ECLI:CZ:US:2015:3.US.514.15.1
sp. zn. III. ÚS 514/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. června 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele B. A. A., zastoupeného JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem, se sídlem v Brně, Příkop 4, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 11. 2014 č. j. 3 Tdo 1369/2014-48, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 3. 2014 sp. zn. 5 To 76/2013 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2013 sp. zn. 41 T 2/2013, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a za účasti Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž mělo dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i k porušení článku 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava).
II.
Z odůvodnění ústavní stížnosti a obsahu napadených soudních rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2013 sp. zn. 41 T 2/2013 uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. b), odst. 6 písm. a) trestního zákoníku ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku. Za to byl soudem prvního stupně odsouzen podle §211 odst. 6 trestního zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Uvedeného trestného činu se měl stěžovatel společně s obviněnými I. K. a Z. O. dopustit (zkráceně řečeno) tím, že v úmyslu neoprávněně se obohatit realizovali fiktivní pojistné události, když I. K. jako likvidátor - disponent společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group (dále také "poškozená společnost") za použití fingovaných podkladů zajistil likvidaci fiktivních škodných událostí z pojistných smluv, které uzavřel stěžovatel a obviněný O. s poškozenou společností za účelem fingování škodných událostí z neexistující přepravy zboží, čímž způsobili poškozené společnosti škodu v celkové výši 23 418 293,33 Kč.
Proti rozsudku nalézacího soudu se odvolali všichni tři obvinění i státní zástupce. O odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 3. 2014 sp. zn. 5 To 76/2013 tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), e) odst. 2 trestního řádu zrušil celý výrok o trestu a podle §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele odsoudil podle §210 odst. 6 trestního zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 3 trestního řádu zařadil do věznice s dozorem.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací, rozhodl usnesením ze dne 19. 11. 2014 č. j. 3 Tdo 1369/2014-48 tak, že dovolání stěžovatele odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, jako podané z jiného než zákonem stanoveného důvodu.
III.
Stěžovatel se domáhá přezkumu uvedených rozhodnutí Ústavním soudem, neboť se domnívá, že obecné soudy celé řízení zatížily vadou nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí, a to v důsledku "kusého provádění důkazů". Stěžovatel má za to, že z napadených rozhodnutí není vůbec patrno, z jakých důkazů soudy vycházely, jakými úvahami se řídily a jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele. Důkazy byly podle něj hodnoceny pouze v jeho neprospěch, a soudy tak měly porušit zásadu in dubio pro reo. Stěžovatel poukazuje dále na to, že obsah provedených důkazů je v rozporu s jejich hodnocením a hodnocení provedených důkazů neodpovídá zásadám formální logiky.
Stejně jako v předchozím trestním řízení stěžovatel opakuje, že žádného z obviněných nezná a nemohl tedy s nimi spolupracovat na trestné činnosti. Připouští, že sice uzavřel s poškozenou společností pojistné smlouvy, ale žádnou pojistnou událost nikdy neohlásil. Domnívá se, že jeho osobní údaje byly zneužity k páchání trestné činnosti, o které on sám nic nevěděl. Subjektivní stránka trestného činu tak prý v jeho případě nemohla být naplněna.
IV.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s námitkami stěžovatele a s obsahem napadených soudních rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře vždy připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů, nýbrž zvláštním orgánem ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy). Není proto zásadně oprávněn přehodnocovat skutkové či právní závěry obecných soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu (např. nález ze dne 25. ledna 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v internetové databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (např. nález ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98).
Výše uvedené lze vztáhnout rovněž na otázky dokazování v trestním řízení; ani zde není Ústavní soud oprávněn zasáhnout, nedosahuje-li tvrzené pochybení ústavněprávní roviny.
Při dokazování v trestním řízení mají orgány činné v trestním řízení povinnost postupovat dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny (viz článek 40 odst. 2 Listiny, §2 odst. 2, odst. 4 a odst. 5 trestního řádu). Obecné soudy hodnotí shromážděné důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 6 trestního řádu). Důkazní postup jsou obecné soudy povinny detailně popsat a přesvědčivě odůvodnit; informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a obecné soudy musí náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene (viz např. nález ze dne 30. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 463/2000, ze dne 23. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 181/2000 či ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1104/08). Skutková zjištění soudů nesmí být v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (viz např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 či usnesení ze dne 14. 1. 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03).
Ústavní soud má za to, že obecné soudy v projednávané věci naplnily podmínky, které jsou z hlediska ústavněprávního přezkumu na dokazování v trestním řízení kladeny. Opakuje-li stěžovatel v ústavní stížnosti svoji obhajobu, spočívající v polemice se skutkovými zjištěními soudů, fakticky tak Ústavní soud staví do role další soudní instance, která mu však, jak již bylo výše uvedeno, nenáleží.
Obecné soudy podle názoru Ústavního soudu svá rozhodnutí řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodnily, přičemž jasně popsaly úvahy, které je vedly k závěru o vině stěžovatele. Ústavní soud neshledal žádný zřejmý rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními obecných soudů, naopak může konstatovat, že skutkové závěry obecných soudů z provedených důkazů logicky vyplývají.
Nalézací soud i soud odvolací připustily, že při svém rozhodování vycházely zejména z podrobné výpovědi spoluobviněného O., jenž se k trestné činnosti doznal a popsal svoji spolupráci se stěžovatelem a obviněným K. Soudy dostatečně odůvodnily, proč výpověď spoluobviněného O. považují za věrohodnou, a zároveň poukázaly na další důkazy, svědčící o vině stěžovatele (výpověď manželky obviněného O., zpráva Komerční banky, a. s. o převodu částky 10.000,- Kč z účtu obviněného O. na účet stěžovatele).
Ačkoliv stěžovatel obecným soudům vytýká kusé provádění důkazů, neuvádí žádné konkrétní důkazy, kterými by se obecné soudy opomněly zabývat nebo které by měly být nesprávně hodnoceny, pouze v obecné rovině poukazuje na nedostatečnost provedených důkazů. Ústavní soud se s názorem stěžovatele neztotožnil, nýbrž dospěl k závěru, že za shora popsané důkazní situace nelze obecným soudům v jejich postupu nic vytknout.
Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů došlo k zásahu do základních práv stěžovatele. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu