ECLI:CZ:US:2015:3.US.3886.14.1
sp. zn. III. ÚS 3886/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Petra Fleka, zastoupeného Mgr. Michalem Zbožínkem, advokátem se sídlem v Olomouci, Sokolská 7, proti příkazu k domovní prohlídce Okresního soudu v Olomouci ze dne 7. 10. 2014 č. j. 0 Nt 2550/2014-3 a proti provedení prohlídky na základě uvedeného příkazu Policií ČR, Krajským ředitelstvím policie Olomouckého kraje, Odboru hospodářské kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování dne 10. 10. 2014 pod č. j. KRPM-131591- /TČ-2014-140080, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení jeho práv zakotvených v čl. 11 a v čl. 12 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě zrušil v záhlaví označené rozhodnutí a dále deklaroval, že domovní prohlídkou došlo k zásahu do jeho uvedených základních práv a svobod.
Okresní soud v Olomouci vydal s poukazem na §83 tr. řádu ústavní stížností napadený příkaz k domovní prohlídce nemovitosti (označené "bytové jednotky") ve vlastnictví stěžovatele. Následně výše konkretizovaný policejní orgán nařízenou prohlídku provedl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že příkaz, vydaný v rámci prověřování spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 tr. zákoníku, a zločinu legalizace výnosů trestné činnosti dle §216 odst. 1, odst. 3 písm. a) a b) a odst. 4, písm. b) a c) tr. zákoníku, postrádá dostatečné odůvodnění, pouze popisuje zahájení úkonů v trestním řízení, údajný mechanismus dispozice s penězi pocházejícími z trestné činnosti, aniž by uváděl, jak se na trestné činnosti měl on sám účastnit. Jelikož není ani patrné, jak soud dospěl k závěru, že důležité listiny a další věci důležité pro trestní řízení se mají nacházet právě v prostorách, v nichž nařídil domovní prohlídku, je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné; rovněž odůvodnění neodkladnosti úkonu zůstává ve zcela obecné rovině. Stěžovatel též odkazuje na judikáty Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 287/96, sp. zn. II. ÚS 362/06 a sp. zn. I. ÚS 536/06.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený zásah orgánu veřejné moci je konformní s hodnocením, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať již k němu došlo předtím nebo poté.
Určující pak v dané věci je, že nyní posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska vymezení rozhodné materie, jakož i otevřeného výkladového sporu, identifikuje se stížností téhož stěžovatele, zastoupeného týmž právním zástupcem, o níž Ústavní soud již dříve rozhodl - jmenovitě usnesením sp. zn. IV. ÚS 3885/14 ze dne 2. 2. 2015 - a jako zjevně neopodstatněnou ji odmítl (tamní příkaz se týká jen odlišných nemovitostí; argumentace orgánů činných v trestním řízení i stěžovatele je však shodná).
To je významné potud, že tam vyslovené závěry se uplatní i v dané věci, neboť není důvodu se od nich jakkoliv odchýlit.
Patří se pak konstatovat, že napadené rozhodnutí nelze kvalifikovat ani jako "svévolné" či excesivní, jestliže obecný soud své závěry adekvátně odůvodnil, a jím uplatněné názory jsou logické, mají racionální základnu a jsou v rovině práva ústavního akceptovatelné.
Jestliže ústavněprávní konformita napadeného soudního příkazu nebyla relevantně zpochybněna, je totéž namístě vztáhnout - opět ve shodě s usnesením sp. zn. IV. ÚS 3885/14 ze dne 2. 2. 2015 - i k postupu policejního orgánu, pakliže jednal v souladu s ním, pročež není třeba se zabývat otázkou, zda je v případě prohlídky již ukončené dán znak "aktuálního, trvajícího zásahu orgánu veřejné moci" (v podrobnostech srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1651/11 ze dne 18. 8. 2011).
Je tudíž na místě úsudek, že se stěžovateli porušení základních práv a svobod doložit nezdařilo, a výše předjímané hodnocení jeho ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné je tím odůvodněno.
Jako takovou ji Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu