ECLI:CZ:US:2015:3.US.554.15.1
sp. zn. III. ÚS 554/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Františka Nováka, zastoupeného JUDr. Petrem Bokotejem, advokátem se sídlem v Praze 3, Táboritská 23, proti usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 ze dne 19. 1. 2015 sp. zn. 2 ZT 273/2014 a usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha II, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru obecné kriminality - 6. oddělení, ze dne 5. 11. 2014 č. j. KRPA-458835-101/TČ-2013-001276, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jež směřuje proti usnesením označeným v záhlaví, stěžovatel namítá, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11, čl. 36, čl. 37 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že policejní orgán usnesením podle §160 odst. 1 tr. řádu zahájil trestní stíhání stěžovatele pro trestný čin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 2 stěžovatelovu instanční stížnost proti tomuto usnesení podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu (jako nedůvodnou) zamítlo.
Policejní orgán ústavní stížností napadeným usnesením s poukazem na §80 odst. 1, větu druhou, tr. řádu rozhodl tak, že poškozenému Vilému Čokovi se vydávají konkretizované "části lešení zn. RUX Super 65".
Ústavní stížností rovněž napadeným usnesením státní zástupce podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu (jako nedůvodnou) stěžovatelovu instanční stížnost zamítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel polemizuje s obsahem obvinění a předestírá vlastní verzi průběhu inkriminovaného skutku. Má za to, že ústavní stížností napadená rozhodnutí nepřípustně předjímají jeho vinu v trestním řízení a nepřihlíží k argumentaci, vzhledem ke které by předmětné lešení být poškozenému vydáno nemělo; tvrdí, že neexistují důkazy ať přímé či nepřímé, které by jednoznačně prokazovaly, že je jeho vlastníkem; údajný poškozený měl být odkázán na uplatnění svého vlastnického práva v občanskoprávním řízení. Stěžovatel dále uvádí, že předmětné komponenty lešení zakoupil od firmy HOOX SERVICES, s. r. o., což dokládá faktura č. FV 14100135, vystavená dne 1. 6. 2014 po dodání zboží, k němuž došlo dne 7. 5. 2014, přičemž tento doklad měl a má policejní orgán k dispozici. Shodné informace prokazující vlastnické právo a způsob nabytí lešení vyplývají z výpovědi svědka Václava Sledila a specifikovaných listinných důkazů.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutími v něm vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu se podává, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje, s výjimkou situací mimořádných, kupříkladu je-li současně dotčena osobní svoboda jednotlivce (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 46/96 a sp. zn. IV. ÚS 582/99), za - všeobecně - nepřípustné, případně nežádoucí (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95, usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03 a další). Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je pojímána restriktivně, s omezením jen na ta vybočení z hranic podústavního práva, jež jsou povahy extrémní. Jinak řečeno, "kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit" (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 674/05).
Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o vrácení, usnesení o vydání doličné věci či usnesení o uložení doličné věci do úschovy Ústavní soud prolomil jen pro zcela mimořádné situace, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 325/98 ze dne 22. 10. 1998, sp. zn. IV. ÚS 66/99 ze dne 16. 4.1999, sp. zn. I. ÚS 16/02 ze dne 12. 8. 2002, sp. zn. I. ÚS 178/01 ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 395/02 ze dne 2. 7. 2003 a sp. zn. IV. ÚS 408/01 ze dne 15. 10. 2003).
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem k tomu, že se mohl zabývat toliko jejich ústavností, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
V rozhodných souvislostech se patří předznačit, že stěžovatel neinicioval ústavněprávní přezkum usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání, resp. navazujícího usnesení obvodního státního zastupitelství, pročež jím otevřená polemika k opodstatněnosti (důvodnosti) předmětného obvinění směřuje mimo procesní rámec vymezený petitem ústavní stížnosti. Důvodnost obvinění obsaženého v usnesení o zahájení trestního stíhání je ostatně předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší se otázkou ochrany základních práv a svobod zabývat zásadně po jeho ukončení a vyčerpání všech procesních prostředků podle trestního řádu (srov. sp. zn. III. ÚS 539/98).
Ústavní soud dále připomíná, že podle své konstantní judikatury je oprávněn hodnotit důkazy provedené v předcházejícím řízení orgány veřejné moci v případě, pokud vyvozené právní závěry stojí v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění rozhodnutí nevyplývají. Tento princip se uplatňuje o to silněji při hodnocení důkazů provedených orgány činnými v trestním řízení v přípravném řízení.
Takový extrémní nesoulad Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Podle ustanovení §80 odst. 1 tr. řádu platí, že není-li věci, která byla podle ustanovení §78 tr. řádu vydána, nebo podle ustanovení §79 tr. řádu odňata, k dalšímu řízení už třeba a nepřichází-li v úvahu její propadnutí nebo zabrání, vrátí se tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata. Jestliže na ni uplatňuje právo osoba jiná, vydá se tomu, o jehož právu na věc není pochyb; v pochybnostech se věc uloží do úschovy a osoba, která si na ni činí nárok, se upozorní, aby nárok uplatnila v řízení ve věcech občanskoprávních.
Rozhodnutí o vydání doličné věci podle ustanovení §80 odst. 1 věty druhé tr. řádu tedy nemá z hlediska věcného či závazkového práva žádný konstitutivní či deklaratorní účinek a není v zásadě způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatele. Rozhodnout o vlastnictví toho kterého předmětu není totiž věcí orgánů činných v trestním řízení, ale občanskoprávních soudů (s omezeními danými zejména ustanovením §135 odst. 1 o. s. ř.); po materiální stránce zůstává tak stěžovateli zachována možnost domáhat se svého vlastnického práva v občanskoprávním řízení, ve kterém budou sporné právní poměry řešeny definitivně.
Stěžovatel zjevně pomíjí, že není smyslem usnesení o vydání doličné věci podle ustanovení §80 odst. 1 věty druhé tr. řádu vyřešit všechny sporné otázky skutkové a právní (jmenovitě vlastnické), které se jím otevírají.
Orgány činné v trestním řízení se zabývaly právními vztahy mezi stěžovatelem a dalšími osobami, a dospěly k ústavněprávně udržitelnému závěru, že z hlediska rozhodování podle §80 odst. 1 tr. řádu je namístě přisvědčit poškozenému, že jde o lešení v jeho vlastnictví. Konstatovaly, že tato zjištění vyplývají rovněž z výpovědí konkretizovaných svědků (D. Toldeho, D. Dvořáka a M. Fialky), přičemž stěžovatel orgánům činným v trestním řízení postupně tvrdil, že "lešení zn. RUX nevlastní", dále že "lešení, které má ve skladu, je jeho a bylo zapůjčené od Ing. Pitáka" (což má osvědčovat protokol ze dne 1. 11. 2013) a konečně že lešení zakoupil od společnosti HOOX SERVICES, s. r. o., avšak "nemá výrobní číslo a nemůže prokázat, že se jedná o jeho lešení".
Z usnesení policejního orgánu se tak - především - podávají úvahy, které navazují na usnesení o zahájení trestního stíhání a směřují k hájitelnému úsudku, že vlastnictví sporné věci svědčí poškozenému. S ohledem na důkazní situaci v době rozhodování podle §80 odst. 1 tr. řádu ani nebylo možno očekávat až tak vyčerpávající popis výchozích skutkových a právních poměrů, jak jej stěžovatel požaduje již nyní. Formulace zachycující inkriminovaný skutek a jeho předchozí kontext v základních obrysech tak, jako je tomu v daném případě, resp. z něj vyplývající konsekvence v oblasti soukromého práva, nelze mít tedy za nepřijatelně nedostatečné.
Ústavněprávní roviny nedosahuje spor o větší či menší míru úplnosti popisu právních vztahů mezi stěžovatelem a dalšími subjekty, resp. výstižnosti jejich identifikace; meze uplatňování takových požadavků jsou dány účelem, jemuž usnesení o vydání doličné věci slouží, a to se týká i stěžovatelem namítaných pochybností o "pravdivosti" v něm obsažených "údajů".
Námitkami vyjádřenými v ústavní stížnosti se zabýval již státní zástupce obvodního státního zastupitelství a v napadeném usnesení dospěl k závěrům, které jsou k právě řečenému konformní; není důvod nesdílet úsudek, že namítané nedostatky usnesení o vydání doličné věci z ustanovení §80 odst. 1 věty druhé tr. řádu nevybočují, zejména ne "extrémně", a "zjevnou libovůli v rozhodování" nepředstavují rovněž. Nelze ani přisvědčit stěžovatelovu názoru, že samo usnesení státního zástupce postrádá z hlediska ústavněprávního potřebné odůvodnění (§80 odst. 1 věty druhé a §134 odst. 2 tr. řádu); státní zástupce se vyjádřil ku stěžovatelem předestřeným námitkám v rozsahu, v němž to podle povahy věci a stadia, v níž se řízení nacházelo, přicházelo v úvahu.
Je tudíž namístě závěr, že obsah napadených rozhodnutí nelze považovat za projev libovůle s následky porušení čl. 11, čl. 36, čl. 37 a čl. 40 Listiny, natožpak jiných práv, chráněných ústavním pořádkem. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu