ECLI:CZ:US:2015:3.US.674.15.1
sp. zn. III. ÚS 674/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatelky D. J., zastoupené JUDr. Věrou Škvorovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Francouzská 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2014 č. j. 11 Tdo 1319/2014-35, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. května 2014 č. j. 6 To 53/2014-620, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. července 2014 č. j. 6 To 53/2014-688, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. září 2013 č. j. 2 T 243/2012-445, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní soud obdržel dne 6. března 2015 návrh ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jejího tvrzení porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu napadených rozhodnutí a příslušného spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") byla stěžovatelka shledána vinnou ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti ve smyslu ustanovení §143 odst. 1 a 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), jehož se měla dopustit, stručně řečeno, tak, že jako řidička srazila osobním automobilem na vyznačeném přechodu pro chodce poškozeného M. D., jenž po přechodu přešel již více než polovinu vozovky a zraněním, způsobeným střetem s automobilem stěžovatelky, na místě podlehl. Za to byla stěžovatelka odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let, a dále k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení motorových vozidel po dobu čtyř let. Navíc byla stěžovatelce uložena povinnost uhradit pozůstalým více než milion korun a náklady, které jim vznikly při uplatňování adhezních nároků. K závěru o stěžovatelčině vině dospěl obvodní soud na základě výpovědí svědků a několika znaleckých posudků. Dle nich dovodil, že stěžovatelka smrt chodce způsobila tím, že nesplnila povinnost řidiče umožnit chodci bezpečné přejití vozovky, když nepřizpůsobila rychlost jízdy možnému nebezpečí. Vina stěžovatelky by nakonec byla dle soudu dána i při potvrzení obhajobou prezentované verze skutkového stavu, neboť ani případný výskyt dodávky na místě nehody, bránící dle stěžovatelky ve výhledu na přechod, nezbavuje stěžovatelku povinnosti přizpůsobit svou jízdu automobilem tomu, aby nemohla na životě ohrozit přecházející osoby. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, na jehož základě zrušil Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadený rozsudek v části týkající se nároku na náhradu škody jednoho poškozeného, který tak byl městským soudem odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Ve zbytku odvolací soud potvrdil závěry obvodního soudu, a rovněž tak nepřisvědčil stěžovatelčině obhajobě, založené na nemožnosti zabránit střetu s poškozeným v důsledku optické překážky. Odvolací soud nevzal takový skutkový stav za prokázaný, nicméně ani takový děj události by stěžovatelku nevyvinil. Stěžovatelkou podané dovolání posléze odmítl Nejvyšší soud, který se rovněž s právním hodnocením případu obou soudů nižších stupňů ztotožnil, když nepřisvědčil stěžovatelčinu názoru, že její řidičské pochybení není možno chápat jako porušení tzv. důležité povinnosti ve smyslu ustanovení §143 odst. 2 trestního zákoníku.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Soudy ve výše popsaném řízení porušily dle stěžovatelky základní principy spravedlivého trestního řízení, zejména zásadu in dubio pro reo. Závěr o vině je vystaven na spekulativním vyhodnocení znaleckých posudků, kterých bylo v dané věci vypracováno několik a jejichž závěry soudy nekonfrontovaly s dalšími důkazy. Tím došlo k extrémnímu nesouladu mezi právními a skutkovými závěry soudů a provedenými důkazy. Závažného pochybení se soudy dopustily zejména při interpretaci závěrů v případu vystupujících znalců. Jejich závěry se neshodují v průběhu přednehodového ani nehodového děje. Městský soud například pochybil, když z protichůdných znaleckých závěrů vybral určité s odůvodněním, že obory, jimiž se daní znalci zabývají, pracují s problematikou týkající se pohybu lidského těla. Soudy se tak fakticky nevypořádaly se závěry posudků předložených stěžovatelkou a její obhajobu tak odmítly, toliko s odkazem na upřednostnění jisté oborové specifikace toho kterého znalce. Takový postup odvolacího soudu tedy není objektivně odůvodněn, a jako takový je v rozporu s principy spravedlivého procesu. Dále stěžovatelka rozporuje závěr odvolacího soudu, dle nějž nelze usuzovat, že by stěžovatelce ve výhledu na přechod bránilo jiné vozidlo. Žádná z provedených svědeckých výpovědí stěžovatelčinu obhajobu nevyvrací, ba naopak spíše nasvědčují pravdivosti jejího tvrzení. Stěžovatelka následně namítá nevěrohodnost svědka, jehož výpověď měla dle soudů ukázat nepravdivost stěžovatelčina tvrzení, a to poukazováním na mnohé rozpory v jeho vlastní výpovědi, jakož i rozpory s dalšími důkazy (např. fotografie z místa nehody, výpovědi dalších svědků, plánek místa nehody, z nějž vyplývá, že svědek nehodu nemohl přímo vidět, atd.). Z těchto prokázaných rozporů stěžovatelka dovozuje, že soudy měly pro posouzení otázky výhledu na přechod vycházet pouze ze stěžovatelčiny výpovědi, že přechod pro chodce byl blokován jiným automobilem, a tudíž nešlo po stěžovatelce spravedlivě požadovat, aby v takové situaci předvídala vstup poškozeného do vozovky, když chodec sám nemá o provozu přehled v důsledku polohy přechod blokujícího automobilu. Vstup do vozovky v takové situaci je dle stěžovatelky třeba brát jako tzv. náhlou překážku. Soudy přitom při svém hodnocení nevzaly v potaz zásadu rovnosti role chodce a řidiče automobilu. Výše uvedené dle stěžovatelky svědčí o závažném porušení zásad spravedlivého trestního řízení. Dále stěžovatelka poukazuje, že v průběhu odvolacího řízení byla zjištěna další skutková verze přednehodového děje (nový směr příchodu poškozeného k přechodu). Tuto verzi však orgány činné v trestním řízení vůbec neprověřily, čímž porušily svou povinnost zjišťovat i skutečnosti prokazující nevinu obviněného. Na závěr stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že protokoly z hlavních líčení obsahují často zápisek "nesrozumitelná slovenština", z čehož vyplývá, že žádný ze soudů neměl k dispozici ucelenou stěžovatelčinu výpověď. V důsledku toho stěžovatelka žádala, aby mohla před odvolacím soudem vypovídat znovu, což jí však nebylo umožněno a ani tato skutečnost není v protokolu uvedena. Tím bylo fakticky porušeno stěžovatelčino právo mluvit v řízení svým rodným jazykem, jelikož její výpověď nebyla soudy zaprotokolována. V poslední řadě pak stěžovatelka poukazuje na porušení principů spravedlivého procesu v dovolacím řízení, když Nejvyšší soud dle protokolu rozhodl o její věci v neveřejném zasedání za pouhých 15 minut. Dle stěžovatelky je nemožné, aby soud za tak krátkou dobu stačil provést všechny v protokolu uvedené úkony. Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelky, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Stěžovatelčina argumentace spočívá z větší části na opakování námitek, týkajících se způsobu vedení důkazního řízení a závěrů, které z něj obecné soudy odvodily. Stěžovatelka tak sice formálně namítala porušení ústavního procesního práva, přesto však obsahově brojila jen proti nesprávné aplikaci hmotného a procesního podústavního práva. I přes poukaz na ustanovení Listiny je tedy zřejmé, že ústavní stížností stěžovatelka pokračuje v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresovala již dříve a s nimiž se tyto srozumitelně a zevrubně vypořádaly, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu. Naopak některé z uplatněných námitek stěžovatelka ani kvalifikovaně neuplatnila v předchozích fázích řízení, pročež by byl zásah Ústavního soudu, spočívající ve výtce v nedostatečném vypořádání se s těmito nepředestřenými námitkami, postupem vybočujícím z jeho ústavní role. Vyhovění takto odůvodněné ústavní stížnosti by se tak dostalo do rozporu s čl. 82 a násl. Ústavy České republiky v jejich obecně přijímaném pojetí. To již proto, že provádění důkazního řízení a hodnocení důkazů patří k výlučným pravomocem nezávislých soudů a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, zasahuje do této jejich pravomoci zcela výjimečně, toliko při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377)].
7. První skupinou jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 549/2000 ze dne 18. 4. 2001 (N 63/22 SbNU 65)]. Další skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 177/04 ze dne 18. 11. 2004 (N 172/35 SbNU 315)]. Žádný z výše uvedených problémů v napadeném řízení dle Ústavního soudu nevyvstal a ani stěžovatelka žádnou takovou podloženou námitku v tomto směru nevznesla.
8. Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Při takovém hodnocení Ústavní soud naopak neposuzuje, zda nějaký konkrétní důkaz je přesvědčivější než důkaz jiný. Typicky tedy nemůže při přezkumu napadených rozhodnutí přistoupit k vlastnímu hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější, anebo které ze znaleckých vyjádření je přesvědčivější. Takové hodnocení provádí pouze obecné soudy, které jsou k tomu díky obecnému uznání zásad ústnosti a přímosti důkazního řízení nejlépe způsobilé. V daném případě jsou závěry soudů jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Důkazní řízení bylo provedeno v rozsahu umožňujícím vynést spolehlivý závěr o naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu usmrcení z nedbalosti ve smyslu ustanovení §143 odst. 2 trestního zákoníku. Z výše uvedeného pak plyne, že přehodnocování rozporu mezi jednotlivými důkazy, zejména v otázce věrohodnosti jednotlivých vypovídajících osob, nepatří k úkolům Ústavního soudu a jeho vlastní názory, učiněné v tomto směru, tak nemohou být důvodem zrušení odsuzujících rozhodnutí trestních soudů.
9. Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že nemohl přisvědčit ani stěžovatelčinu tvrzení o neobjektivním preferování určitých znaleckých posudků na základě "upřednostnění jisté oborové specializace znalců". Dle Ústavního soudu je takový postup objektivní, neboť se neopírá o skutečnosti týkající se osob jednotlivých znalců, nýbrž oborů, z jejichž poznatků jsou dané posudky vypracovány. Zdůraznit je však třeba i to, že při hodnocení protichůdných důkazů nelze brát soudu možnost, aby vycházel i z okolností spjatých s osobou znalce, jako jsou např. zkušenosti konkrétního znalce, jeho renomé v daném oboru, jeho dřívější vystupování v jiných trestních řízeních či přesvědčivost vystupování přímo před soudem. Totéž platí i při hodnocení věrohodnosti svědků a daný závěr je tedy třeba vztáhnout i na otázku přítomnosti vozidla, které mělo bránit stěžovatelce ve výhledu na přechod. Navíc je tato skutečnost pro výrok o stěžovatelčině vině z hlediska ústavnosti irelevantní (viz níže). Totéž platí i o závěru v otázce údajně sporného směru příchodu poškozeného do prostoru přechodu. U posledně jmenované námitky nelze stěžovatelce přisvědčit ani v tom, že by se orgány činné v trestním řízení touto možností nezabývaly a neprověřovaly okolnosti svědčící o stěžovatelčině možné nevině. Z trestního spisu naopak vyplývá, že policejní orgán články a svědectví, jakož i okolnosti z nich vyplývající, prověřoval (srov. např. č. l. 39 a násl. spisu obvodního soudu). Jak je uvedeno výše, z hlediska skutkových zjištění a námitek vůči nim, se nemůže Ústavní soud stavět do role další soudní instance a není tak příslušný k provádění nebo přehodnocování důkazů v trestním řízení; není bez významu, že stěžovatelka tyto námitky kvalifikovaně neuplatnila v odvolacím a dovolacím řízení před právě k tomu příslušnými obecnými soudy.
10. Co se právního hodnocení týče, nelze se stěžovatelkou souhlasit, že je zjevně nespravedlivé požadovat po řidiči, aby předvídal, že chodec vstoupí do vozovky v době, kdy sám nemá o stavu celé vozovky přehled, tedy stanovení povinnosti předvídat náhlý přechod chodce zpoza jiného automobilu, blokujícího polovinu přechodu. Z hlediska ústavního nelze dle Ústavního soudu takovéto úpravě nic vytknout. Vzhledem k jisté nebezpečnosti a složitosti takové činnosti, jakou je řízení vozidla, je zcela v souladu s ústavním pořádkem požadavek, dle nějž se musí řidiči automobilů podřídit zásadně všem pravidlům, které zákonodárce pro tuto činnost stanovil. Výjimku by tvořil pouze zjevný zákonodárcův exces, například vyžadování úkonů např. nemožných, nesplnitelných nebo zjevně nebezpečných. Za takový exces Ústavní soud nepovažuje, vytvoří-li zákonodárce určitý chráněný prostor (např. přechod přes vozovku), v němž musí řidič bez dalšího přítomnost chodce, jako zásadně slabšího a zranitelnějšího účastníka (přesto však rovněž účastníka silničního provozu též s právy a povinnostmi), předpokládat, nepřesvědčí-li se svými smysly o opaku. Pokud obecné soudy dospěly k závěru, že ze systematického výkladu povinností řidiče, upravených zejména v ustanoveních §4, 5 a 18 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů vyplývá povinnost řidiče, aby se v případě nepřehledné situace na přechodu přesvědčil o nepřítomnosti přecházejícího chodce, a to třeba i výrazným zpomalením pod zákonem běžně povolenou rychlost, není ani takový výklad práva porušením práv a svobod řidičů, natož ústavněprávním excesem (např. pojetí přechodu jako nějakého korza, či naopak běžecké dráhy) hodným intervence ze strany Ústavního soudu ve smyslu přerušení řízení o ústavní stížnosti a posouzení ústavnosti uvedené právní úpravy.
11. Za pochybení nemůže Ústavní soud označit ani postup Nejvyššího soudu, který stěžovatelčino dovolání projednal dle protokolu o neveřejném zasedání za 15 minut. Je zcela běžnou a ústavně přijatelnou praxí, že porady soudů, rozhodujících v neveřejných zasedáních, probíhají až po nastudování všech materiálů všemi rozhodujícími soudci. Pokud pak mezi nimi panuje shoda v řešení sporných otázek, kterých je v řízeních o mimořádných opravných prostředcích meritorně řešeno obvykle méně, může samotná porada a hlasování proběhnout v relativně krátkém čase. O tom, že se Nejvyšší soud zabýval stěžovatelčiným dovoláním důkladně, svědčí i poměrně zevrubné odůvodnění napadeného usnesení.
12. Stěžovatelce lze přisvědčit, že pochybením v postupu obecných soudů je neúplné písemné zaznamenání stěžovatelčiny výpovědi v protokolu z hlavního líčení za současného nezaložení kopie zvukového záznamu do spisu. Ani to však nemůže být dle Ústavního soudu důvodem ke zrušení napadených rozhodnutí. Jednak ani tuto námitku stěžovatelka neuplatnila v písemném odůvodnění odvolání a dovolání, a zároveň toto pochybení nedosahuje takové intenzity, aby představovalo reálný zásah stěžovatelčiných základních práv a svobod. Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu musí být intenzita, s níž bylo zasaženo do ústavou zaručených základních práv a v té souvislosti zjištění, zda se jedná o zásah, který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření těchto práv. Proto se Ústavní soud zaměřil na to, co je z tohoto hlediska na uvedené námitce podstatné. Sama stěžovatelka uvádí, že tímto postupem bylo zasaženo její právo vypovídat před soudem ve svém rodném jazyce. Pokud však stěžovatelka pociťovala, že její výpovědi nebo některým jejím částem nemohly soudy kvůli chybnému protokolu věnovat dostatečnou pozornost, nic jí nebránilo písemným nebo slovním projevem určité body její obhajoby zopakovat. Namítané pochybení je tak ryze formálního charakteru a nepředstavuje žádný neoprávněný zásah v materiálním smyslu, jak byl vymezen judikaturou Ústavního soudu [srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3108/08 ze dne 26. března 2009 (U 9/52 SbNU 821)]. I v této části tedy Ústavní soud musel stěžovatelčinu argumentaci odmítnout.
13. S ohledem na vše výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu