůrazněnou skutečnost, že jedním z předpokladů pro to, aby se soudy mohly případnou nápravou újmy způsobené členovi sdružení zabývat, je úspěšné zpochybnění zákonnosti takového rozhodnutí soudem (resp. deklarace jeho nezákonnosti). Pokud rozhodnutím soudu došlo k vyslovení nezákonnosti rozhodnutí valné hromady vedlejšího účastníka ze dne 17. 12. 2004, o ideálních podílech členů, stěžovateli v zásadě nic nebrání, aby se nápravy újmy způsobené takovým nezákonným rozhodnutím domáhal soudní cestou, to však nebylo předmětem tohoto řízení.
37. Jakkoli by bylo v rovině jednoduchého práva jistě možné představit si takovou právní úpravu, která by skýtala větší záruky ochrany menšinových členů sdružení (ostatně nový občanský zákoník, který s účinností od 1. 1. 2014 nahradil i zákon o sdružování občanů, v tomto ohledu pokročil, viz §212), s ohledem na zachování možnosti soudní ochrany dle §15 zákona č. 83/1990 Sb., a rovněž případných nároků odvíjejících se od soudem deklarovaného nezákonného rozhodnutí orgánu sdružení, stěžovatelově námitce nelze přiznat ústavněprávní relevanci. Odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu ze dne 26. 3. 1997 sp. zn. I. ÚS 211/96, N 34/7 SbNU 227, není pro nyní řešený spor stěžovatele skutkově přiléhavý, nicméně obecně lze závěry o možnosti uplatnění majetkových nároků člena sdružení v rámci soukromoprávního vztahu se sdružením považovat za platné. V případě stěžovatele však nelze odhlédnout od toho, že majetkový nárok odvozuje od rozhodnutí vedlejšího účastníka, jehož zákonnost nebyla zpochybněna.
38. Pokud stěžovatel namítá porušení práva svobodně se sdružovat, které spatřuje v nedostatcích soudní ochrany člena sdružení, již ze shora uvedeného vyplývá, že tato námitka nemá ústavněprávní opodstatnění. Z tohoto důvodu nelze za relevantní považovat ani tvrzené porušení vlastnického práva, neboť princip soudní ochrany člena sdružení zde byl zachován. Pokud se stěžovatel nebránil proti rozhodnutí vedlejšího účastníka, z něhož své majetkové nároky odvozuje, nelze jeho závěrům o selhání soudní ochrany těchto jeho práv vůbec přisvědčit. Ve vztahu k ostatním námitkám stěžovatele (zejména stran zdůrazňované přípustnosti dovolání, a též ke způsobilosti rozhodnutí valné hromady vedlejšího účastníka ze dne 18. 12. 2009 ovlivnit tento spor) je možné odkázat na odůvodnění napadeného rozhodnutí dovolacího soudu.
39. Lze shrnout, že věc, která je předmětem ústavní stížnosti, byla projednána v řádně vedeném soudním řízení, soudy dovozené závěry zjevně nejsou svévolné, nepostrádají racionální základnu, a stěžovatel je mohl předvídat. Provedený výklad jednoduchého práva je ústavněkonformní, tvrzení o porušení stěžovatelových základních práv nemohl Ústavní soud přisvědčit. Proto ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu