ECLI:CZ:US:2015:3.US.510.15.1
sp. zn. III. ÚS 510/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Peciny, zastoupeného Mgr. Robertem Cholenským, Ph.D., advokátem se sídlem Bolzanova 461/5, Brno, proti výroku II usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. února 2015 č. j. 11 A 2/2015-22, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností ze dne 17. 2. 2015, doručenou Ústavnímu soudu téhož dne, domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí správního soudu, a to pro porušení svého práva na spravedlivý proces.
2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí se podává, že stěžovatel brojil správní žalobou, doručenou soudu dne 3. 1. 2015, proti nečinnosti hlavního města Prahy ve věci své žádosti o informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Stěžovatel vzal krátce poté (dne 5. 1. 2015) žalobu zpět s odůvodněním, že uplatněné opatření proti nečinnosti bylo účinné, a navrhl, aby soud řízení o žalobě zastavil a přiznal mu právo na náhradu nákladů řízení, neboť žaloba byla podána po právu.
3. Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 1. 2015 stěžovatele vyzval k zaplacení soudního poplatku. Stěžovatel soudní poplatek nezaplatil a v reakci na zaslanou výzvu uvedl, že ji s ohledem na zpětvzetí žaloby považuje za nedůvodnou. Městský soud pak vydal usnesení, jímž řízení zastavil pro nezaplacení soudního poplatku a stěžovateli v napadeném výroku nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
4. Městský soud uvedl, že ve věci byly dány dva důvody pro zastavení řízení - jednak proto, že žalobce vzal podanou žalobu zpět, a jednak proto, že žalobce přes výzvu soudu neuhradil soudní poplatek. Naposled uvedený důvod soud preferoval, s přihlédnutím k §10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), podle něhož "soud vrátí z účtu soudu i zaplacený poplatek za řízení, který je splatný podáním návrhu na zahájení řízení (...), snížený o 20 %, nejméně však o 1 000 Kč, bylo-li řízení zastaveno před prvním jednáním". Soud proto trval na úhradě soudního poplatku, splatného s podáním návrhu, neboť v důsledku zastavení řízení před prvním jednáním by mohl vrátit žalobci pouze částku 1 000 Kč, zbytek by nevracel. O nákladech řízení rozhodl soud podle §60 odst. 3 věty první zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "soudní řád správní"), podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno. Soud se nezabýval otázkou, zda došlo ke zpětvzetí žaloby pro pozdější chování žalovaného (odpůrce).
5. Ze spisového materiálu se dále podává, že stěžovatel k úhradě soudního poplatku nakonec přistoupil, když kolkové známky o hodnotě 2 000 Kč vylepil na podání soudu, předané provozovateli poštovní licence dne 6. 2. 2015 a doručené soudu dne 9. 2. 2015. S ohledem na skutečnost, že napadené usnesení o zastavení řízení nabylo právní moci dne 6. 2. 2015, nicméně soudní poplatek byl dle judikatury Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 17. 4. 2008 č. j. 5 Afs 1/2007-172, publ. pod č. 2328/2011 Sb. NSS) fakticky zaplacen až znehodnocením kolkové známky soudem dne 9. 2. 2015, rozhodl městský soud usnesením ze dne 12. 2. 2015 č. j. 11 A 2/2015-29 o vrácení zaplaceného soudního poplatku stěžovateli.
II.
Argumentace stěžovatele a vyjádření účastníka
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že postup městského soudu nemá oporu v platném právu a představuje zjevnou svévoli, kdy soud stěžovatele trestá nepředvídanou sankcí za to, že odmítl splnit nelogickou a nesmyslnou výzvu. Napadeným nákladovým výrokem, podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, považuje stěžovatel za porušení svého práva na spravedlivý proces.
7. Stěžovatel má za to, že požadavek soudu, aby stěžovatel zaplatil soudní poplatek poté, co svou žalobu vzal zpět, a uložení sankce ztráty nákladů, pokud výzvu neuposlechl, představuje vůči němu frapantní šikanu. Podle stěžovatele se z ustanovení §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích podává, že sankcí za nezaplacení soudního poplatku je zastavení řízení, přičemž uplatňovat tuto sankci za situace, kdy stěžovatel vzal svou žalobu zpět a zastavení řízení sám požaduje, postrádá smysl. Zákon o soudních poplatcích dle stěžovatele neobsahuje žádné ustanovení, které by připouštělo jakoukoli jinou sankci, natož sankci ve formě ztráty práva na náhradu nákladů řízení. Stěžovatel se domnívá, že o nákladech mělo být rozhodnuto podle ustanovení §60 odst. 3 in fine soudního řádu správního, a to vzhledem ke všem okolnostem ve prospěch stěžovatele.
8. Stěžovatel je toho názoru, že novela zákona o soudních poplatcích provedená zákonem č. 218/2011 Sb., jež zavedla institut částečného nevracení soudního poplatku, se náležitě nevypořádala s četnými eventualitami, mj. právě se situací, kdy je návrh vzat zpět ještě předtím, než je poplatek zaplacen. To však dle stěžovatele nezbavuje obecné soudy povinnosti k ústavně konformnímu výkladu zákona, přičemž nedostatečnost právní úpravy je nutné řešit tak, aby nedocházelo k porušování práv účastníků řízení.
9. Ve vyjádření k ústavní stížnosti Městský soud v Praze uvedl, že soud preferoval jako důvod pro zastavení řízení skutečnost spočívající v nezaplacení soudního poplatku (před skutečností spočívající ve zpětvzetí žaloby), když jinak by musel trvat na vybrání soudního poplatku, neboť při zastavení řízení při zpětvzetí se vrací pouze část poplatku. Dle účastníka řízení si lze jen obtížně představit situaci, kdy by ve stadiu pravomocného zastavení řízení žalobce dobrovolně následně zaplatil alespoň tu část poplatku, která se nevrací. To by znamenalo další nárůst agendy (výkon rozhodnutí).
10. Stěžovatel v replice označil úvahy účastníka řízení ve vyjádření za chybná, neboť sankcí za nezaplacení soudního poplatku je (toliko) zastavení řízení. Stěžovateli by v takovém případě povinnost poplatek zčásti doplatit vůbec nevznikla. Vyjádření se dle jeho názoru zcela míjí s podstatou ústavní stížnosti, totiž že byl zkrácen na svém právu na náhradu nákladů řízení spočívajících v nákladech vynaložených na právní zastoupení.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
11. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje (viz §104 odst. 2 soudního řádu správního); ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky); není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Uvedené platí rovněž ve vztahu k rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení, jímž se Ústavní soud ve své předchozí judikatuře opakovaně zabýval.
14. K posuzování rozhodovací činnosti obecných soudů, týkající se nákladů řízení, přistupuje Ústavní soud velmi zdrženlivě, neboť rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (resp. jejich výše), byť se může účastníka řízení citelně dotknout, zpravidla nedosahuje intenzity porušení základních práv a svobod (viz např. usnesení ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02, ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02, ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzí v případě zásadního zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení.
15. Stěžovatel v dané věci požadoval, aby mu soud přiznal náhradu nákladů řízení za situace, kdy vzal zpět podanou žalobu, nicméně nesplnil poplatkovou povinnost spojenou s podáním návrhu na zahájení řízení o této žalobě. Z hlediska postupu obecného soudu tak byla podstatná nikoli otázka, zda stěžovateli mělo či nemělo být přiznáno právo na náhradu nákladů řízení ve smyslu §60 odst. 3 věty druhé soudního řádu správního, nýbrž to, zda vůbec k posouzení této otázky dle uvedeného zákonného ustanovení přistoupit.
16. Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že relevantní právní úprava neobsahuje ustanovení, které by výslovně řešilo postup soudu v případě konkurence dvou různých důvodů pro zastavení řízení o správní žalobě (nezaplacení soudního poplatku a zpětvzetí návrhu). Městský soud v Praze zvolil ten, který rozhodnutí o nákladech řízení v případě zpětvzetí návrhu dle §60 odst. 3 věty druhé soudního řádu správního podmiňuje splněním poplatkové povinnosti ze strany navrhovatele. Tento svůj postup odůvodnil odkazem na ustanovení §10 odst. 3 zákona o soudních poplatcích, které v případě zpětvzetí návrhu zaručuje vrácení toliko části již zaplaceného poplatku.
17. Ústavní soud nespatřuje v provedeném výkladu (postupu) obecného soudu exces či vybočení ze zásad spravedlivého procesu, resp. z práva na přístup k soudu (jež je nutně obecně "ve hře" v případě tvrzeného porušení práva na náhradu nákladů řízení). Poplatková povinnost vznikla stěžovateli podáním žalobního návrhu. Pokud tuto povinnost nesplnil, nejeví se být postup, jímž městský soud stěžovatele ke splnění této povinnosti ve stanovené lhůtě vyzval, jako přepjatě formalistický či šikanózní (jak jej stěžovatel vnímá). A to i přes skutečnost, že stěžovatel zpětvzetím žaloby projevil ztrátu zájmu na rozhodnutí soudu ve věci, jež měla být předmětem řízení o jeho žalobě.
18. Poplatkovou povinnost lze obecně vnímat jednak jako formu finanční spoluúčasti účastníků řízení na výkonu soudní činnosti (což se promítá i do odkazovaného ustanovení §10 odst. 3 zákona o soudních poplatcích) a jednak jako nástroj potvrzující vážnost navrhovatelovy vůle brát se o svá práva. Za takové právo lze přitom považovat i (akcesorické) právo na náhradu nákladů řízení, jež navrhovatel musel vynaložit za účelem obrany těch práv, jejichž tvrzené porušení učinil hlavním předmětem žalobního návrhu. Lapidárně řečeno, kdo nesplní poplatkovou povinnost (a není od této povinnosti osvobozen), musí v zásadě počítat s důsledky s touto skutečností spojenými, tj. se zastavením řízení bez dalšího. Výjimkou jsou návrhy odmítané před prvním jednáním, u nichž se poplatek za návrh na zahájení řízení nevybírá (srov. §6a odst. 4 zákona o soudních poplatcích ve spojení s §46 soudního řádu správního).
19. Nadto je možno v argumentační linii jednoduchého práva doplnit, že jakkoli je splnění poplatkové povinnosti podmínkou rozhodnutí ve věci, nikoli podmínkou vedení soudního řízení, nelze odhlížet od skutečnosti, že v případě svojí povahou procesního rozhodnutí o zastavení řízení pro zpětvzetí návrhu musí soud při posouzení otázky, zda navrhovatel má právo na náhradu nákladů řízení, v případě tzv. nečinnostních žalob zvažovat do určité míry též důvodnost žaloby, resp. zabývá se chováním odpůrce, případně i dalšími aspekty věci samé. Pokud stěžovatel přes výzvu soudu poplatkovou povinnost nesplnil (resp. v daném případě ji splnil opožděně), neprojevil vážnost své vůle k prosazení svých práv, byť ve fázi zpětvzetí žaloby se jednalo toliko o právo na náhradu nákladů řízení. Z hlediska ústavních kautel práva na férové soudní řízení soud nepochybil, pokud požadavek stěžovatele na rozhodnutí soudu v jeho věci (o právu na náhradu nákladů řízení), aniž byly předtím splněny podmínky pro vydání rozhodnutí, neakceptoval.
20. Stěžovatel v ústavní stížnosti brání své právo na náhradu nákladů řízení, poplatkovou povinnost však zcela ponechává stranou, neuvádí, proč by právě v jeho případě měl soud od splnění poplatkové povinnosti odhlížet. Za nepřiléhavé je pak nutno označit stěžovatelovo vnímání zastavení řízení jakožto sankce za nesplnění poplatkové povinnosti, když se jedná (jak již bylo uvedeno) primárně o důsledek vyvolaný nedostatkem podmínky řízení, resp. vydání rozhodnutí, pro něž naplnění této podmínky zákonodárce předvídá.
21. Lze shrnout, že podřazením rozhodování o zpětvzetí žalobního návrhu do skupiny rozhodnutí, jež podléhají poplatkové povinnosti, nedošlo k tvrzenému porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces; výklad provedený obecným soudem je tak možno hodnotit jako řádně, srozumitelně a přezkoumatelným způsobem odůvodněný, a závěr jím učiněný nikoli jako excesivní. Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu